Emancipace přinesla ženám osvobození, ale i velké problémy

„Na pouť do španělského Santiaga de Compostela jsme se s přítelem vydali po pětileté známosti,“ vzpomíná sedmadvacetiletá Andrea na prázdninové putování, po němž se vztah se spolužákem z vysoké rozpadl. „Po šestitýdenní pouti jsem si musela přiznat, že ho vlastně neznám.“ Zvláštní byla už příprava. Vše, co balili, přítel pečlivě vážil a spravedlivě rozděloval do batohů. Prý aby nesli stejnou zátěž.

„Jsem o třicet centimetrů menší a o dvacet kilo lehčí. Jenže tím on se nezatěžoval. Ani v nejmenším neměl potřebu ukázat mi, že on je z dvojice ten silnější,“ stěžuje si Andrea.

„Když jsem cestou ztratila peněženku, půjčil mi na nezbytné výdaje. Po návratu jsem mu vše do haléře vrátila a ještě si vyslechla, že cestovat se mnou jsou nervy,“ dodává Andrea. „Vlastně to tak mezi námi chodilo celých pět let, vždycky jsme jeli každý za své, ale tentokrát to pro mě byla silná káva. Petr si totiž veškeré mé výdaje zapisoval,“ líčí dívka zvyklá z domova na jiný model. „Rodičům jsem se narodila v době, kdy oba ještě studovali. Táta chodil na brigády, máma ne, starala se o mě. Měli to rozdělené.“

Tradičně, řekli bychom dnes. Když se Andrea tátovi po návratu svěřila s tím, co během putování do Compostely prožila, doporučil jí, aby společnou budoucnost s tehdejším přítelem ještě zvážila. „S takovým klukem bych nebyla ani minutu,“ shrnula situaci nekompromisně máma.

„Ženy to možná s přebíráním kompetencí trochu přehnaly,“ tvrdí psycholožka Magdalena Frouzová. „Zbavily muže odpovědnosti v podstatných oblastech společného života. Mimo jiné i v té intimní. A muži toho logicky rádi využili,“ pokračuje odbornice.

„Když dříve mladík přivedl dívku do jiného stavu, většinou se s ní oženil,“ říká. Pokud dnes žena otěhotní, muž se cítí podvedený. V jeho očích je to podraz. Měla se přece chránit. Všechny to tak dělají. Jako by intimní chvilku neprožívali společně. Podobné je to podle Magdaleny Frouzové i s ženským orgasmem. „Dnes aby se dívka bála vlézt s mužem do postele, že neprožije vyvrcholení, a on se na ni bude proto zlobit, případně ji opustí,“ tvrdí psycholožka.

„Emancipační proces přinesl ženám osvobození a oběma pohlavím problémy,“ říká psycholog Petr Knotek. „Manželství mi dnes leckdy připomíná něco mezi vězením a klášterní celou,“ pokračuje. „Místo aby vzájemným zrovnoprávněním došlo ke spojení obou, dochází k rozdělení kompetencí. Zejména ženy vyžadují, aby rozdělení povinností bylo spravedlivé a partneři si ty své přesně plnili,“ pokračuje psycholog.

„Muži se dnes sami snaží významněji participovat na výchově dětí, což od nich ostatně partnerky vždycky chtěly. Stejně jako ženy si však nedovedou představit, že by o své děti přišli, žili od nich odděleně. Tím získaly manželky silnou zbraň a mnohé ji neváhají využít,“ pokračuje psycholog.

Slova Petra Knotka mi připomínají scénku, jíž jsem se stala svědkem ve frontě v supermarketu. „Zítra jdeš pro děti ty, já je vyzvedávala včera a dnes,“ oznamovala žena partnerovi tónem, který nepřipouštěl námitky. „Mám do čtyř poradu,“ pokoušel se on přece jen o dialog. „Nezájem,“ uzavřela rozhovor ona. Nezájem o koho? O děti, které tím pádem zůstanou ve školce či družině déle? O problémy muže, jehož příjem bývá stále ještě většinově v rodině tím hlavním? O sebe a o vztah, jemuž podobné reakce zasazují smrtící údery?

„Musím pomoct synovi s hlídáním,“ omluvila se kamarádka ze společného posezení u vína. „Snacha je nemocná?“ zeptala jsem se, jelikož jsem věděla, že je s dvouletým chlapečkem na rodičovské dovolené. „Ne, ale je z kluka unavená, jeden den v týdnu chce mít jen pro sebe,“ zněla pro mě trochu šokující odpověď. Tedy jeden všední den v týdnu. Jelikož je to pro zaměstnaného syna problém, pomáhá babička. Taky zaměstnaná. Nic proti, jen údivu se jeden tak úplně neubrání. Ženu evidentně nezajímá, jak si to zaměstnaný manžel zařídí. Ona je unavená a potřebuje odpočívat. „Co na to Ivan?“ zeptala jsem se kamarádky na názor syna. „Nic, chápe to,“ odpověděla. „Dnešní muži jsou k potřebám svých partnerek mnohem vnímavější,“ dodala ještě. Možná ani nejsou, jen jim nic jiného nezbývá, nechtějí-li riskovat rozchod.

„Vdávala jsem se v osmnácti,“ vzpomíná pětačtyřicetiletá Vanda. „Nerada, jenže jsem byla těhotná, jak už to v té době bývalo. Dodělala jsem sotva maturitu, na vysokou už jsem nešla. Po patnácti letech konfliktního manželství jsem se rozvedla,“ pokračuje.

