Holky z ledu aneb Proč je u nás ženský hokej stále na okraji zájmu

Utkání každou chvíli začne. Oba nastoupené týmy křičí povzbuzující hesla a buší hokejkami o led. Divácká kulisa je solidní, což v tomto případě znamená asi 25 lidí. Na nevelkém zimním stadionu v Praze-Braníku obsadili dvě mobilní tribuny ke stání, které se pokaždé, když někdo stoupá nebo schází, rozvibrují.

Už letmý pohled na hráče prozradí, že něco je jinak, než na co je běžný hokejový fanoušek zvyklý. Všichni nasadili helmu s celoobličejovou mřížkou, což je pro tuto kategorii povinné. Zpod ochrany hlavy pak dobré polovině z nich vlají ohony delší, než jaké v 90. letech nosíval Jaromír Jágr. Jsme totiž na utkání ženského hokeje, konkrétně mezi domácí HC Kobrou Praha a Děčínem, kteří soupeří ve 2. lize.

Formálně vzato jde o třetí nejvyšší tuzemskou ženskou soutěž, ale zároveň tu nejnižší. Zatímco v mužském hokeji se nějaký ten krajský přebor hraje pomalu v každém větším městě, ženy mají v dospělé kategorii napříč republikou pouhé dvě desítky klubů. Ta nejvyšší soutěž – extraliga – dokonce čítá pouhá čtyři mužstva. Tedy pardon, ženstva.

A už tu máme zahajovací sestavy utkání. Na straně domácí Kobry nastupuje v bráně manažerka obchodu se sportovními potřebami. Obranu hlídají studentka maturitního ročníku německého gymnázia společně se školní psycholožkou, která je zároveň kapitánkou týmu. Ve středu útoku se bude bít copywriterka z internetového nákupního portálu, kterou na křídlech doplňují studentka gymnázia a zahradnice.

„Nesmím to prozradit před soupeřkami, ale naše brankářka má bolavá záda. A naše kapitánka si dneska hnula s krkem,“ svěřuje se mi devětadvacetiletá Anna Václavíková.

Za normálních okolností by za domácí nastoupila v zahajovacím útoku, ale protože nebyla v době reportáže očkovaná, dlí už třetí utkání v řadě na tribuně, z čehož její otec a trenér v jedné osobě Vladimír Václavík nemá žádnou radost.

Jak se k tomuto sportu dostaly, jsem se hokejistek Kobry zeptal už o tři dny dříve před večerním tréninkem.

„Začala jsem úplnou náhodou před deseti lety během školního roku na střední škole v USA,“ říká šestadvacetiletá Eliška Cvrkalová.

Zaujalo ji, že jedna spolužačka měla na sobě mikinu s hokejovými nápisy, a zeptala se jí, jestli sport opravdu dělá.

Eliška tehdy působila v týmu roztleskávaček, ale potom, co navštívila jeden trénink, přesunula se na led nastálo. „Už jsem se nevrátila ke svému původnímu sportu, což je sportovní aerobic,“ dodává školní psycholožka, v jejíchž genech se určitě otisklo, že se hokeji věnoval i její otec, dnes jeden z trenérů Kobry.

Když se ale před někým cizím zmíní, že dělá hokej, nejčastější reakce zní: „A to jako lední?“

„Nevědí, že holky vůbec hrají hokej, a pak se diví, že nejsem nějaká vazba,“ přidává své postřehy Anna Václavíková, jejíž otec chytal za vsetínskou Zbrojovku. Protože se stejnému sportu věnuje na krajské úrovni i její partner, mají na několik večerů týdně o zábavu postaráno.

Že je u nás ženský hokej dlouhodobě na okraji zájmu, dokládá historka Vladimíra Václavíka, kterak dceru v pubertě přihlašoval na prázdninovou přípravku pražské Sparty. V letáku jasně stálo, že je určena pro chlapce i děvčata.

„Volal mi šéf té školy: ,Vy jste přihlásil dceru!‘ Já na to: ,No vždyť to tam píšete.‘ ,Ale my s tím nepočítáme,‘ odpověděl. ,Tak já ji odhlásím.´ říkám. ,Počkejte, to ne, příští týden máme valnou hromadu, tam se to musí schválit.‘“

Povedlo se, ale protože pro dívku neměli na kempu ubytování, musel ji otec každý den ráno přivézt autem a sám pak pospíchal do divadla – je totiž požárním a bezpečnostním technikem v Národním. Holt ženský hokej je v Česku amatérským sportem jak pro hráčky, tak pro trenéry. Nadšení a zápal ale nikomu z nich nechybí.

Domácí Kobra doposud v sezoně prohrála jediné utkání z devíti, takže očekávám další jasnou záležitost. Už po dvaadvaceti vteřinách však přichází první úder Děčína. „My s těmi začátky máme problém,“ konstatuje Anna Václavíková nevzrušeně.

