Fotografka Lucie Drlíková: Kreativní fotky dělám pod vodou pouze na nádech

Pocházím z Veselí nad Moravou na jižní Moravě, kousek od nás se rozkládají velká jezera ležící u Uherského Ostrohu. Jako malé děti jsme v nich plavaly. Když to srovnám s dneškem, jak se rodiče bojí o děti, tak my jsme s kamarádkou plavaly přes celé jezero a nikdo na nás hystericky nekřičel.

Spíš mě děsilo, že nevím, co se dotkne v hloubce mých nohou, protože mám dost bujnou fantazii. Když se o mě něco omázlo, fantazie zafungovala a říkala jsem si, jestli třeba jde o sumce nebo o co. Představovala jsem si i příšery z hlubin, různé pohádkové bytosti.

Ve Veselí žádný bazén nebyl, čekali jsme na léto, až otevřou koupaliště. Můj táta si po revoluci udělal potápěčský kurz, začal se potápět a říkal mi, ať to také zkusím. Já prožívala období, kdy mě bavilo všechno.

Třeba dvanáct let jsem skákala padákem. A tak jsem šla na potápěčský výcvik, bylo nás tam šest, dvě holky a čtyři kluci, vznikla super parta. Spolu jsme procestovali všechny vraky v Evropě, hodně se potápěli v Chorvatsku, začal mě bavit život, který se nachází pod hladinou.

Můj táta taky fotil, doma měl i černou komoru, vedl na učilišti fotokroužek. Milovala jsem svého tátu, tudíž všude, kde byl on, já byla ráda.

Fascinovalo mě všechno kolem toho, tma, svítící červené světélko, vývojky, ustalovače, smrady z toho. Pořídila jsem si mini kompakt a fotila na dovolené. Víc jsem začala fotografovat až v souvislosti s potápěním.

Potápění mě hodně chytlo, takže všechny moje dovolené od dvaceti let byly v podstatě o moři. Ne na pláži, to mě nebavilo, nýbrž pod vodou.

Čím víc začalo přibývat ponorů za zvířaty, jako jsou žraloci či manty (mořská paryba, vypadá jako rejnok, je pro ni typický pohyb připomínající ptačí let – pozn. red.), tím víc jsem fotila pod vodou.

Ano, koupila jsem si malinkatý podvodní aparát značky Sony, v plastovém pouzdře pro hloubku asi do 20 metrů. Bylo to s tátou v roce 2007, když jsem jela poprvé do Egypta.

Tehdy mi přišly fotky úžasné, zpětně vidím, že byly šedé, nicméně mě to nadchlo. Pak na lodi mě omámily snímky holandského profesionálního fotografa, které vyšly v krásných barvách.

Mám speciální podvodní pouzdro, aby se do foťáku nedostala vlhkost nebo kapka vody. Světla jsou většinou na desetimetrových kabelech vyvedených z vody ven. Asistentky mi drží světla a pracují s nimi pod vodou podle instrukcí.

Mám dvě zlatíčka, báječné holky, potápěčky, které mají i záchranářské kurzy. Hlavně jsme na sebe zvyklé, já potřebuji někoho, kdo neřeší, jak se sám cítí pod vodou. Že nemyslí na svůj komfort, ale přesně vnímá moje signály.

To samé já, kdybych myslela na své pocity, tak se nesoustředím na focení, na asistentky, na to, co dělá modelka. Musím mít vše automaticky zažité, sebe vůbec nevnímám.

Třeba se mi stalo, že mě najednou začalo bolet levé rameno, proto říkám asistentce, ať mě natočí, abych viděla, co dělám. A zjistila jsem, že čtyři hodiny v kuse mávám pod vodou levou rukou, jako kdybych dirigovala, dávám s ní pokyny do všech stran.

Co se týče moře, většinou je to spojené s dovolenou nebo s návštěvou přátel. Mám třeba výbornou italskou kamarádku na Bahamách, která tam žije 25 let. Patří k celosvětově nejznámějším lidem pracujícím se žraloky, točí dokumenty pro BBC, natáčejí o ní pořady.

Nebo mám hodně přátel v Egyptě, kteří vlastní potápěčské školy, provozují potápění i na svých lodích, takže si koupím pouze letenku a bydlím u nich.

S další mojí dobrou kamarádkou, s níž se potápím dvacet let, si vyhlédneme nějaké zajímavé lokality. Předloni jsme letěly na Palau do Mikronésie, což bylo fantastické.

Měla jsem klientku, která mi řekla: Chci, abys se mnou odjela na Havaj, a budeš mě fotit. Byla dobře situovaná, tudíž mi zaplatila pobyt na týden a já dělala, co chtěla. Ale kolik takových klientů je?

Ty běžné beru do bazénu, jde o to, aby pod vodou nepanikařili. Kdo se nepotápí, nemůže na otevřenou vodu. U mě je na prvním místě bezpečnost.

V 56 metrech, já a fotoaparát, ale v takové hloubce už skoro nic není.

Kreativní fotky dělám pouze na nádech. Do moře na ryby chodím jenom s potápěčskou výbavou, ale umělecké snímky vznikají při nádechu. Na nádech jde vždy i modelka, co zvládne ona, musím i já.

Když jsem v klidu a nehýbu se, tak tři až čtyři minuty. A pokud dávám pokyny a hýbu se, asi minutu.

(chvíli přemýšlí) To ne, myslím si, že mám jenom zdravý respekt. Přesně vím, co může nastat. Nejsem hujer, který si říká: mám pětadvacet let napotápěno, to zvládnu.

Uvědomuji si, co může být, ale strach v tom není. Nechodím do bláznovin ve smyslu jít sama, vždycky tam někoho mám. Nepanikařím, ale nepřeceňuji se.

