Hlavní obsah

Herečka Lucie Žáčková: Stačí mi obyčejné a opravdové věci. Ty mají největší hodnotu

Právo, Lucie Jandová

Její upřímnost okamžitě zaujme. Stejně jako se nebojí říkat, co si myslí, je upřímná i k sobě. Nebo se o to vytrvale snaží. „Jsem ráda, že nemusím nikoho napodobovat a nic předstírat,“ říká 43letá herečka Lucie Žáčková, představitelka Toni ze Zločinů Velké Prahy nebo Terezy Panklové z minisérie Božena. I když o sobě mluví jako o někom úlně obyčejném, „že se to snad k herečce ani nehodí”, pozornosti kritiků neunikla - má doma Cenu Thálie, Cenu Afréda Radoka i Českého lva.

Foto: Pepa Dvořáček

Lucie Žáčková

Článek

Po odchodu z Národního divadla před třemi lety jste si dala pauzu. Jak probíhala?

Průběžně jsem pracovala, natáčela a zkoušela v Činoherním klubu a Rokoku. Ale máte pravdu, jistá pauza proběhla, protože jsem díky práci velmi zbohatla a pronajala jsem si pětapadesát kilometrů za Prahou starý statek. A v něm jsem si dva a půl roku žila poklidný život, který byl krásný. Nedávno jsem ale ten statek musela opustit, protože jsem už na to neměla.

Takže jste zbohatla a zase zchudla?

Přesně tak. Vlastně jsem všechny vydělané peníze investovala do toho zážitku. A stálo to za to! Jezdili totiž za mnou lidi, v tom to bylo skvělé. Široká rodina, kamarádi, přátelé. Bylo to velmi zážitkové období, které se týkalo vztahů a setkávání. V tomto smyslu to byla pauza pro nové věci.

Do angažmá jste se po odchodu z Národního už nevrátila?

Dostala jsem nabídku do Činoherního klubu, abych k nim patřila. Novým uměleckým šéfem je tam Martin Finger - a ten mě oslovil. Začala jsem s nimi zkoušet divadelní hru Stella, ale nedozkoušela.

Proč?

Dostala jsem covid a měla jsem dlouhý a táhlý průběh. Takže mě museli přeobsadit a doufám, že se na mě kolegové nezlobí. Já ale nebyla schopná skoro ničeho. Když už jsem měla po nemoci, její následky jsem pociťovala ještě dlouho. Říká se tomu postcovidový syndrom. Prý... Jakmile jsem se dovlekla na zkoušku, okamžitě jsem věděla, že si musím zase jít lehnout. Byla to neskutečná únava, která nešla nijak překonat.

Jak dlouho to trvalo?

Docela dlouho, asi dva měsíce. Doteď to není úplně dobré. Pořád hodně odpočívám. Svoje síly si musím rozložit a dobře s nimi naložit.

Foto: Činoherní klub

Ve hře o posledním rozloučení se slavným režisérem Urna na prázdném jevišti se ukázala na prknech Činoherního klubu.

Žila jste na statku. To znamená, že jste měla hospodářství?

Já ten statek nevlastnila, ale to, o čem mluvíte, mě obklopovalo. Statek to byl bývalý a já hodně pracovala na zahradě. Našla jsem si tam to svoje, v čem mi bylo dobře. Chodila jsem hodně do lesa, na procházky do okolí, do přírody. A taky jsem se spřátelila s mnoha lidmi z vesnice. Uvidíme, jak ty vztahy prověří čas, když jsem se teď odstěhovala. Věřím, že některé přetrvají. Zažila jsem s těmi lidmi takové bezčasí. Byl v tom i kus bezstarostnosti.

Z toho vás musela práce herečky dost vytrhovat, ne?

Ano, to ano. Bylo to někdy těžké. Ačkoli svou práci mám ráda, musela jsem se občas přinutit a svlíknout gumáky a tepláky a jet...