„Vždycky jsem si přála, aby dcera žila jinak.“ Sen se jí vyplnil. Dcera Jana odjela už na střední škole na roční stipendium do Spojených států. Během vysoké pobývala pravidelně na zahraničních univerzitách. Cestovala i po dokončení vysoké školy. „Mám dobrou práci, už jsem všude byla, chtěla bych založit rodinu, jenže není s kým. Ti praví už jsou zřejmě zadaní,“ stěžuje si Jana. „Někdy mámě snad i závidím,“ pokračuje. „Nakonec si našla zajímavou práci a potkala fajn muže, přitom už měla mě. Nemusela se bát, že jí ujede vlak a děti mít nestihne nebo bude stará máma,“ přemýšlí nahlas Jana.

„Opravdu přibývá žen, které si užívají svobodného života, jenže najednou je tu třicítka a ony zpanikaří,“ potvrzuje slova Jany Jitka Dou chová. „Už to není o tom, že bych chtěla mít dítě s tímto konkrétním mužem, ale že chci mít zkrátka dítě. Tlak je to sice jiný, než když se jejich matky v osmnácti devatenácti letech těhotné vdávaly, ale riziko špatné volby je stejně velké,“ podotýká psycholožka.

„Stejně tak ale přibývá žen, které děti nechtějí, respektive které našly odvahu přiznat, že jim mateřství nic neříká,“ pokračuje Jitka Douchová. Není to signál, že společnost je nemocná? Přirozenou touhou každé ženy je přece mít dítě! „To je právě omyl,“ oponuje odbornice. Mateřský pud není automaticky daný všem ženám. V tom je právě kouzlo emancipace. Že nemusíme naplňovat předem daný scénář - dokončit vzdělání, založit rodinu, starat se o děti, pak o staré rodiče a vnoučata,“ pokračuje psycholožka. „Pokud si to zvolím, je to v naprostém pořádku, ale fajn je i to, když naplním svůj život jinak. Na šablony bychom měli konečně zapomenout a respektovat volbu druhého,“ dodává terapeutka.

„Jsme spolu patnáct let,“ vypráví čtyřicetiletá Ludmila. „Až donedávna jsem považovala náš vztah za bezproblémový, ale pak mě povýšili v práci a začaly problémy. Manžel to zřejmě neunesl, neustále mě kontroluje a prudí,“ dodává. „Častým kritikem rovnoprávnosti je slabý muž, který vedle sebe nesnese silnou ženu,“ říká Jitka Douchová.

„Ti dva se nejčastěji poznali během studií. Po svatbě se žena věnuje dětem, a až ve chvíli, kdy povyrostou a ona se může naplno věnovat své profesi, zjistí, že muže přerostla, že je schopnější než on. Pak záleží hlavně na ní, jestli to partner unese,“ pokračuje Jitka Douchová s tím, že se celkem často setkává s dvojicemi, kde muž je vyučený a žena s vysokoškolským diplomem pracuje na vysokém postu.

Někdy to znamená problém, jindy ne, záleží, co ty dva spojuje, co mají na sobě rádi. Vždycky musíme vědět, čeho si na partnerovi ceníme, kvůli čemu ho milujeme. Pokud žena připustí, aby se muž cítil vedle ní devalvovaný, zadělává si na problémy. Muži se v podobné situaci leckdy poohlédnou po milence, která nedosahuje manželčiných kvalit. U ní si zvedají sebevědomí,“ říká psycholožka.

Podle jejích slov úspěšné ženy svým méně schopným mužům nezahýbají tak často, jak by se mohlo zdát. „Zřejmě na to nemají čas,“ usmívá se Jitka Douchová.

„Víte, sebevědomá žena emancipaci vlastně vůbec neřeší,“ pokračuje. „Ona totiž emancipovaná je. Nepotřebuje nic dokazovat sobě ani druhým. Nemá s muži žádný problém, nemají ho tudíž ani oni s ní. V soukromí se i docela ráda poveze a převážnou část kompetencí ponechá partnerovi. Je to totiž pohodlnější. Žije, jak si zvolila. Se všemi důsledky, které z toho pro ni pramení. A ty důsledky je připravena nést,“ pokračuje odbornice.

„To je správný výklad osvobození se. To, že žiju podle svého scénáře, který jsem si sama zvolila. Je jedno jak. Jestli budu celý život v domácnosti s kupou dětí, nebo se nevdám vůbec. Jestli procestuju svět, nebo nevytáhnu paty z rodné vísky. Podstatné je, že to takhle chci,“ dodává psycholožka.

„Emancipační proces se navíc netýká jen žen,“ shrnuje téma partnerská poradkyně, „i muži stále častěji odmítají scénář, že muž je živitel a žena vychovatelka a pečovatelka. Tím, že začali chodit k porodům a v noci vstávat ke kojencům, získali ke svým dětem vztah od novorozeneckého věku. Už dávno pro ně není problém miminko nakrmit, přebalit, postarat se o ně v nepřítomnosti matky. Muži se dnes o své děti zajímají mnohem více, než tomu bylo dříve. A to já vnímám jako velmi pozitivní důsledek emancipačního procesu,“ dodává Jitka Douchová.