František Němec: Herectví je sobecké povolání

To je opravdu už padesát let?! Žasnu, jak to uteklo. Na tu dobu vzpomínám rád. Bylo to takové šup do vody a plav. Libeňské divadlo mělo tehdy úžasnou úroveň. Navíc od té doby máme s Janou Štěpánkovou, která hrála Slávku, výborný kolegiální i lidský vztah. Měla se mnou velkou trpělivost. Děkuji, Jani!

Skončil jsem v roce 1990. Poněkud se tam proměnily poměry, moc se mi to nelíbilo, a tak jsem začal zvažovat, kolik času musím škole věnovat a jakou odpovědnost přitom za ty mladé lidi na sebe beru. Rozhodl jsem se pro svou kariéru, protože obojí se nedá dělat stoprocentně. Navíc nemám pedagogické vzdělání a k tomu je nutné mít pedagogickou erudici, být jen starším zkušenějším kolegou nestačí.

Nemohu na sebe brát odpovědnost, která mi nenáleží. Mám jiný způsob: zkouším a zkouším, a pokud se režisér dobře dívá, uvidí jiné řešení. Když si nevšimne… Co mohu jiného dělat, když si s vámi dotyčný režisér nesedne a neřekne, jak si vlastně roli, kterou mám hrát, představuje? Když to udělá a domluvíme se na tom, pak udělám všechno pro to, abych jeho představu naplnil.

Radit někomu je v tomhle povolání hrozně složité. Co já vím, co se v tom druhém partnerovi děje? Nemusí mu to být příjemné. Na druhé straně neustále na někoho čekat, bere strašně sil. Čekat, až se kolegové naučí text, až nastane nějaká souhra, rezonance.

Musím vzpomenout režiséra Miroslava Macháčka, který v Národním divadle říkal: Je vás tu asi šest, co na sebe slyšíte. Jen pak se na jevišti může zrodit něco výjimečného, neopakovatelného, pak mohou nastat úchvatné chvíle, kdy se herci skutečně proměňují v postavy, které hrají.

Takové vzpomínky mám hlavně na dobu, kdy jsem byl v Komorním divadle. Stoprocentně jsem to zažíval v Hamletovi, s nímž jsem na Národním začínal. Horacio Petra Kostky byl famózní. Skvělé to bylo i v Zeyerově Staré historii. Pan Kemr tam hrál hlavní roli Pandolfa. Je to klasická postava komedie dell’arte. Bylo vidět, jak o ní stále přemýšlí, jak si tu figuru osahává, přímo ochutnává celou svou bytostí.

Jednoho dne přišel a předvedl tu roli v naprosté dokonalosti. Na té zkoušce jsme mu zaaplaudovali. Bylo to úchvatné. Takových zkoušek není bohužel mnoho.

Nikdy. Mívám potěchu, když se některý večer setká naše práce s porozuměním té druhé strany – hlediště. Když dají diváci najevo spokojenost. Trvá to asi pět minut.

Přiblíží-li se člověk vnitřně k postavě, pak překvapí sebe sama nějakým novým pocitem, který by v sobě nečekal a ani nehledal. Někdy se až leknete, co uděláte. Můžete tu či onu roli hrát stokrát, ale takováhle podivuhodná chvíle vás zaskočí. Je to, jako když dostanete ránu elektrickým proudem. To jsou závratné okamžiky, pro které ještě zůstávám v divadle. Náhle vnikne pravda na jeviště. Vzácně, ale vnikne.

Když je člověk mladý, má tu drzost si myslet, že to je pravda. Pochyby přijdou časem a s věkem. Samozřejmě, že je mám.

Ne. Pokaždé to je výzva, vždycky jsem měl ctižádost to či ono zahrát. I když to vždycky vezme kus mě, odnáší to rodina, zchátráte uvnitř i na povrchu.

Nepocítil jsem ji, i když si dovedu představit, že kolegové mohli mít pocit, že nějaká role nebyla pro mě, ale pro ně. Možná byla, ale co já s tím mohu dělat? Herectví je sobecké povolání, to je pravda.

Možná to jsou jen ustrašené pochybnosti, jak říká Hamlet. Občas člověk něco takového pocítí, pak se musí podívat na sebe, zda to není určitá nechuť či netrpí-li okoralostí.

Předstoupit pokaždé před diváka, jako by se ten večer všechno dělo poprvé. Odpovědně a s kázní.

Jednou ano, ale to se pral alkohol, já ne! (smích) Já se k té disciplíně taky vypracoval až časem.

To je boj, který jsem nevyhrál. Zlobím se na sebe. Přitom se mi podařilo pět let nekouřit.

Zapálil jsem si. Chtěl jsem napodobit jednoho přítele, který kdysi kouřil, pak s tím přestal a zapálil si, jen když na stole byla sklenka dobrého vína a dobrá anglická cigareta. To se mi tak líbilo! Po těch pěti letech jsem si při nějaké příležitosti zapálil v domnění, že to zvládnu. Cigareta zvládla mě.

Nabídku Oty Ornesta do Městských divadel pražských. Bylo to v polovině šedesátých let a hrály se tam nádherné věci. Byl jsem šťastný, ale angažmá v Praze přinášelo mnoho problémů – neměl jsem kde bydlet, to bylo docela svízelné. Později, ale opravdu po dlouhém čase, jsem získal družstevní byt – Městská divadla měla své bytové družstvo.

Kolegové měli spoustu přátel mezi lékaři, takže v tomto směru nezištně pomohli. Jednou jsem měl tak zastydlé dutiny, že jsem se ani nemohl předklonit, abych si zavázal tkaničky. Zavolali profesoru Černému do střešovické nemocnice a ten se mě hned ujal.

Někdo s těmi projevy přízně umí zacházet lépe, někdo hůř. Mně se s tím žilo obtížně. Ale vůbec to nemohu srovnávat s tím, co se dělo, když někam přišli Josef Zíma nebo Josef Bek. Mluví-li se dnes o popularitě, tak to není nic ve srovnání s tím, co zažívali tito kolegové. A ti to zvládali bezvadně.

Přiznám se, že když jsem ten scénář četl poprvé, vůbec jsem nepředpokládal, že by film mohl mít tak obrovský úspěch. Až do okamžiku, kdy jsem uviděl Tomáše Holého (hlavní dětský představitel – pozn. red.). Režisérka Marie Poledňáková byla skvělá, stejně jako Petr Polák za kamerou. Všichni byli báječní!

Na druhé straně mi hodně lidí neodpustí, že jsem hrál v majoru Zemanovi. Samozřejmě bych radši, kdybych v tom nehrál, ale zpočátku vůbec nevypadalo, že to bude mít politický kontext. Bylo napsaných pět dílů, běžné kriminální příběhy, pak přišlo něco jiného. Je ale zajímavé, že když teď v nějaké televizi seriál dávají, tak má velkou sledovanost. Proč to tedy hrají?

Vždycky mě lákalo velké divadlo, velké jeviště. Malým divadlům, kterým se říkalo sklepní, jsem se vyhýbal. Ale nabídka z Ungeltu, že bychom mohli dělat představení s milovanými kolegy z Komorního divadla Alenou Vránovou a Péťou Kostkou, se nedala odmítnout. K tomu ten báječný text a režie Ladislava Smočka! Zjišťuji, že malá scéna má něco do sebe. Takže teď mě baví obojí. A skoro víc to malé.

Ne. K čemu by to bylo dobré? Abychom se se ženou ujišťovali, že jsme udělali dobře, že jsme se vzali, že máme děti? Každý den si říkám, že jsme udělali dobře.

Ona by nebyla ráda, kdybych o ní mluvil, i když by si to zasloužila. Neměla to se mnou lehké. Jsme spolu čtyřicet let.

Částečně. Starší dcera léta pracovala ve správě opery a později baletu Národního divadla, druhá dělala produkční Komorní filharmonie. Teď jsou obě na mateřské dovolené. Máme čtyři vnuky ve věku od tří měsíců do dvou a půl roku.

Asi bych některé okamžiky ze svého života vyzmizíkoval, abych se k nim nemusel vracet. Ale že bych se chtěl vrátit na začátek, tak to ne. Ono by se všechno mohlo hrozně zamotat. Že se stalo, co se stalo, je vlastně velké štěstí.