Elizaveta Maximová: Špatné věci umím hned vytěsnit

Rok předtím jsem byla na castingu na úplně jiný film a roli u režisérky Marty Ferencové. Tam mi to nevyšlo. Byla jsem z toho trochu smutná, protože casting s Martou mě velice bavil. Líbilo se mi, jak vedla herce. Říkala jsem si, že bych s ní jednou chtěla pracovat, protože má skvělé připomínky a nevšední přístup. A za půl roku mi přišel scénář Přání Ježíškovi!

Mojí postavou je Nela, která byla mnohokrát zklamána v lásce a kvůli tomu nevěří, že pravá láska skutečně existuje. Zajímavé je, že ona netrpí někde v koutku, ale volá o své ztracené víře rovnou do světa. Manifestuje to, musí o tom neustále mluvit, je to její hlavní téma, i když tvrdí, že to nic není a nic se v podstatě neděje.

Ve skrytu duše strašně touží po lásce, ale všude kolem sebe vyzařuje, že ji nechce a nepotřebuje.

Myslím, že té roli asi rozumí každý člověk v určitém životním období, když se zklame v lásce. Nebo má jen blbý den. Je to ten jeden den, kdy vám připadá, že je všechno špatně, ale přitom se neděje vůbec nic. A přesně v takový den pozorujeme moji hrdinku.

To ne.

Ne, to netrpím. Sbalím si věci na cvičení a jdu na trénink. Velmi mi pomáhá sport, kde vybiju agresivitu i negativní emoce, co nechci, aby mi šly dovnitř a tam mě zasáhly.

Už ne, právě teď chodím k trenéru Radkovi Lacimu na individuální a skupinové tréninky. Tam cvičíme jen s vlastní vahou. Vracíme se ke správnému fungování a držení těla. Snažíme se vstávat jako batolata, hýbat se jako zvířata a díky tomu zapojovat různé svaly. Hledám rovnováhu skrz tělo.

Na to mám jiné metody. I když to vnímám komplexně, duše a tělo spolu samozřejmě souvisí. Na duši mám knihy, filmy nebo i terapii. O té si myslím, že je dobré zajít na ni dřív, než ji skutečně budete potřebovat v těžké životní situaci.

Prý jsem měla nekonečně dlouhé seznamy přání, ale ani jedno si teď, v dospělosti, nepamatuju. Co si ale pamatuju, je, že jsem nesnášela, když k nám přicházel děda Mráz. Ten obrovský chlap v červeném kabátu a s dlouhými bílými fousy mě děsil.

Schovávala jsem se před ním pod postel nebo do skříně. Kdysi jsem totiž u nás doma viděla dědu Mráze, kterému dědeček nabídl panáka. Děda Mráz si sundal svou masku a já viděla, že pod bílými fousy se skrývá mladý, zarudlý, opilý student. Vypil toho panáka a nasadil si zpět masku. Od té doby jsem věděla, že děda Mráz je podvod.

Do určitého věku jsem dárky hodně prožívala a byly pro mě z celého večera nejdůležitější. Asi jako pro každé dítě. Teď je mým každoročním přáním, ať jsou všichni mí blízcí zdrávi. Když jim mohu každý rok zavolat a popřát šťastný nový rok, už to je velký dárek.

Ruské pravoslavné Vánoce neslavíme. Ale české, 24. prosince, ano. Když jsem byla malá, ten první rok v Čechách jsme s maminkou žádné české vánoční tradice ještě neznaly. Věděla jsem, že všichni ve třídě měli 24. prosince Vánoce a něco dělali. A já vůbec netušila co.

Další rok jsme už doma měli i kapra, ale české vánoční zvyky pro mě byly dlouhé roky záhadou. Naše Vánoce vždy vypadaly jako mix českých a anglických Vánoc s Dnem díkůvzdání. Na Silvestra obvykle jezdím za tátou do Moskvy.

Bylo to krásný a dojemný setkání. Dřív jsem byla zvyklá jezdit za tátou a prarodiči dvakrát třikrát ročně. Dva roky pro mě proto byly fakt náročné. Rodina mi neustále opakovala, proč jsem přijela na tak krátkou dobu? A já odpovídala, že je štěstí, že jsem vůbec přijela na celých devět dní, že to covidová situace teď dovolila.

Byla jsem nejen v Moskvě, ale i v rodné Kazani, což je hlavní město Republiky Tatarstán, odkud pocházím.

Krásné! Rodiče a prarodiče se mi hodně věnovali a myslím, že jsem byla dokonce dost „přemilované“, rozmazlené dítě. Od malička jsem v Kazani chodila na divadelní zkoušky ke strejdovi, který je šéfem činohry tamějšího národního divadla.

Znala jsem i zázemí divadla a prohlašovala jsem, že budu herečka. Nic jiného mě nezajímalo. I když vlastně ne – ještě jsem chtěla být cirkusová akrobatka, protože v Kazani je i velký cirkus, kam jsme často chodili. Jsem ráda, že zrovna tento sen mi nevyšel.

Taky si pamatuju, že se mnou maminka hodně četla a táta mě vedl k lásce k přírodě. Sbírala jsem breberky, brouky, vajíčka z lesa, prostě jsem všechno živé nosila domů. Nejdřív otevřeně, a když mi to zakázali, tak tajně.

Měla jsem svůj mikroskop a speciální pitvací sadu. To jsem milovala, ale pro rodinu to bylo asi náročné. Často nacházeli zatuchlá vejce za gaučem a z nečekaných míst vylézali brouci a slimáci. To byla překvápka.

Všechno! Tedy myslím z hmyzu. Do teď se nebojím pavouků a brouků. Vím, co se skrývá uvnitř.

To tedy ano. Nastoupila jsem tu do první třídy a vůbec jsem neuměla česky, takže jsem seděla tři měsíce téměř beze slova. Nic si nepamatuju. Mozek je unikátní v tom, že mnohé náročné situace umí vytěsnit. A já mám velmi zvláštní psychiku v tom, že si nepamatuju špatné věci.

Dokážu mít brutální hádku a za pět vteřin na ni zapomenu. Když už mě ta situace nebo ten člověk „nebaví“, vytěsním to. Pro mě super, pro protější stranu nesnesitelné.

Ve škole si pamatuju paní učitelku Slepičkovou, která mě po každé hodině brala do kabinetu a vše mi překládala. To byla výjimečná paní učitelka, na kterou celá rodina vzpomínáme.

„Bavila“ jsem všechny návštěvy, které k nám přišly. Držela jsem je jako rukojmí. Nejdřív se musely podívat na mé představení a teprve potom se mohly bavit s rodiči. Myslím, že k nám návštěvy nechodily rády. Na každou návštěvu jsem se připravovala. Zpráva o tom, že k nám někdo přijde, pro mě bylo něco úžasného. Věděla jsem, že budu mít nové diváky.

Nejdřív jsem byla šatnářka. Měla jsem namalované šatní lístky i lístky do divadla. Protože jsem často chodila do divadla a cirkusu, měla jsem přesně zmapované, jak to tam chodí. Koupit lístky, odevzdat kabáty do šatny, být usazen uvaděčem. Pak jsem vypnula světlo v pokoji, kam jsem všechny nahnala, a už jsem přicházela s magneťákem a předváděla číslo.

Pak byla přestávka, kde se otvíral bufet, a já prodávala z papíru vystřižené jídlo. Pak byla druhá část představení. Teprve pak se mohli dospěláci bavit s mými rodiči.

Upřímně řečeno, nevím, jestli k nám pak ještě nějaké návštěvy vůbec chodily.

Měla jsem kamarádku Kristýnu, která byla taky z Ruska a byla už rok v České republice. Ujala se mě. Snažila se mě učit základní slovíčka, abych nějak fungovala. Děti dovedou být velmi kruté, ale měla jsem velké štěstí na lidi. To mě provází stále.

Nemám pocit, že bych byla šikanována, a jestli ano, nerozuměla jsem z toho ani slovo. Později se mě ujaly velké holky, páťačky, které mě vnímaly jako mluvící opičku. Ukazovaly mi věci a já opakovala, co to je. Bavilo je mě učit. Měla jsem s nimi dobrý výcvik, a navíc jsem byla frajerka, že se kamarádím s velkýma holkama. To se nestává každému.

Chodila jsem také zpívat do sboru. Ale nevím, jak jsem to dělala, když jsem neuměla česky. Je to kaše vzpomínek. Vnímám ji pozitivně, ale jak to bylo doopravdy, nevím.

Babička z tátovy strany je bývalá dětská primářka. Táta šel studovat psychiatrii, aby pokračoval v lékařské linii. A babička chtěla, abych pokračovala v této linii taky.

Z maminčiny strany jsou zase všichni učitelé. Rodiče viděli, že odmalička hořím pro herectví, vodili mě na divadelní kroužky, ale nebrali to příliš vážně. Od dvanácti do dvaceti let jsem chodila na dramaťák k paní Haně Doulové, která se mi hodně věnovala, za což jsem jí dodnes vděčná.

Ke zkouškám na konzervatoř mě v deváté třídě rodiče nepustili, i když je paní Doulová na každém vystoupení s dramaťákem přemlouvala, aby mě nechali studovat herectví. Maminka se jen usmívala a odpovídala, že uvidíme. Nechtěla, aby mi veškeré znalosti končily devátou třídou, proto jsem šla na anglickočeské gymnázium, které mi dalo i dobrou angličtinu.

Když jsem se měla hlásit na vysokou školu a podala si přihlášku jen na DAMU, měli jsme velkou rodinnou poradu, dokonce přiletěl táta z Ruska a společně s nevlastním tátou se sešli s mými učiteli herectví. Ti jim řekli, ať se nebojí a pustí mě k profesi. Ano, je to risk, je to závislá a nestálá profese a roli v ní hraje štěstí. Ale věřte nám a věřte jí, říkali.

To asi každý herec. Jedna věc je pracovní nezdar, druhá je vaše vnitřní vnímání sebe sama. Snažím se, a někdy je to těžké, nevnímat plácání po zádech ani kritiku a pohlavky. Obojí je v pořádku, ale v ideálním stavu mimo mě. Nechci, aby se mě to dotýkalo. Konstruktivní kritiku samozřejmě beru. Nejhorší pochybnosti jsou ale ty vnitřní, a často nesouvisí s množstvím práce.

Doma si teď stříhám svůj showreel, což jsou nastříhaná videa z různých rolí, něco jako herecká vizitka. Došlo mi, jaké štěstí vlastně mám. Jo, jsem herečka, to pociťuji.

Pro mě by bylo nejhorší ztratit chuť a brát to jako rutinu. Teď jedu do Berlína na herecké kurzy a vím, že to ve mně zažehne lásku k tomu, co dělám. Ona tam tedy je, ale ten lektor ji vždycky ještě pokropí napalmem. Na to se těším.

Perfekcionismus, to je minus i plus. Splachovací psychika mi skvěle pomáhá, dokážu se zbavit hodně věcí za extrémně rychlou dobu. Nerozhodnost mi nepomáhá, tu na sobě nemám ráda a snažím se na ní pracovat. Pomáhá mi naopak intuice a empatie.

V ideálním případě bych chtěla být šťastným člověkem, kterého naplňuje život, který vede, a baví ho to, co dělá.