Máte denní rituály?

Tím hlavním je, že uvařím kávu ráno do postele. Chybí mi, když to nemůžu udělat, třeba když mi to někdo nedovolí. Když není čas. Ale jinak je to moje studnice příjemných pocitů pro ten den! Ten klid! Hrnek je velký podle toho, kolik mám na tu kávu času!

Když vím, že mám málo času, mám maličký hrnek na dva loky. Ale stejně si tu kávu dám, pro ten pocit svých pěti deseti minut. A když jsou volna, sedím u ranní kávy i dvě hodiny, čtu si a přemýšlím, plánuju a reviduju.

Život za Prahou na statku popisujete až idylicky. Odchod asi nebyl jednoduchý...

Ano, bylo to hodně těžké. Už nějakou dobu jsem cítila, že tohle období skončí. Nejen, že na to nemám finančně, ale už jsem na to neměla tak nějak celkově. To nádherné místo se muselo nejen platit, ale taky se o ně musel někdo starat. Musí to fungovat, člověk tam nemůže shnít. A mně došlo, že už nemám sílu, bylo to i docela náročné.

I to dojíždění do Prahy za prací bylo náročné, i když nebylo na denním pořádku. Dost dlouho jsem si to nechtěla připustit. Snažila jsem se najít alternativu. A tak jsem si udělala mezipřistání.

Foto: Činoherní klub

V příběhu naprostého nedorozumění Tramvaj do stanice touha se sešla s Matějem Dadákem.

Kde jste přistála?

Na chvíli jsem se přestěhovala do bytu v Berouně. Říkala jsem si, že to budu mít na půl cesty do Prahy a na půl do přírody. A k těm lidem, co jsem tam poznala!

Pak mi začal vadit průvan v bytě, a to tak moc, že jsem to po par týdnech vzdala! Došlo mi, že jsem to krásné období chtěla uměle natáhnout, zůstat v kontaktu s těmi mně blízkými lidmi, ale to není takto možné. Uvědomila jsem si, že to období skončilo. A že musí skončit. Že nemá cenu ho uměle natahovat, protože to tolik milované místo nevytvořím někde jinde. Prostě to skončilo. Smiřuju se s tím.

Chvilku to bude smutné, určitě si pobrečím, ale není to žádná tragédie. Život jde dál. Bylo to nádherné, jsem moc vděčná za to, co jsem zažila a co jsem dostala. Ten vděk se ještě zdvojnásobil tím, když jsem připustila, že to nejde nijak nahradit a že to skončilo.

Dozvěděla jste se díky tomu o sobě něco nového?

Ano, že jsem docela introvertní. A že potřebuju velký klid a bezpečí. A že jsem taková dost obyčejná. Sáhla jsem si tam na svou obyčejnost a normálnost.

Ne každý si svou obyčejnost připustí. Mnoho lidí chce spíš vyčnívat.

Já byla vždycky obyčejná a měla jsem pocit, že se to snad k herečce ani nehodí. Není atraktivní, když jste šedá myš. Tak jsem to kdysi vnímala. A ulevilo se mi docela, když jsem připustila, že jsem fakt úplně obyčejná! Ano, stačí mi obyčejné a opravdové věci. Ty podle mě mají největší hodnotu. To jsem si tam zjistila.

Že nejvíc je si s někým sednout, vypít kafe, popovídat si. Byly situace, kdy mi druzí přišli pomoct a já pocítila přijetí a bezpečí, které jsem neznala. A to jsou velké věci, které se nedají vytvořit uměle. Nejde vynutit si je. To pak člověk získává jen náhražky. Ale když připustí sám sebe v obyčejnosti, a ještě je přijatý, je to nádherné.

Věděla jsem, že se potřebuju uskromnit, že nechci mít dluhy a chci mít na složenky

Dvojí stěhování v tak krátké době muselo být docela náročné, ne?