Klienty si nevybírám, chodí za mnou. Fotografuji hodně těhotné, velmi ráda, ženy se ve vodě cítí bezvadně, lehounce. Fotím těhulky v bazénu, metr a půl hlubokém.

Vždycky je upozorňuji, že pokud se necítí, ať focení přeruší, stoupnou si, vynoří se a dáme pauzu. Nejdu do rizika, chci, aby se při fotografování cítily bezpečně. Dělám si pozadí, bazén pokryju a pak to vypadá jako nekonečné prostředí.

Fotila jsem třeba holčinu, které dala maminka k 21. narozeninám fotografii ode mě, nebo jde o vánoční dárek. Často mi volají muži, že jejich ženy básní o mých fotkách. A tak dostane poukázku.

Přišla paní se třemi malými dětmi, že manžel má čtyřicátiny a rodina mu chce udělat překvapení ve formě velkých obrazů na stěnu. Děti byly úžasné, úplní vodníci, lachtani, až mě to dojímalo. Její muž, který není zvyklý vyjadřovat emoce, měl pak zaslzené oči, byl naměkko. Také mi přiletěla klientka až z Hongkongu, na tři dny, abych ji nafotila.

Nejde o levnou záležitost, protože musím zaplatit dvě asistentky, pronájem bazénu, v ceně je i podvodní make-up, výběr oblečení, rekvizity atd. Těhotenské focení stojí deset tisíc korun a velké čtyřhodinové focení, ve kterém jsou i make-upy, patnáct tisíc. Sama si klientky i líčím.

Já je dělala, šiju kompletně všechno, vytvářím i rekvizity. Strašně mě to baví, nejsem klasický fotograf, který přijde, někdo mu něco nachystá, on to cvakne a jde pryč.

Akci vymyslím, vyrobím kostýmy, vše naaranžuji. Vlastně ve čtyřiceti letech jsem se vrátila k tomu, co mě jako dítě bavilo.

Proto focení trvá čtyři až pět hodin, protože s nimi dělám přípravu, vlastně je učím, jak se pohybovat, jak otevřít oči, co s nosem, pusou.

Teď jsem fotila například modelku Simonu Krainovou a ta mi říkala: Já to asi nedám! Měla hrozný strach jít pod vodu. Pak přiznala, že se nejvíc bála otevřít oči, ale když jsem jí vše vysvětlila, neměla s tím žádný problém a zvládla to skvěle. Je to o hlavě.

I kvůli tomu fotím na nádech, jsme pod vodou pár sekund, vynoříme se a já řeknu, co a jak případně vylepšit. Nebo jim ukážu snímky ve fotoaparátu.

Někdy jim dávám závaží, většinou však stačí jít na výdech. Když vydechnete, ono vás to trošinku pustí níž. Já taky všechno dělám na výdech. Pokud to někomu působí psychické obtíže, umístím mu zezadu na pásek od kostýmu tenká potápěčská olova.

Drobná, hubená holka dostane kilové, ženě s mojí postavou dám dvoukilové závaží, což bohatě stačí. Někdy jim pomůže také asistentka, která je po celou dobu vedle nich. Vlastně je stále sleduje a zajišťuje jejich bezpečnost. Já mám ruce zaměstnané, v pravé držím foťák a levou dávám pokyny asistentkám, máchám s ní jako dirigent. (směje se)

Využívám bazén, který není přehnaně chlorovaný, není cítit a voda nedráždí oči. Jsou sice třeba po několika hodinách focení zarudlé, což pomine.

Z chlapů byl super fotbalista Kája Poborský, jenže on je potápěč. Pod vodou chodil do výkopů, do nůžek, kdy fotbalisté padají dozadu, což ve vodě znamená totální průplach nosu. Až jsem si kolikrát říkala, že to bych nedala.

Vašek Noid je taky bezvadný. Z holek se vůbec nebojí zpěvačka Marta Jandová, která jde do všeho. Často jsem fotila Anču Slováčkovou, protože miluje vodu. Mám krásné obrázky herečky Ester Geislerové, která mi pózovala s hlavou dolů, měla výborné zkušenosti pod vodou získané díky kurzu freedivingu (volné, nádechové potápění – pozn. red.). V podstatě se mi dobře spolupracovalo se spoustou lidí, ale to by byl dlouhý seznam.

Teď momentálně žádnou, žiju v Čechách teprve tři roky. Po škole jsem odešla do Německa, pak jsem žila na Novém Zélandu, v Americe, sedm let jsem v Rusku řídila Hamé.

Jenže mě sklátil kolaps, v osmatřiceti úplné vyhoření, na kapačkách v nemocnici, operace ledviny. Byla jsem přetažená z totálního stresu. V Rusku se rozjížděla fabrika, což znamenalo makat sedm dnů v týdnu, strašný tlak, sama, bez rodiny, takže žádný balanc, navíc mě práce moc bavila. Když se do něčeho zažeru, jsem jak buldok. To skončilo 1. května 2013, což je den mé svobody.

Ne, potom přišla nabídka práce pro Kanaďany, dělat manažerku pro střední a východní Evropu, sice s místem v Praze, ale stále jsem cestovala. Poté jsem tři roky fotila na Floridě a v roce 2016, v mých 43 letech, jsem si poprvé pořídila svůj skutečný domov, tady v Praze. A už se mi nikam nechce.

Rok a půl dělám na svém projektu, který pro mě znamená návrat do dětství. Jde o příběh holčičky pod vodou a její fantazie. Průběžně fotím obrázky podle oblíbených pohádek mého dětství, což jsou její sny. Každý máme v sobě kus dítěte. Chci, aby to bylo pohlazení po duši. Toužím to pak pojmout nejen jako knihu, ale i výstavu, aby návštěvníci zapomněli na starosti a stres a cítili se dobře.