Článek
Na festivalu jste uvedl jako první film Králova řeč, v němž hrajete australského terapeuta Lionela Loguea, který pomáhal odstranit vadu řeči anglickému králi Jiřímu VI. Jak jste se připravoval na tuto skutečnou postavu?
Ze začátku jsem o Lionelovi neměl vůbec žádnou představu. Z internetu, z webových stránek logopedů, jsem získal právě tu jedinou informaci, že byl ve třicátých letech logopedem krále Jiřího VI. To bylo vše.
Tak jsem si říkal, že si toho chlapa budu muset vymyslet, protože víme jen to, že to byl amatérský herec a že pomáhal veteránům první světové války, kteří utrpěli šok z výbuchů granátů a měli vady řeči nebo traumata.
Ale měli jsme štěstí. Šest týdnů před začátkem natáčení našli filmaři Lionelovy vnuky a ti nám poskytli deníky, fotky, rodinná alba, prostě všechno. Pomohly nám hlavně ty deníky, našli jsme v nich i věty, které jsme vložili, tak jak byly, přímo do scénáře.
Australský film Záře mi ve čtyřiačtyřiceti letech změnil život. Byl to velký zlom
Třeba když na konci po slavném králově rozhlasovém projevu, který spojil Brity v odhodlání postavit se Hitlerovi, Lionel řekne: „Zadrhl jste se v tom ,w‘.“ A Jiří VI. odpoví: „Udělal jsem to jen proto, aby věděli, že jsem to já.“
To je přímá citace. Takový dialog totiž nemůžete vymyslet. A moc se mi líbilo, když jsem z fotografií zjistil, že měl malý příčesek a nosil motýlka. Byl docela švihák. Nebyl to žádný australský outsider. Byl uhlazený.
Druhý film, který jste karlovarským divákům představil, byla Záře, která vám dokonale změnila kariéru. Za postavu skladatele a klavíristy Davida Helfgotta jste v roce 1996 dostal Oscara, Zlatý glóbus i cenu BAFTA. Vzpomínáte si na okamžik, kdy vás najednou ve čtyřiačtyřiceti letech začali lidé poznávat na ulici?
Ano, byl to velký zlom. Strávil jsem čtyřiadvacet let na divadelních prknech, nikdo mi nenabízel filmové role, a když mi bylo čtyřiačtyřicet, najednou jsem natočil za dva roky tři australské filmy, přičemž druhý z nich byla Záře.
Ve Velkém sále Thermalu uvedl Královu řeč a ochotně pózoval fotografům.
Když mi její režisér Scott Hicks řekl, že se bude hrát na festivalu Sundance, připadalo mi to zvláštní, většinou se australské filmy snažily dostat do Cannes nebo na mezinárodní trhy.
Když jsem mu pak faxoval, jak se filmu na festivalu daří, odepsal: „Muži kolem čtyřicítky odcházejí z kina a vzlykají.“ Divil jsme se: „Cože, to se jim to tak moc nelíbilo?“ A on: „Naopak, tak moc se jim to líbí.“
Pak se Záře hrála v New Orleansu a v Chicagu, měli jsme press junket v New Yorku… Jasně si vzpomínám, že to byla doslova jízda. Stál jsem v New Yorku před italskou restaurací, kouřil jsem a zrovna šel kolem nějaký hipster s cigaretou v ruce. A najednou se na mě otočil: „Hele, líbil se mi tvůj film.“
5 nejlepších filmových zážitků z Karlových Varů
Z Austrálie mi volali, že mě zvou do různých show. Vrátil jsem se, ale za dva týdny jsem letěl na další tiskovku a na letišti mi uklízeč řekl: „Ahoj, klavíristo!“
Loni navštívil karlovarský festival Johnny Depp, s nímž jste strávil spoustu času při natáčení Pirátů z Karibiku. Jaký je to podle vás člověk?
Jaký byl na festivalu, takový Johnny opravdu je. Plachý. Skromný. Vtipný a zábavný. A taky hravý.
Sledoval jsem jeho návštěvu na webových stránkách festivalu a říkal jsem si, že je dobrý. Velmi přirozený a milý. Myslím, že to pro něj bylo v tu chvíli velké povzbuzení, protože to měl na veřejnosti těžké, všichni ho komentovali, každý věděl všechno nejlíp.
S Johnnym Deppem jako Barbossa a Jack Sparrow v Pirátech z Karibiku.
Několikrát jste v České republice natáčel, přesto toho víte o naší kultuře mnohem víc, než by člověk čekal. Jak se to stalo?
To začalo strašně dávno a mělo to postupný vývoj. Když mi bylo asi třináct let, přivezl Jiří Srnec do Austrálie pražské Černé divadlo. Byl to pro mě naprosto úžasný zážitek, nedalo se na něj zapomenout.
Na univerzitě pak první představení, ve kterém jsem hrál, napsali bratři Karel a Josef Čapkovi. A když jsem studoval v Paříži, v tamní filmotéce jsem poprvé viděl dílo Miloše Formana. A pak na scéně Bolka Polívku a Borise Hybnera.
Který Formanův film jste viděl jako první?
Černého Petra. Je to skvělý postřeh o mladých lidech, kteří usilují o to, aby žili jako na Západě. A pak jsem v pařížském kině viděl Hoří, má panenko!. Studoval jsem tehdy pohyb, pantomimu a divadlo, a když jsem přišel z kina, řekl jsem: „Všichni ten film musíte vidět!“ A přehrál jsem jim záběr po záběru celou úvodní scénu.
Byla to krásná, vtipná, trochu drsná satira na tehdejší život v Československu. A ty úžasné gagy! Francouzské publikum, studenti, se kterými jsem to viděl, byli nadšení. V Americe jsem pak viděl Taking Off.
Benicio Del Toro: Miloš Forman je nejlepší export české kinematografie
Víte, já jsem vyrostl na evropské kinematografii – švédské, ruské, anglické, francouzské a samozřejmě italské. Všichni jsme milovali Felliniho, každý jeho film, ale nejradši mám Amarcord.
Do České republiky jste pak jezdil natáčet. První byli Bídníci, kde hrajete inspektora Javerta, jak na ně vzpomínáte?
Nikdy předtím jsem policajta nehrál. Po Záři jsem očekával nabídky na další „muže u piana“ a byl jsem rozhodnutý, že ne, že další filmy s klavírem točit nechci. A přišla nabídka na Bídníky. Režisér Bille August mi řekl: „Myslím, že se na roli Javerta hodíš.“ Všechno bylo fajn až na to, že jsem musel jezdit na koni. To už nikdy víc!
V seriálu Génius jste pak u nás točil Alberta Einsteina. Jaké to bylo, hrát génia?
První věc, kterou si musíte říct, je: „Nesnaž se hrát, že jsi génius.“ Musel jsem se naučit psát složité, kvantově fyzikální, astronomické, kosmologické rovnice. A to byla zábava, protože jsem se v tom docela vyznal. Četl jsem i Teorii gravitačních vln pro hlupáky.
A měl jsem druha ve zbrani, Johnnyho Flynna, který hrál mladého Einsteina. Sešli jsme se v jeho bývalé herecké škole s jedním z jeho učitelů a hráli jsme si na improvizaci. Já hrál mladého Einsteina, on starého a společně jsme se snažili tu postavu najít.
Na festivalu převzal Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.
Shodli jsme se, že v Einsteinovi je hodně klauna. Zapomněli jsme na to, že je to vědec, a zaměřili se na hudební, rozmarnou a hravou stránku jeho osobnosti.
A maskérské a parukářské oddělení se zabývalo knírem, jak se vyvíjel od Einsteinových dvaceti do pětasedmdesáti let.
Hrajete hodně v dobových filmech, co pro vás znamená kostým?
Řekl bych, že kostým vždycky vnímám jako informaci o vnitřním životě postavy. Když se podíváte na kostýmy Petera Sellerse, vidíte, jak jsou vymyšlené. Žádný francouzský policejní inspektor nikdy nenosil klobouk nebo trenčkot jako inspektor Jacques Clouseau. Prostě si ten kostým vymyslel, stejně jako knír.
Takže když jsme poprvé začali s úpravou kostýmů pro Barbossu do Pirátů z Karibiku, Penny Roseová, která je skvělá a o všem pečlivě přemýšlí, přišla s kloboukem. A já jsem řekl: „Myslím, že ho nesmím nikdy sundat. Ten klobouk je mozek té postavy.“
Jaké bylo vaše setkání se Stevenem Spielbergem při natáčení filmu Mnichov o masakru na olympijských hrách v roce 1972? Ten je v jeho kariéře významný, bylo to pro něj velmi vážné téma.
Bylo fantastické, že scénář napsal člověk takového kalibru, jakým je Tony Kushner. Protože se z toho snadno mohl stát žánrový film o politické pomstě, jaké v Hollywoodu vždycky existovaly. A tady jsem měl pocit, že je tam mnohem víc masa, že je živější.
Jeff Goldblum: Mezi mimozemšťany a dinosaury jsem jako doma
Točíte na různých místech, máte rád evropskou kulturu, ale jste velmi hrdý na svou rodnou zemi a ona na vás. Ztvárnil jste v Austrálii množství divadelních rolí, jaký je váš úplně první zážitek z divadla?
Než jsem opustil rodnou Toowoombu a odjel do velkoměsta, první divadlo, které jsem viděl, byl pojízdný stan, kde se hrálo varieté, burleska, v noci tam byli klauni, komedianti, žongléři, akrobati. Přes den hráli pantomimu pro děti.
Bylo to v plátěném stanu a vešlo se tam osm set lidí. Bylo to ohromující, ale skončilo to o dva roky později. Po desítkách let, kdy to fungovalo, to převzala televize. Ale na kvalitě těch herců, divadelních klaunů, šašků nebo čehokoli jiného prostě něco bylo.