To tedy ano! Do Berouna jsem se stěhovala v tom svém postcovidovém období plném únavy nejen ze statku, ale i z Prahy. Měla jsem totiž ještě pronajatý malý byt v Praze, kousek od Václaváku, takže jsem se stěhovala ze dvou míst najednou.

Rozdala jsem polovinu věcí, protože jsem měla nábytek na míru a do nového bytu se mi nehodil. Spoustu ručně dělaných věcí a různých originálů jsem rozdala, abych v Berouně zjistila, že se tedy budu stěhovat ještě jednou.

Foto: Pepa Dvořáček

„Panuje teď velmi kritický, až nenávistný duch. Negativismus. Je potřeba mít na vše názor a říct, jestli je to dobré, nebo ne. Ale počkat si, aby se názor utvořil? Netvoří se přece tady a teď, ale buduje se časem a zkušenostmi.“

A tak jsem rozdala další třetinu věcí. To ukončení nádherného období mě trochu vykolejilo a já jsem najednou nevěděla, kde vlastně chci být. Věděla jsem, že se potřebuju uskromnit, že nechci mít dluhy a chci mít na složenky. A najít způsob života, který mi zase bude vyhovovat.

Co vám teď, když jsou divadla zavřená a nenatáčí se, bere nejvíc energie?

Neustálé vybalování krabic a věcí a rozhodování, co si nechám a co někomu dám. Ta nespokojenost a hledání toho správného místa pro nynější dobu je pro mě teď hlavní téma. Poměrně dost to vyčerpává. Je to náročné, člověk nikdy neví, jak to dopadne. Může to mít v hlavě jak chce dobře poskládané, ale je to křehké.

Spokojenost si nelze nadiktovat. Vnitřní pocit neobelžete. Na podzim začnu točit film. Na ten se těším. A těším se na zkoušení s Ondrou Sokolem. Měli bychom v Činoheráku začít zkoušet anglickou hru, kterou vybral.

Jak se vám hrálo ve Zločinech Velké Prahy, které zrovna běží?

Tam mám skvělou roli, dle mého. Hraju Toni. Jiří Langmajer coby vyšetřovatel má v ději i svou osobní linku, která se mě týká. Nejvíc jsem točila s ním a s malou holčičkou. Byl to ideál natáčení. Když jsem tu roli četla ve scénáři, byla jsem nadšená. Byla to velmi svobodná role.

Ukázala jste se i v minisérii Božena, která o národní spisovatelce vzbudila širokou diskusi. Jaký jste k Boženě měla vztah vy?

Mimo tuto minisérii jsem hrála v představení Božena Němcová ve Stavovském divadle Karolínu Světlou. A jedna z mých prvních inscenací v Národním divadle byla Babička, kterou režíroval Jan Antonín Pitínský. Vlasta Chramostová hrála babičku a já jednu z mých nejkrásnějších rolí, Kristlu. Ta role byla nádherná. Přes celé jeviště Národního divadla byl bíle prostřený stůl. Mílu hrál Saša Rašilov. A já jako nevěsta šla přes celý ten stůl a říkala nádherné věty. Byl to obrovský zážitek.

Foto: Česká televize

Matku slavné spisovatelky hrála v minisérii Božena.

Uprostřed u stolu seděla Vlastička Chramostová. Je to zážitek, na který nikdy nezapomenu. Ani na hudbu, která tam zněla. Pan Pitínský to zinscenoval nádherně. Velmi mě to oslovovalo a zasáhlo. Jana Preissová hrála kněžnu, Majda Borová byla jako Barunka. Bylo to nádherné představení a svou krásou a ušlechtilostí lezlo hluboko pod kůži.

Podobné věci jsem viděla i v minisérii Božena. Myslím, že příběh Boženy Němcové však není o tom, co se dá zvenku popsat. Vždyť ona cosi prožívala, nějak žila a nějaká byla. A to jsou neviditelné a nepopsatelné věci.