„Trenéři nám slíbili, že když první tři čtyři střídání nedostaneme gól, tak nám upečou třeba štrúdl.“

Po necelých třech minutách je vyrovnáno. „Už je válcujem,“ prohodí s nadsázkou, ale stejně si vzhledem k dalšímu vývoji utkání naběhla. Puky se totiž sypou hlavně do branky domácích a zápas končí prohrou Kobry 3:6.

Průběžně si všímám dalších odlišností od mužského hokeje. Zprvu se hraje na můj vkus příliš uctivě vůči soupeřkám, ovšem jen do poloviny utkání, kdy na trestnou lavici míří za podražení jedna z domácích hráček. Faulů přibývá a ke konci utkání se do sebe dokonce dvě sokyně pustí pěstmi.

„Jo, i bitky občas jsou,“ potvrzuje Vladimír Václavík. „Pamatuju si, jak se v Lovosicích servala celá naše první lajna s jejich. Za nás to tehdy byly učitelka, policajtka a analytička a seřezaly je teda pěkně.“

Hokej je tvrdá hra – i ekonomicky. Ačkoli ženy HC Kobra Praha hrají pod hlavičkou mateřského klubu, všechno si financují samy, k čemuž slouží společný fond. Platí se z něj pronájem ledu na jeden trénink týdně, zápasy včetně zajištění rozhodčího a dopravy autobusem a zbude i na týdenní soustředění. „Sezona nás vyjde skoro na 300 tisíc korun,“ netají Vladimír Václavík a dodává, že i výstroj si jeho svěřenkyně kupují samy.

Trénink žen v hale, kterou celý den vyplňují různé věkové kategorie mužů, začíná až ve 21:45 hodin. „V tu dobu už začínám být unavená, že bych si šla lehnout. Po tréninku pak ale usínám tak v jednu ráno. A ty pátky v práci jsou trochu těžší,“ říká Anna Václavíková, která pracuje ve zdravotní pojišťovně.

„Člověk si zvykne, když je to jen jednou týdně,“ doplňuje ji Eliška Cvrkalová.

Obě hokejistky zatím děti nemají, ale podle Vladimíra Václavíka nemusejí být ani rodičovské povinnosti překážkou a mnohé hráčky se po mateřské ke sportu znovu vracejí. Stopku jim častěji než děti vystaví manžel, jenž si přeje, aby jeho polovička trávila večery jinde než na ledě. Dalším důvodem konce kariéry bývá stěhování.

Naštěstí se průběžně hlásí nové, mladší adeptky. Účast naší reprezentace na olympiádě by zájem ještě mohla zvýšit.

Hráčky HC Kobra už zažily, že zápas sledoval třeba jen jediný divák. To loni v listopadu v Chomutově se na ženy přišlo podívat přes 1800 lidí, což by byla dobrá kulisa i na leckterou mužskou soutěž. Šlo o závěrečné kvalifikační utkání s Maďarskem o postup na olympijské hry v Pekingu.

Navíc si 209 tisíc diváků zapnulo utkání v televizi. Šéfkomentátor ČT sport Robert Záruba posléze uvedl, že se stalo nejsledovanějším pořadem stanice za poslední týden.

„Sledovanost byla vyšší než zápasy národního týmu (mužů) na Karjala Cupu a vyšší než na fotbalovém utkání Česko – Kuvajt, byť o jeden tisíc,“ upřesnil.

V tuzemské anketě Sportovec roku pak naše hokejistky získaly mezi kolektivy třetí místo. Nechaly za sebou třeba fotbalisty pražské Slavie a jen těsně skončily za fotbalovou reprezentací mužů.

Robert Záruba komentuje olympijské turnaje žen už od jejich první účasti v Naganu v roce 1998. Zlato zatím pokaždé braly Kanaďanky nebo Američanky, reprezentantky České republiky si na svoje „Nagano“ ještě musejí počkat. Jejich největším úspěchem jsou šestá místa z mistrovství světa.

Mohl by probíhající turnaj přitáhnout větší pozornost fanoušků i médií? „Kdyby tam náš tým jel jen na zkušenou jako úplný outsider, tak bych řekl, že to ještě stačit nebude,“ uvažuje Robert Záruba, „ale když jsem ho sledoval na posledním utkání mistrovství světa ve čtvrtfinále s Finskem (prohra 0:1) a viděl, na jakou úroveň se za poslední roky dostal, myslím, že je schopen hrát v Pekingu o velký výsledek.“

Úspěch k sobě logicky přitahuje pozornost, ovšem podle Roberta Záruby je problém nízká kvalita tuzemských soutěží.

„Naše reprezentantky až na výjimky nehrají doma, ale v zahraničí. Bude to chtít čas a třeba nějaký svazový projekt, který by to napravil a naše nejlepší ligové týmy přivedl k profesionalismu. Stejně ale nemůžete fanouškům přikázat, aby na ženský hokej chodili.“

„Lidi často říkají, že hokej má u nás historii chlapského sportu,“ všimla si jednatřicetiletá Alena Mills, obránkyně naší reprezentace. Považuje to za jeden z důvodů, proč ženská kategorie z hlediska popularity zaostává. Porovnávat je mezi sebou jí ale nepřijde fér.

