Hana Vagnerová: V Los Angeles mi došlo, jak velké mám klapky na očích

V posledních letech žila na střídačku v Praze a (dokud to šlo) v Los Angeles. Vedle češtiny a angličtiny pracuje v italštině. A když má čas, „jen tak cestuje“. Jako milovnice surfování úplně nejraději míří k moři, kde se snaží chytit tu správnou vlnu.

Docela přesně. Jako malá jsem koukala na seriál Zdivočelá země, na příběhy o kamarádství, koních a ideálech. Tehdy mě u toho napadlo: přesně tohle bych chtěla zkusit. To by byla pecka!

Za pár let se mi sen splnil. Hynek Bočan mě pozval na konkurz a já jsem měla možnost hrát ve dvou sériích Zdivočelé země dceru Martina Dejdara a Jany Hubinské.

(smích) Ne, nic nepočítám, žádné grafy si nedělám, ani nesleduju žádné statistiky svých rolí. Po našich jsem podědila jen vlohy na matiku a fyziku, které mi ve škole vážně šly. Líbila se mi na nich logika, přirozenost, jak v nich vše spolehlivě funguje. Nacházela jsem v ní bezpečí, protože život je všechno, jen ne logický. Ten umělecký obzvlášť. Ale ta nepředvídatelnost mě nakonec začala bavit a začala jsem ji brát jako dobrodružství.

Budím se klidně v deset, můžu-li. Tuhle možnost, kterou mi profese dává, dokážu i náležitě ocenit. Teď jsem měla hodně práce, do čehož se přidal stres z pandemie, což u mě spustilo nespavost. Koukat v noci do tmy? To bylo extrémně náročné.

Jsem moc ráda, že je tohle období za mnou, a tím víc dokážu ocenit, že si zvládnu znovu pospat.

Kdykoliv mám čas, na něco koukám. Takže mé večery nejsou v tomhle výjimkou. Jen v poslední době se u mě změnily tituly, na něž se dívat opravdu chci. Jak to bylo všechno kolem nás nejistější, temnější, sáhla jsem po osvědčeném seriálu, po Přátelích. Zkoukla jsem je opakovaně a bylo to skvělé.

Pochopila jsem, jak je důležité podobné věci - typu feeling good - točit... Jsou prostě období, kdy miluju koukat na bolestivé a hluboké artové filmy, a období, kdy přijdou na řadu sitkomy a romantické komedie.

Asi taky. Ale je to o konkrétních projektech. Miluju variabilitu. Vyzkoušet si komplikované temné psychologické postavy, pak bláznivou komedii. Ačkoli se to nezdá, podle mě je komedie těžší než drama. Musíte najít správnou stylizaci, rytmus, mít nadhled, přesto být pravdivý, najít křehkost a srdce. Když se to povede, je to nádhera. To je asi důvod, proč diváci do kin na komedie chodí. Pomáhají jim ve chvílích, kdy to potřebují. Smích očišťuje.

Panebože! Dvacet let? No, ale pamatuju si na něj. K prvnímu natáčení jsem se dostala na gymplu. Byl to rok 2000. Natáčela jsem seriál To jsem z toho jelen. Hrála jsem v něm přidrzlou studentku ve třídě, kterou učil Bob Klepl.

A mé dojmy? Byla jsem ze všeho úplně paf. Teď vážně. Stát se herečkou byl můj sen odmalička a být najednou na place, sledovat, jak to všechno vzniká, to byla krása. A okamžitě jsem věděla, že to je cesta, po které chci jít.

Dělala jsem ho na gymplu. Byly to pro mě celkem snadno vydělané peníze, víceméně zábava. Brigáda příjemnější než směny v pekárně. Navíc já miluju focení.

Samozřejmě jsem i viděla, že kolem mě na castingy chodily holky milionkrát krásnější. No a modeling mě dovedl až k natáčení. Většinou jsem totiž místo klasických modelingových jobů dostávala herecké reklamy. Vybavuju si třeba jednu na polévku, již režíroval Milan Šteindler.

Točila jsem sice hodně, ovšem v některých snímcích mám jen menší role. Jak stála kina, stály premiéry. Já tyhle akce mám vlastně moc ráda. Je to možnost se setkat s kamarády, s herci, lidmi ze štábu, jež bych jinak neviděla, nikdo nemá čas.

Během lockdownu jsem si navíc uvědomila, jak mi chybí kolektivní sdílení filmu. Je to prostě jiné než na stejný film koukat doma na gauči. Kino je magie. Slyšíte v něm, že se lidé smějí, vidíte, čemu se smějí, vnímáte, že někoho určitá scéna rozpláče. Pro tyhle emoce, jejich sílu, filmaři svou práci dělají.

Začaly to Matky, pak je Mstitel, Ztraceni v Ráji, Fanga... To by asi stačilo. (smích) V dalších filmech mám spíš ty menší role. Slávu nechám na jiných.

Tuhle formu znám hlavně z Ameriky. U nás jsem v době pandemie zkusila auto-divadlo. V září jsem zhlédla představení Národního divadla. Bylo to kouzelné, i když ten klasický divadelní zážitek to nenahradilo. A hlavně jsem opravdu děkovala, že jsem ambasadorkou úžasného lexusu, v němž jsem mohla sedět a nějakou kulturu vůbec zažít.

Ano, přece proto, abych mohla jezdit do divadla. (smích) Ne, vážně. V posledních letech jsem žila jak v Česku, tak ve Státech. V Praze jsem nejčastější trasu byt-divadlo jezdívala tramvají a metrem. Na natáčení mě vozili jiní.

Když se zavřely hranice, byla jsem doma a zjistila, že hodně kamarádů se přesunulo na chaty, chalupy. Zvali mě, ať přijedu, a já neměla čím. Vlaky, autobusy skoro nejezdily. Doslova jsem uvízla ve svém malém bytě. Poprvé jsem si řekla, že bych auto velmi ocenila. A ono to vyšlo. Navíc jezdím hybridem, dojela jsem si pro něj do Průhonic, což mě nesmírně těší.

Snažím se být trpělivá, nezmatkovat, mít pevné nervy. Ale když si v autě pustím hudbu a jen tak jedu, je to neuvěřitelně meditativní. Chápu, že si jízdou někdo dokáže odpočinout.

Obrazy lásky. Scénář jsme dávali dohromady v několika lidech. Já a Tomasz Winski jsme na něm pracovali čtyři roky, pak se přidaly Petra Hůlová a Kasha Jandáčková.

Náš příběh zachycuje pár, který se rozhodne otevřít vztah a zkoušet hranice své upřímnosti. Tedy žít v polyamorii. Což je model, o němž se teď mluví nejen u nás, ale i v Polsku, kde žije Tomasz.

Netroufám si vůbec odhadovat. Jediné, co vím, je, že by momentálně nefungoval pro mě. Neustála bych to. Jsem v tomhle ohledu asi tradiční typ. Bylo ale zajímavé zjišťovat, jak to vnímají ostatní, třeba i členové štábu.

Jednoduchá odpověď na to nebyla. Většinou jsme se dostali k tomu, že by si dokázali představit nevěru u sebe, ale ze strany partnerky, partnera by tak benevolentní nebyli...

Ten náš scénář byl poměrně dost emocionálně náročný. Když jsem dotočila, snad poprvé jsem udělala takový rituál a poprosila, aby ze mě ta postava vystoupila.

V něčem ano. Navíc tím, že jsem u toho byla od prvního nápadu, to pro mě bylo důležité. Ale doufám, že se začnou objevovat projekty, kde bude přibývat víc zajímavých ženských postav napříč věkem.

Stále čekám na české Sedmilhářky. Propracované ženské hrdinky, které nejsou charakterizované jen svým postavením - manželka, milenka... Ale když se ještě vrátím k těm zásadním rolím, je zajímavé, že kdykoli přijdu do baru, tak jsem pro všechny stejně Deniska.

Přesně tak, nedávno jsem si ze scenáristy seriálu Petra Kolečka dělala srandu, že po tom všem, po vážných rolích u filmu, na divadle, po Dostojevském, Shakespearovi, jsem Deniska z Lajny. Nelituju, já ji miluju!

Dating je v podstatě několik volných vztahů, kde se na sebe nevážete, scházíte se, s kým chcete, nikomu se nezpovídáte. Až do té doby, než si řeknete, že jste „exclusive“. Pak už fungujete normálně v páru.

Já jsem asi měla kliku, že kdykoli jsem začala s někým chodit, bylo to poměrně jasné. Od začátku jsme věděli, že chceme být spolu.

Já jsem angličtinu moc neuměla, když jsem do Ameriky přijela poprvé. Dnes už mluvím plynně. To by ani jinak nešlo. Při hraní musím být schopná v jazyce přemýšlet, improvizovat.