Jaká podle vás byla?

Pokud je člověk k něčemu povolán, stojí za tím obrovské boje. Nevím, jaká byla! Můžu číst její tvorbu, toť vše! Diváci té minisérie řešili mnoho pro mě nepodstatných věcí. Třeba jak se na roli hodily herečky. Podle mě to zahrály obě krásně. A je právo každého tvůrce, aby si vybral, koho chce. Proč se jen nenechat filmem vtáhnout, pohltit, inspirovat k dalšímu přemýšlení?

Jak se díváte na kritiky?

Panuje teď velmi kritický, až nenávistný duch. Negativismus. Je potřeba mít na vše názor a říct, jestli je to dobré, nebo ne. Ale počkat si, aby se názor utvořil? Netvoří se přece tady a teď, ale buduje se časem a zkušenostmi. A to není rychle.

Když se nikdo do ničeho nikdy nepustí, má pocit, že by vše udělal levou zadní

Mnoho z kritik zrcadlí to, jaké boje vedeme sami se sebou. Často to nejsou skutečné názory, na kterých by se dalo opravdu něco postavit. Pořád něco vadí, hledá se chyba. Ale může přece být i chvilka klidu, kdy nezaujímáme stanovisko. Kdy věci nejsou dobře, nebo špatně, ale prostě jsou. Na tvorbu máme všichni právo, ale proč musíme stále něco hodnotit?

Foto: Česká televize - Jiří Zerzoň

Objevila se v úspěšném filmu o závalu horníků Dukla 61.

Internetové diskuse pod rouškou anonymity dělají kritiky i z těch, kteří by se možná reálně ani neprojevili.

Ať si píšou! Ale člověk si na to musí dát pozor a rozhodnout se, jestli to bude číst, nebo ne. Já třeba čtu reakce jen na články, ve kterých nefiguruju. Jen abych viděla, jaké možnosti názorů vůbec jsou. A ani to mi nedělá dobře. Dlouho mi trvá, než se z toho dostanu, než vstřebám, že je vůbec možné, co tam lidi kolikrát napíšou.

Věřím, že jsem milované děcko boží, které tu má být. Které se nenarodilo proto, aby bylo v řiti

Na druhou stranu i mezi diskutujícími jsou kultivovaní lidé, kteří mají úctu ke druhému člověku. Hodnoty mají poskládané, i respekt k jinému názoru. Jsou i lidé, kteří vědí, jak je těžké něco udělat, vytvořit. Sami třeba někdy něco zkusili a vědí, že to není jednoduché. Ta zkušenost je potom na nich znát. Když se ale nikdo do ničeho nikdy nepustí, má pocit, že by vše udělal levou zadní.

Kde berete radost a naději?

Kde beru naději? Věřím, že jsem milované děcko boží, které tu má být. Které se nenarodilo proto, aby bylo v řiti. Jehož smyslem života není zdechnout jako naprostá troska. Tak to je moje naděje. Jsem tu pro život, který muže být šťastný a pěkný.

Mluvila jste o tom, že jste rozdala dost svých věcí. Šlo vám to snadno?

Na jednu stranu cítím obrovskou úlevu, protože to bylo břemeno. Já byla paní domu, co měla všechno přichystané i pro desetičlennou návštěvu. Všichni měli peřinu, povlečení, deky, nádobí. Bylo to břemeno, které jsem musela nést. Ale když už jsem ty věci odevzdala, tak jsem na ně zapomněla. Jak jsem řekla, začíná nová etapa.

Jaká?

Asi bych chtěla, abych v ní věděla, kdo jsem, kam jdu a co chci. Chci zůstat věrná. Sobě, pravdě. Ale to, že něco vím teď, neznamená, že to budu vědět za měsíc. Každý den se člověk může ztratit, pořád se rozhodujeme a balancujeme na hraně!

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám