Hedy Lamarrová: Sněhurka, které to pálilo

Kdyby byla Hedy Lamarrová ošklivější, mohla z ní být uznávaná vědkyně. Takhle brzy zjistila, že si na živobytí snadněji vydělá herectvím.

Nicméně bystrá mysl jí zůstala, a tak je „nejkrásnější žena Hollywoodu“ podepsaná také pod patentem, na jehož základě fungují mobily a bezdrátový internet.

Vysoká inteligence ani matoucí krása však nebyly herečce nic platné, když došlo na muže. „Nejkrásnější žena světa“ nakonec po šesti nepodařených manželstvích na lásku rezignovala.

Narodila se 9. listopadu 1914 do zámožné židovské rodiny jako Hedwig Eva Maria Kieslerová. Tatínek Emil Kiesler byl manažerem vídeňské banky Creditanstalt.

Maminka Gertrude Lichtwitzová, skvělá koncertní pianistka, pocházela ze staré aristokratické rodiny. Malá Hedwig strávila dětství jako v bavlnce: díky soukromým učitelům mluvila třemi světovými jazyky, chodila na lekce klavíru a baletu.

Už v pěti letech jevila klučičí zájem o techniku: do šroubku rozebrala hrací skříňku, aby viděla, jak uvnitř funguje.

Hladce proplula střední školou a poté si prosadila studium herectví na známé berlínské divadelní škole Maxe Reinhardta, kde začínala třeba Marlene Dietrichová. Okamžitě zaujala nevšední krásou, takže první roli dostala už v sedmnácti letech.

V roce 1932 obsadil český režisér Gustav Machatý Hedwig do kultovního erotického filmu Extase – i když označení „erotický“ by v dnešním pojetí už neobstálo: toporná objetí, cudné polibky, dívčí nahota odrážející se ve vodní hladině či zakrytá větvemi stromů, dva záběry na ňadra…

Přesto nastalo pobouření veliké. Poprvé totiž film v kinech ukázal ženskou tvář při orgasmu.

Jak píše filmová kritička Ruth Bartonová v knize Hedy Lamarr: The Most Beautiful Woman in Film, pro Machatého to vůbec nebyl snadný záběr. „Pitomé mládí,“ láteřil, když dívenka z dobré rodiny nepředváděla milostný akt dost přesvědčivě. Po pravdě řečeno, ležela se zavřenýma očima tuhá jako prkno… A tak režisér v zoufalství sáhl po špendlíku na stole:

„Takhle si lehni! Já budu stát mimo záběr, a když tě trochu píchnu do zadku, dáš si lokty k obličeji a budeš konečně reagovat!“ O pár píchnutí později dosáhl kýženého výsledku a Extase si nakonec odnesla z benátského festivalu ocenění za uměleckou kvalitu.

Rozhořčení konzervativci však hlasitě protestovali. Papež Pius XII. film označil za pornografii. Hitler ho rovnou zakázal promítat, protože hlavní hrdinka byla nejen nahá, ale navíc ji hrála Židovka. Zatímco střihači si kinofilmová políčka s nahou Hedwig vystřihovali jako suvenýry, evropští i američtí cenzoři nemravné scény pilně odstraňovali z vyšších pohnutek.

Krátce po premiéře Extase se Hedwig zasnoubila se zbrojařským magnátem Friedrichem Mandlem, který patřil mezi nejbohatší muže v Rakousku. O třináct let starší rozvedený průmyslník mladinké herečce zcela propadl. Jí bylo devatenáct a byla zamilovaná až po uši.

„Jsem ze svého zasnoubení tak šťastná, že mě odchod od filmu ani nemrzí,“ uvedla v dokumentu ČT art Neobyčejné ženy. Svatba se konala ještě téhož roku.

Líbánky strávili manželé na cestách po exkluzivních místech Evropy: Capri, Biarritz, Paříž, Nice, Cannes, Benátky. Mandl zahrnul novomanželku luxusem. Měla služebnictvo, nádherné šaty, šperky. Z nadšení ale brzy vystřízlivěla. Z Fritze se vyklubal uzurpátor a ona byla jeho trofejí.

„Byl naprostý monarcha, představovala jsem pro něj panenku na hraní. Byla jsem věc, umělecký objekt bez vlastního názoru a života, který bylo třeba chránit – a věznit,“ vzpomíná ve svém životopisu.

Jako dokonalá manželka a vzorná hostitelka musela reprezentovat na večírcích, které Mandl pořádal pro své obchodní partnery a přátele. Patřil k nim třeba hudební skladatel Gustav Mahler, spisovatel Franz Werfel a psychiatr Sigmund Freud, ale také Benito Mussolini a údajně i Adolf Hitler.

A tak se Židovka Hedwig musela u stolu usmívat na muže, kteří v roce 1935 vyhlásili Norimberské zákony. Fritz Mandl, přezdívaný Obchodník se smrtí, totiž vyráběl granáty a vojenská letadla fašistickým režimům.

Není divu, že mezi manželi došlo brzy k neshodám. Jen pár let po svatbě držel Fritz svou ženu v přepychovém domácím vězení. O hraní si mohla nechat jen zdát.

Bál se, že od něj odejde, takže směla vycházet ven pouze pod dozorem. Ze služebníků se stali hlídači. Přesto Mandl doslova šílel žárlivostí. K pobavení známých skupoval po světě filmové kopie Extase, aby nikdo nemohl okukovat manželčinu nahotu…

V roce 1937 nasypala Hedwig služebné do kávy prášky na spaní a přestrojená v jejím oblečení, s reprezentativní kolekcí šperků v zavazadle, uprchla do Francie, kde okamžitě požádala o rozvod. Manželství bylo rozvedeno téhož roku, ještě dřív, než stačil zhrzený Fritz skoupit všechny kopie Extase…

Hedwig si neodnesla jen šperky, ale také znalosti. Žádnému z důležitých oficírů, kteří na velkolepých večírcích líbali ruku půvabné milostivé paní, ani nepřišlo na mysl, že by mohla pochopit problémy vojenských technologií, o nichž u stolu diskutovali. Jenže ona je chápala.

A za pár let svých vědomostí využila při navrhování vynálezu, jímž chtěla přispět k porážce nenáviděných nacistů.

Svoboda! Bylo jí třiadvacet, byla nádherná a svět jí ležel u nohou. Nebo ještě ne zcela, ale šikovná Hedwig dokázala jít svému štěstí vstříc. V létě 1937 podepisoval americký filmový magnát Louis B. Mayer v Londýně smlouvy s evropskými herci, kteří prchali před fašistickým režimem. Se standardními podmínkami, které jí nabídl, však nebyla spokojená.

Koupila si tedy lodní lístek na Normandii, jíž se domů vracel i vlivný producent. A postarala se, aby ji napodruhé už nepřehlédl. Na newyorské molo vystupovala s exkluzivní smlouvou pro Metro-Goldwyn-Mayer v kabelce. Mayer měl jen dvě podmínky: musí zhubnout a změnit si jméno. Příjmení Kiesler mu totiž připomínalo židovský slangový výraz pro zadek…

Ještě téhož roku, už jako Hedy Lamarr, dostala hlavní roli ve filmu Alžír. A uspěla. Rok po rozvodu šla uhrančivá kráska s exotickým evropským přízvukem z role do role: Beru si tuto ženu, Dáma v tropech, Neznámá žena, Potupená žena, Milenka z Paříže, Žena živočich… Filmy, taktně řečeno, kolísavé úrovně.

Hedy talentem příliš neoplývala, ale vlastně ho ani nepotřebovala. Jak konstatoval režisér King Vidor, „krása nahrazovala její občasnou neschopnost hrát“. Byla totiž „tak krásná, že když vešla do místnosti, utichl veškerý hovor“, vzpomínal na ni herec George Sanders.

Hollywoodská továrna na sny udělala z Hedy hvězdu první velikosti. Její tvář zářila z plakátů a titulních stran časopisů. Stala se předlohou pro kreslenou disneyovskou Sněhurku i pro Kočičí ženu. Hrála po boku Spencera Tracyho, Clarka Gablea, Jimmyho Stewarta, Judy Garlandové či Lany Turnerové.

Skutečný úspěch však zaznamenala jen jednou, v titulní roli biblické svůdkyně v historickém velkofilmu Samson a Dalila z roku 1949, který dostal dva Oscary: za výpravu a kostýmy. Tehdy ji nadšení američtí novináři pasovali na nejkrásnější ženu filmového plátna.

A bylo to také naposledy, kdy se o ní jako o herečce mluvilo. Režisér filmu Cecil B. DeMille sice Hedy nabídl další role, odmítla však, protože jí připadal příliš autoritativní. Pak plnila titulní strany novin už jen svými skandály a rozvody. A že jich bylo!

K milencům Hedy Lamarrové údajně patřil letecký konstruktér Howard Hughes, herci Charlie Chaplin a Marlon Brando, spisovatel Erich Maria Remarque, majitel automobilky Fiat Gianni Agnelli, či dokonce pozdější americký prezident J. F. Kennedy.

Vdávala se a rozváděla jako na běžícím pásu. Do stavu manželského vstoupila celkem šestkrát: se zbrojařem, scenáristou, hercem, majitelem nočního klubu, ropným magnátem a nakonec i se svým rozvodovým právníkem. Štěstí však nenašla u žádného z nich.