„Když někdo kouká na ženský tenis, taky neřekne, že Williamsová má slabší úder než Federer.“

V rodné Kutné Hoře, kde podnikla své první hokejové krůčky, jsme se setkali krátce před začátkem olympiády. Až do dospívání trénovala a hrála takřka výhradně s chlapci, ve čtrnácti letech se poprvé objevila v národním týmu, brzy se stala jeho pevnou součástí a také kapitánkou. Přesto coby hokejistka dodnes budí pozornost.

„Když nesu po ulici výstroj, lidi koukají, jestli jsem kluk s dlouhými vlasy, jestli ji nenesu bráchovi, nebo jestli jsem opravdu holka, která hraje hokej,“ směje se.

Těžkou hlavu z toho nemá. Poslední měsíce díky úspěšné olympijské kvalifikaci pozoruje, jak se povědomí o ženách, které to s hokejkou umějí, zvedá. A cítí, že pověst disciplíny nyní stojí na ní a jejích spoluhráčkách. „Pokaždé když mi to někdo připomene, mám z toho ‚husinu‘. Když mi kondiční trenér řekl, že jeho klienti na nás koukali v televizi, hrozně je to bavilo a dali tomu přednost před Karjala Cupem (turnajem mužských národních týmů), hřálo mě to u srdce.“

Alena Mills hraje od roku 2013 v Rusku, kde také poznala svého manžela Američana. Právě Rusko a její ženská hokejová liga je jedinou soutěží, kde působí ženy-profesionálky, které za hokej dostávají zaplaceno. Totéž sice platí i pro Skandinávii, ovšem tam si pro lepší živobytí musejí hráčky najít i „normální“ zaměstnání.

„Věděla jsem, že chci hrát, ale počítala jsem, že k tomu budu pracovat. Učitelé mi pořád připomínali, že se hokejem neuživím,“ vzpomíná Alena Mills. Když před devíti lety končila studium mezinárodních vztahů na univerzitě v USA, ozval se jí manažer z Dynama Petrohrad. V ruské lize, nyní už ve třetím klubu, působí dodnes.

Do Ruska doprovodila Alenu Mills i další česká posila a její kolegyně z reprezentace, dnes šestadvacetiletá, tehdy teprve sedmnáctiletá Aneta Tejralová. Hrála v té době za pražskou Slavii a její otec, který tam trénuje dorost, jí doporučoval spíše Severní Ameriku.

„Mě ale lákalo Rusko, měla jsem k němu bližší vztah, na základce mě bavila ruština,“ vysvětluje obránkyně týmu z města Nižnij Novgorod.

Ze začátku si angažmá dokonce sama sháněla, chvíli to vypadalo na sibiřský Krasnojarsk, ale nakonec se stala spoluhráčkou Aleny Mills v Petrohradu.

„Maminka moc nadšená nebyla, že jdu do Ruska, ale táta mě podporoval,“ říká dědička hokejových genů po svém otci a strýci. Stejný sport dělá i její bratr-dvojče.

Kvůli zahraničnímu angažmá ukončila střední školu, a jak připouští, ani neví, co jiného by dnes místo hokeje dělala. Bavil ji totiž především tělocvik.

„Teď nad tím přemýšlím, je mi šestadvacet, střední školu jsem nedokončila, a čím jsem starší, tím víc toho lituju. Takže řeším, jak ji dotáhnout.“ I bez hokeje by se však podle svých slov poohlížela po nějaké práci ve sportovním odvětví.

Alena Mills měla při svém angažmá v Petrohradu spory s trenérem, cítila, že ji v té době hokej přestává naplňovat, proto začala myslet i na zadní kolečka. Už tři roky spolupracuje s agenturou USA Sport & Study a pomáhá dospívajícím, kteří jsou ve stejné situaci, jako byla kdysi ona – rádi by studovali v zahraničí, a přitom se nevzdali milovaného sportu. Talent je třeba rozvinout a pak to může skončit třeba až na olympiádě.

I Aneta Tejralová cítí, že zájem o ženský hokej v Česku stoupá. Ohledně turnajových ambicí proto se sympatickým sebevědomím prohlašuje: „Máme na medaili. Určitě. Jenom si odškrtnout, že jsme tam byli, nemá cenu. Když už tam jedeme, chceme něco dokázat.“

V tom se s ní kapitánka Alena Mills shoduje: „Věříme, že máme na to, abychom hrály o bronz a abychom ho vyhrály. Jestli se to povede, to uvidíme.“

Kde jsou ty časy, kdy takhle sebevědomě mohli mluvit naši mužští reprezentanti…