Eva Holubová: Porodila jsem si nejlepší přítelkyni

Vlastně se pořád opakuje. Je to stará židovská modlitba: „Pane, dej, ať mohu usednout se svými bratry k jednomu stolu!“ Myšlena je celá rodina, ale i přátelé. Ať jsou všichni co nejvíce zdraví, ať máme stůl, u něhož chceme a můžeme zasednout.

To samé bych popřála i všem ostatním lidem, neboť je v tom obsaženo všechno, co potřebujeme ke štěstí: mír, přátele či sobě blízké i určitou hojnost. A ještě bych dodala: Boží požehnání, všechno ostatní, nezbytné i zbytečné, přijde samo.

Mají pro mě dvě roviny. Jednu tu křesťanskou, tedy narození Spasitele. Druhou rodinnou, tedy tradici potkávání se s nejbližšími a přáteli u jednoho stolu.

Běžným způsobem s rodiči. Byli jsme pouze tři, tatínek, maminka a já. Moji rodiče nebyli věřící, takže to bylo o štědrovečerní večeři, dárcích a stromečku. Ten jsem zdobila s tatínkem já. Všichni jsme se podíleli na přípravě večeře, mým úkolem bylo pomáhat při výrobě bramborového salátu.

Ale na první „půlnoční“ mne vzali naši. Bylo to na Vyšehradě v kostele Petra a Pavla, před rokem 68, pak byly půlnoční o půlnoci chvíli pozastaveny. Aspoň kolem nás. Poprvé jsem slyšela „Rybovku“ a chorál „Svatý Václave“.

Víte, já to takhle nemám zhodnocený. Na spoustu dárků si sice pamatuju, ale jmenovat je nebudu. Na to si příliš vážím těch, kdož mne obdarovávají. Nedokážu je tady veřejně hodnotit. Ráda dárky dostávám, ale stejně ráda je i dávám.

Setkání s režisérkou Martou Ferencovou. Je pro mne životní a osudové. Miluju ji, zbožňuju ji, jsem ráda v její blízkosti.

No, nevím, zda to tady mohu prozrazovat, ale Marta je tak velkorysá, že mi to promine. Myslím si o ní totiž, že není úplně z tohoto světa, že žije a bude žít věčně. Má v sobě moudrost keltských druidů, trpělivost a laskavost andělů, smysl pro humor „žáků darebáků“, perfektní filmový vidění, skvěle zvládá filmařský řemeslo.

S kameramanem Máriem Ondrišem a střihačem Adamem Dvořákem podle mne tvoří úžasný trio, které se samozřejmě výrazně podílí na výsledku. Pracovat s Martou, znamená zároveň i žít s Martou.

Bylo mi s ním opět moc fajn, moc jsme se nasmáli. Jako vždy byl Jarda vtipný, pohotový, přesvědčivý, ale i ojedinělý svými kontroverzními názory, které mu sice neberu, ale taky všechny „nežeru“. Takže jsme se občas i „hádali“.

Tedy... hádám se jen já, Jarda se nehádá, ten si „stojí za svým a argumentuje“. Většinou to skončí tak, že si z toho udělám legraci a on se přidá. Nebo si každý necháme svá stanoviska. Nejdůležitější totiž je, že máme podobný humor.

Vše nám ještě zpříjemňovala i Verunka Kubařová. To je miláček, sluníčko. Já jsem ji do té doby neznala a úplně mne uchvátila.

To proto, že mi s ním bylo moc dobře, protože mne inspiroval, provokoval a nesmírně bavil. Vybavuju si třeba naše čtené zkoušky, které jsme měli s Jardou Duškem a Honzou Hřebejkem. Došli jsme ke scéně, kdy Saša s učitelkou Evou vypijí lahev, tančí, odeberou se do ložnice a...

Ve scénáři byly skutečně tři tečky. Ptala jsem se, co to znamená. Zajímalo mě, kam až chtějí zajít. No a Hřebejk říkal: „Kam až nás pustíš.“ A Dušek na to: „Neboj, já půjdu jen na krajíček.“ To bylo fakt strašný. (směje se)

Když pak přišel den D, Jarda Dušek mi řekl: „Neboj se, já mám kondom.“ Pak začal rajtovat na gauči. Takže jsem se vyděsila a vzala jsem si dvoje spoďáry, protože mi bylo jasný, čeho je schopný. A ještě jsem si půjčila od Simonky Stašové stahovačky. Nechápu, jak jsem je na sebe nandala, protože pak je na mně museli stříhat.

Vůbec jsem neříkala text, který jsem měla říkat, opakovala jsem jenom: „Mně je blbě, mně je blbě. Hlavně tiše a rychle.“ A Jarda pak přišel s těžítkem a nabídkou kvalitního sexu. To si taky vymyslel sám. Dušek totiž není schopný naučit se žádný text.

Já! Ale už úplně nevím proč! Já mám několik „stálých“ partnerů, se kterými hraju, a Jarda je jeden z nich. Tak mne prostě napadnul. Aspoň myslím, že to tak bylo.

Myslím, že ano. A právem. Včera jsem film viděla i se svou dcerou Karolínou a jejím přítelem. Byli jsme nadšení. Šli jsme potom ještě i na společný oběd a nemluvili o ničem jiném.