Není divu, nároky na muže měla poněkud nesplnitelné. „Musím se přestat vdávat za muže, kteří ze mě mají mindrák. Někde přece musí existovat chlap, který by mohl být mým manželem a necítit se jako ten druhý,“ citují její webové stránky. Takový se těžko hledá…

Ani jako matka roku by neuspěla. S druhým manželem, scenáristou a producentem Genem Markeym, adoptovali syna Jamese. Třetímu manželovi, herci Johnu Loderovi, pak porodila dceru Denise a syna Anthonyho. Rodinného štěstí však užívala jen krátce.

V Kristových letech byla potřetí rozvedená a starala se o tři děti. Vydržela to jen pár roků, pak je dala do internátní školy, protože ji rozčilovaly.

Nejhůř se zachovala k adoptovanému Jamesovi: problematickému synovi, kterého nezvládala, prostě jednoho dne řekla, aby se ze školy domů už nevracel. Bylo mu dvanáct let… Chlapce přijala do rodiny jeho učitelka a matka k němu těžko hledala cestu až ve stáří.

„Každá dívka může být okouzlující. Stačí, když bude klidně stát a tvářit se přihlouple,“ konstatovala cynicky Hedy v dokumentu Bombshell: The Hedy Lamarr Story. Sama se tím řídila, takže zatímco bulvár propíral milostné eskapády, o její pronikavé inteligenci věděl málokdo.

Výjimkou byl přítel Howard Hughes, letecký konstruktér, pilot a úspěšný byznysmen. Ten umožnil Hedy uspokojit zvídavou touhu po poznání: věnoval jí vybavení, se kterým mohla dělat domácí pokusy, a vzal ji také do své letecké továrny.

Vyplatilo se mu to. Hedy se nápady líhly v hlavě samy od sebe. Na základě tvarů těl ryb a ptáků navrhla lepší konstrukci křídel letadel. Vynalezla spoustu drobností, které jsou dnes běžnou součástí života: vylepšila světelné semafory.

Vymyslela rozpustné šumivé tablety, svíticí obojky pro psy či krabici, z níž se dají postupně vytahovat papírové kapesníky.

Patentovat si však nechala jen jediný vynález, zato ten nejdůležitější: komunikační systém založený na přeskakujícím rádiovém signálu, který nelze odposlouchávat, tzv. FHSS (Frequency Hopping Spread Spectrum).

Princip ji napadl už ve třicátých letech, na večírcích nenáviděného prvního manžela s nacistickými pohlaváry. Tehdy se totiž testovalo dálkové řízení torpéd pomocí rádiových signálů. Ty však šly snadno odposlouchávat, takže torpédo mohla vyřadit z provozu obyčejná rušička.

A Hedy napadlo elegantní řešení: měnit nepravidelně a v krátkých intervalech vysílací frekvence, aby nešly vysledovat. Chybělo jen vymyslet synchronizaci signálu mezi vysílačem a přijímačem.

Tu vyřešilo o několik let později a na jiném kontinentu setkání s hudebním skladatelem Georgem Antheilem. Výstřední umělec složil mimo jiné hudbu pro šestnáct mechanických klavírů k filmu Mechanický balet (1924). K jejich synchronizaci tehdy použil papírovou děrnou pásku. A Hedy napadlo, že stejný princip by mohl fungovat i při synchronizaci rádiových signálů.

Hedy a Georg si vynález nechali patentovat v roce 1942 a vzápětí ho bezplatně nabídli americkému námořnictvu. Doufali, že půjde využít k navádění torpéd a přispěje k porážce nacistů ve válce. Čekalo je však zklamání: vojáci objev odmítli, přišel jim příliš složitý.

Přísně utajený sdělovací systém s přeladitelnou frekvencí vyvinula armáda až v roce 1959, kdy vypršela původní patentová práva. Děrné pásky nahradily efektivnější tranzistorové digitální obvody, princip však zůstal stejný.

Systém byl poprvé použit za karibské krize v roce 1962 a později za války ve Vietnamu.

Pro civilní použití armáda objev uvolnila až v 80. letech, právě v době vzniku družicových komunikačních sítí. Systémy FHSS se staly základem přenosu signálů satelitních televizí, mobilních telefonů, bezdrátového počítačového připojení i navigačního systému GPS, takže technologie přepínání frekvencí dnes zaručuje soukromí uživatelům wi-fi, GPS i Bluetooth.

„Bylo na čase,“ reagovala lakonicky Hedy, když tři roky před smrtí dostala spolu s Antheilem (in memoriam) cenu za přínos komunikačním technologiím od mezinárodní organizace Electronic Frontier Foundation.

Ani vynález světového formátu však Hedy Lamarrové štěstí přinést nedokázal. Po posledním rozvodu se stáhla do ústraní, osamělá a zahořklá. Prodělala několik nepovedených plastických operací, postupně ztrácela zrak a utápěla se v depresích. Nakonec už skoro nevycházela z domu. Někdejší hollywoodská femme fatale zemřela opuštěná 19. ledna 2000 v osmdesáti pěti letech.