Vzpomínám si na jeden casting pro Němce, kde jsem se sice vše foneticky naučila, jak chtěli, ovšem v duchu si říkala: Co budu, proboha, dělat, když mě vezmou? Věděla jsem, že jakmile by mi na natáčení vypadla byť věta, budu na desítky minut ztracená. Proto se taky stále učím italsky, ještě rozhodně nejsem v úrovni, v níž bych si přála být.

Našla si mě. Na jednom tamním filmovém festivalu. Odjela jsem na něj s kamarádkou a jeden večer jsem vyrazila sama na večírek. Přisedla jsem si tam, kde bylo volno. Hrozně jsme se nasmáli a na konci večera mi Tiziana di Matteo, moje současná agentka, řekla, ať jí pošlu svoje materiály, že se jí líbí moje osobnost.

Moc jsem nevěřila tomu, že by to mohlo vyjít, ale za pár dní mi zavolala, ať přijedu do Říma podepsat smlouvu. Poslechla jsem a na místě pochopila, že to je sice velká šance, ona je skvělá, ale taky poměrně ostrá žena.

To vůbec ne. Jen hned dala najevo, jak bude spolupráce vypadat. Setkaly jsme se v úterý, ona mi sdělila, že se budu učit italsky. Následovala věta, že do pátku chce mít dvouminutové video v italštině, v němž se představím. Začala jsem se smát, vyjednávat. Nadhodila jsem jiný termín: pondělí. Odpověď byla stručná: do pátku.

Napadlo mě: Ha, to bude drsný, začala jsem na italštině makat. Naštěstí umím španělsky, tušila jsem, do čeho jdu.

Chtěla bych, až to půjde. Poprvé jsem tam vyjela před těmi pěti lety, původně na tři týdny, na herecké workshopy. A v Los Angeles mi došlo, jak velké mám klapky na očích.

Od DAMU jsem byla zvyklá v podstatě jen pracovat. Měla jsem svůj okruh přátel a všechno bylo už tak nějak jednoduché. Najednou jsem vyjela ven a pochopila, že jsem zaseklá v jednom způsobu myšlení. Náhle se přede mnou otevřel svět a já ho potřebovala nasát jako houba.

Na začátku jsem měla kliku, že jsem natočila reklamu, běžela po celých Státech. Získala jsem tím peníze na několikaměsíční život, na denní náklady. Ale musela jsem hodně šetřit.

U kamarádů na gauči.

Byla jsem v seriálu All Wrong, který natočili kluci, co vyhráli v Cannes cenu Un certain regard za svůj film The Climb: Mike Covino a Kyle Marvin. Staly se z nich megahvězdy.

Před pandemií jsem měla hrát v jejich seriálu Ghosting, ale uvidíme, jak to všechno bude... Taky jsem natočila celovečerák na Islandu a to byla naprosto fantastická zkušenost.

Ne, přitom jsem to tam měla blízko. K surfování jsem se dostala až letos, kdy jsem byla na chvíli na Kanárech, na ostrově Fuerteventura. Seznámila jsem se tam s lidmi z Francie, konkrétně z Biarritzu. Skamarádili jsme se a díky nim jsme se do toho sportu nadchla.

Spojení adrenalinu a divoké přírody je naprosto fascinující. Je to tanec na vlnách. A když se vám podaří tu vlnu chytit, je to dokonale osvobozující a extatický pocit svobody. V Čechách jsem pak objevila surfskate. I to je krása. Navíc se mu můžete věnovat, i když nejste u oceánu.

Spíš jako longboard. Jen jeho ovládání se podobá surfu na vodě. Surfskate je teď prostě moje vášeň, sport, do něhož jsem se zamilovala jako kdysi do trampolín. Ty sice stále miluju, zároveň vím, že třeba do dvojných salt se už nepustím...

Ne, na to bych si zatím netroufla. Jsem začátečník. Chodím normálně na hodiny. Učím se krok po kroku. Z ostatních sportů vím, že potřebuju ty začátky opravdu zvládnout, abych pak do toho mohla bez problémů skočit.

No, neměla. Měla jsem k němu velký respekt. Zároveň mi většina inscenací, které jsem viděla, přišla taková sošná, neživá. K Shakespearovi mě přivedli až režiséři, Skutři. Ti vždycky v příběhu dokážou najít magii a vám jako herci dát svobodu.

Poprvé mě obsadili do Snu noci svatojanské. To bylo nádherné představení. Jsem ráda, že si letos zahraju v Bouři, i když jen několik představení, ve kterých vystřídám Elišku Křenkovou.