Je to několik podcastů, které moderuje právě moje dcera Karolína a ve kterých jsem jejím pravidelným hostem. Řešíme tam spolu právě období menopauzy.

Kromě mě je tam vždy i nějaký odborník – například psycholog, gynekolog nebo dermatolog. Ten odpovídá na naše otázky či vypráví o menopauze – jaká má úskalí, čeho se musí žena v tomto období vyvarovat nebo kde hledat pomoc.

Protože je to věc, která zasahuje do života velké skupiny lidí. Nejenom žen, které v menopauze jsou, ale i lidí v jejich okolí. A taky proto, že když jsou na to ženy samy, mohou prožívat spoustu bolesti a depresí, které jsou naprosto zbytečné.

Částečně. My jsme se už dřív rozhodly začít dělat nějaké společné projekty. Kája si totiž uvědomila, že už nechce být pouze módní fotografkou, kterou ještě donedávna byla, a začala vymýšlet další aktivity, jejichž součástí jsem občas byla i já.

Rozhodly jsme se třeba napsat společně knížku nebo natočit cestopis z našeho pobývání na Sicílii, kde máme „chalupu“. Chtěly jsme taky rozjet právě besedy a kurzy zabývající se psychikou, protože to má opravdu smysl.

Založily jsme kvůli tomu kreativní agenturu Holubice agency, pod kterou jsme se to všechno rozhodly dělat. Navázaly jsme spolupráci s psychologem Jiřím Valáškem a pustily se do toho. Bohužel pak přišel covid a hodil nám do všeho tak trochu vidle.

Ale začaly jsme dělat alespoň různé podcasty na Instagramu. S podporou společnosti Vichy jsme jich natočily šest. A ačkoliv pro nás to téma rozhodně nebylo nové, hodně jsme se toho od odborníků dozvěděly.

Jejda, to si pusťte na YouTubu naše podcasty, protože si vůbec netroufám zvolit důležitý příklad. Je to důležitý všechno a stojí za to si to poslechnout. Navíc každá máme jiné priority, jedné vadí pocení a návaly, druhé ztráta sexuálního apetitu, třetí vadnoucí pleť, čtvrté stavy beznaděje...

U všeho je dobré vědět, z čeho mohou tyto problémy pramenit, co všechno je podporuje, ovlivňuje, odstraňuje...

Protože se ženy za své problémy v tomto období stydí. Pramení to z nedostatku zdravého sebevědomí a z obav, jak působí na druhé. No a okolí jim to rozhodně neusnadňuje.

A odkdy? Já vůbec nevím, že by menopauza někdy tabu nebyla. Myslím, že se tím dříve lidstvo tolik nezabývalo, stejně jako pubertou či andropauzou. Řekla bych, že poprvé se tím začali zabývat psychologové a psychiatři z přelomu 19. a 20. století.

To, že se tím začali zabývat, ale ještě neznamená, že se to začalo řešit i všeobecně a prakticky. A tak se na toto přirozené období v životě ženy nahlíží nesprávně – často jako na slabost, nedokonalost, poruchu, přechod do neužitečné fáze naší existence.

Velmi vstřícně a pochvalně.

Ano, byly jsme si blízké a podobně naladěné odjakživa. Porodila jsem si nejlepší přítelkyni.

Myslím, že jsme neobjevily nic, co bychom o sobě už dřív nevěděly. Pouze se potvrdilo, že Karolína je nejenom skvělá fotografka, ale i velmi příjemná a charismatická moderátorka s dramaturgickými schopnostmi.

To, co říkám pořád, a to sobě i jí: „Nepřeceňuj, co nemáš, nepodceňuj, co máš.“

Ano, když jsme probíraly s mou kmotrou Otčenáš, upozornila mne, že právě malověrnost je jedno z největších pokušení. Je nebezpečnější než cokoliv jiného.

Nejprve si rozkryju, z čeho pramení, a to se pak snažím odstranit. U mne to bývá z přepracování a z nedostatku času se radovat, užívat si. To se pak snažím napravit. Třeba teď jsme začaly chodit s dcerou plavat, cvičit, saunovat se, užíváme si masáže. Chodíme do jednoho takového pražského centra, je to tam úžasné.

Vlastně na jakýkoliv nelibý stav duše jdu vždy z té druhé strany – přes tělové vjemy. Nevím, jestli bych to dokázala v nějakém útoku deprese či propadu malověrnosti, ani jestli bych to dokázala sama. Ale takhle ve dvou s mou dcerou, nebo dokonce ve třech i s jejím přítelem Matějem, je to úžasná věc.

Také mi pomáhá umění – třeba zrovna včera jsme viděli Přání Ježíškovi, což mne nabilo na několik dnů. Svoje vykoná i dobrá večeře s přáteli, pobyt v přírodě nebo meditace.

Mně navíc dodává hodně síly a odvahy moje křesťanské založení – mše, modlitba, rozjímání, ale i různé besedy či privátní popovídání. Totéž bych poradila i ostatním, ale je to pouze inspirace. Hledat, prověřovat a zkoušet musí každý sám.

Může se vám hodit na Zboží.cz: