Dramatička Martina Kinská: Jsem holka z lesa

Autorka se na psaní dva roky připravovala: studovala v knihovnách historické prameny, hledala informace v archívech bezpečnostních složek a soudních spisech. Nešlo jí ale o dokumentární přesnost, vždyť se také Mandlová s Baarovou v jedné cele ve skutečnosti nikdy nesešly.

Lákala ji sonda do psychiky pěti žen, které jsou spolu nucené prožít a sdílet vypjatou situaci. „Představila jsem si, co nastane, když uzavřu dvě herečky se třemi dalšími, neméně zajímavými ženami coby publikem,“ říká Martina Kinská.

Asi by mě to hned tak nenapadlo, ale kdysi jsem dostala nabídku od Romana Meluzína z plzeňského divadla, jestli nechci napsat libreto k muzikálu o Lídě Baarové. Začala jsem pročítat obě verze jejích pamětí plus knížku Stanislava Motla Lída Baarová a Joseph Goebbels. V té jsem našla další dvě postavy – odbojářku Hanku Krupkovou a ženu, kterou ve hře označujeme jako neznámou, až postupně se zjistí, kým je.

V paměti se mi záhy vynořily pasáže o vězení ze vzpomínek Adiny Mandlové Dneska už se tomu směju. Obě herečky měsíce těsně po válce popisují velmi sugestivně. Navíc je nasnadě jejich osudy porovnat z mnohých důvodů, včetně toho, že ze slavných hereček se v pankráckém vězení ocitly pouze ony dvě.

Nakonec jsme se dohodli, že to není nic pro mě. Ale stále jsem dál narážela na Hanku Krupkovou, mluvilo se o ní třeba v pořadech v rádiu, v novinových článcích. A když jsme poté hledali ve Švandově divadle námět na inscenaci, která by byla postavená především na herečkách z našeho souboru, znovu jsem začala přemýšlet o pětici žen, jež se po válce sejdou ve vězení.

Včetně Hanky Krupkové – její příběh je neuvěřitelný. Měly jsme s Evou Josefíkovou (představitelka Hany – pozn. red.) dokonce štěstí potkat se s jejím synem Pavlem Krupkou a jeho paní, to bylo inspirující.

Evě se ozval její kamarád, že pracuje s manželkou Pavla Krupky. Občas je výhoda, že je naše země tak malá.

Přesně tak, zcela se minuly, Adinu pustili z vyšetřovací vazby v polovině srpna 1945 a odsouzena byla k trestu, který se na den rovnal délce její vazby. Lídu přivezli koncem září do Bartolomějské. Na Pankrác se dostala až začátkem roku 1946. Obě proti sobě ale vypovídaly.

Když zavřete dvě herečky do malého prostoru s pár dalšími lidmi coby publikem, nastanou až groteskní situace. Navíc ony byly už před válkou chvílemi kamarádky, chvílemi soupeřily, o role i o muže. Otakar Vávra ve svých pamětech vzpomíná, jak Mandlová žárlila na kožichy Baarové, protože si je za zdejší plat nikdy nemohla dovolit. A právě Mandlová byla jedním z prvních lidí, kterým se Baarová svěřila se svým vztahem ke Goebbelsovi.

Myslím, že tak výrazné hvězdy nemáme. I proto, že hereček je dnes mnohem více. Ta pozornost se rozmělní. Baarová byla ve dvaceti evropskou star, za dva roky jí nabízeli exkluzivní smlouvu do Hollywoodu. Takovou kariéru žádná z našich hereček nezná.

I kdybych to věděla, neřeknu vám to. Nicméně podivné a velmi specifické vztahy existují i u nás.

Z knih, v archívech bezpečnostních složek, soudních spisech, u Adiny hlavně z její knížky. Narazila jsem na tolik zajímavých věcí, že bych se nejradši na deset let zavřela a dál studovala.

Asi k Mandlové, ale povahou ani k jedné. Navíc autor nesmí stranit jedné postavě, tím oslabí možnosti dalších. Nelze je jednoduše rozdělit na „bílé“ a „černé“, v každé je něco sympatického, i něco, z čeho vám zatrne. Jako v každém z nás.

Vyčerpané, ale odhodlané. Ale ani jedna z nich už u nás žádný film nenatočí. Obě brzy emigrují. Lída se prosadí v zahraničí, Adina minimálně. Ke konci života si dopisují. Obě zemřou velmi osamělé.

O Židovce Julii se pár větami zmiňuje Baarová, mj. že ji potkala na Pankráci v prádelně. Náš odborný poradce, historik Petr Koura, se ji snažil dohledat v archívech, nakonec mu z několika set žen zůstalo jen šest. Další pátrání by bylo náročné, a navíc jsme se vzhledem k tomu, co se o této postavě dozvíme, nakonec rozhodli ji nekonkretizovat. Její osud je složen z vícero, ovšem taktéž reálných příběhů.

Její jméno vám nemůžu říct, protože bych tím prozradila pointu. Půlka té hry je vlastně detektivka.

Se scénografkou Lucií Labajovou a dramaturgem Vláďou Čepkem jsme se tam vypravili už před létem. A byl to šok, náraz. Onu atmosféru jisté tíhy lze těžko předat. Projdete pár dveřmi a jste v jiném světě. Cítíte pohledy, co vás rentgenují. U jiných zadržených naopak vnímáte, jak se uzavřeli sami do sebe. Absolutní nesoukromí.

Proto jsem chtěla, aby se na Pankrác vypravily i herečky. Jsou mnohem vnímavější na takovéto věci, mají větší citovou paměť. Pro základní východisko hry mi to přišlo nezbytné.

Velmi sugestivní byl prostor tzv. sekyrárny, tedy popravčí místnosti za protektorátu. Tam utichli všichni, zmlkli jsme, něco šíleného tam zůstává stále. Sekyrárnou jsme se inspirovali nejvíce při scénografickém řešení – z ní jsme přebírali dlaždičkovou stěnu, bednu a hadici k omývání prostoru po popravách.

Určitě, holky říkaly, že na ně zapůsobila hlavně ta stísněnost.

Přidejte k dokumentu Heleny Třeštíkové a filmu Filipa Renče ještě Bohému, kterou natáčí Česká televize. Jejím tématem jsou osudy herců a filmařů v rozmezí let 1938 až tuším 1953. Asi je na čase přijít o iluze, které si možná pro své pohodlí rádi udržujeme. Osobně si myslím, že pokud se v určitý čas vynoří podobná témata, navíc na podobném půdorysu, není to náhoda. Je to vždy úzká vazba k současnosti.

Na chvíli přišla úleva. Ale poté začnete znovu pochybovat. Jestli něco nepřidat, něco zase přece jen nevyhodit. Dokud se těmi stránkami probíráte, tak to nekončí. Ještě před létem jsme předposlední verzi přečetly s herečkami, velmi mi pomohlo slyšet repliky už rozložené do pěti hlasů. Pak vznikla verze na první čtenou zkoušku. Nicméně i tak jsme ještě text dopracovávaly během zkoušení.

V Brodě jsme bydleli do mé páté třídy a pak jsme se přestěhovali na kopec, na Horku, odkud pochází tátova rodina. Je to vesnička s dvaadvaceti obyvateli. Včetně mě.

Teď už dobře. V pubertě mi přišlo, že je tam až moc klidno. I když jsem chodila do Brodu na kreslení a poté na házenou. Díky sportovnímu drilu jsme já a hlavně moji rodiče přežili moji pubertu bez větší újmy, i když tátovi se moc nezdály moje modřiny. Navíc se naučíte jisté kázni a nebýt sólista.

Nyní jsem za klid na Horce vděčná. Když chci jít do lesa a nikoho nepotkat, tak to lze. Jezdím tam, jak mám volno. Podobně i sestra Petra se svojí rodinou. Mají tři děti: Adélku – 13 let, Jakuba – 9 a Mařenku – 4, takže hned je v domě rušno.

Byla jsem dlouho dětská. Ale měla jsem štěstí na učitele, stejně jako na základní škole. Až na jednu dvě výjimky nás nenutili k memorování, ale spíš přemýšlet, uchopovat věci po svém. Za to je třeba jim poděkovat. Občas jsem byla třídní bavič, občas reprezentant v různých olympiádách, jindy jsem si ráda někam zalezla a psala. Neměla jsem vůbec jasnou představu čím být.

To nebylo ani tak chytré; říkala jsem si, že na režii půjdou všichni, tak se přihlásím na to druhé. Tenkrát jsem ani moc nevěděla, co dramaturg dělá. Že je zodpovědný za výběr repertoáru a za to, jak se text interpretuje. Jak je tato profese vázána na dialog s režisérem. A možná byla přijímací komise zvědavá, co se bude dít, když vezmou někoho z lesa.

Různě. My měli štěstí na velkorysost profesora Jana Vedrala i na výborné přednášky a semináře profesorů Jaroslava Vostrého a Jana Císaře. Dostali jsme také režijní průpravu a základy psychologie. Já vnímala všechno, všechno bylo nové, a tím přitažlivé. Pro mě je dnes velmi podstatné uvažovat o textu v prostoru.

V Plzni jsem byla ještě za studií v operetním a muzikálovém souboru, a to jen na půl roku, na Kladně rok jako záskok za mateřskou. To je příliš málo času na srovnávání. V čem má oblast určitě výhodu, je soustředěnost na práci. Herci vám tak často neutíkají na natáčení nebo do rozhlasu.

Není. Už na DAMU jsem napsala dvě aktovky, pak mě kamarádi i pedagogové pobízeli, ať píšu dál. Moc se mi nechtělo, je to přece jen psychická zátěž, navíc úplně neumím psát technicky, ale stalo se, i když to trvalo tak dlouho.

Kreslení. Jeden semestr jsem chodila na figurativní kresbu, kde zachycujete tělo v prostoru. To má k divadlu docela blízko. Mám také ráda fyzickou práci, třeba na zahradě, sekání dřeva. Vidíte hned výsledky. Občas běhám, plavu a toulám se v krajině. Mám svoji oblíbenou letní trasu: dojedu do Jakuszyc v Polsku, což je první zastávka za Harrachovem, a vracím se přes Jizerku. Naposled jsme tam šly s neteří Adélkou a došly jsme až do Hejnic.

Táta dlouho pracoval v kanceláři a zároveň doma jako truhlář. Truhlárnu má po svém dědečkovi, tam je mu, myslím, nejlépe. Jako dítě jsem u něj měla také svůj ponk a nástroje. Vůně dřeva ve mně okamžitě evokuje nostalgii. Maminka je dětská zdravotní sestra, dlouhou dobu pracovala v jeslích, poté v ordinaci. Sestra je nyní doma s dětmi, ale vystudovala pedagogiku, aprobaci biologie a chemie třetího stupně.

To jste ale vydržela dlouho, většina lidí se ptá hned. Chápu to. Nedala jsem si na dveře pražského bytu ani jmenovku, aby zbytečně neprovokovala zloděje. I když by byli zklamaní, nemám ani televizi. S tím rodem Kinských, který má mnoho lidí na mysli, příbuzná nejsem. Škoda, kdyby mi v nějaké překvapivé restituci někdo chtěl vrátit ten malý domek dole v Kinského zahradě vedle Švandova divadla, nebránila bych se.

Na Jablonecku je hodně lidí toho jména, zřejmě pozůstatek zchudlé větve. V každém případě jsem já v naší rodině poslední Kinská.

Na konci ledna jsme měli premiéru Mc Ewanovy Betonové zahrady, kterou adaptovala Petra Hůlová. Teď zkoušíme Brechtova Baala s režisérem Markem Němcem.

Také pomáhám dramaturgovat scénář filmu Rituál scenáristů Tomáše Bojara, Šimona Špidly a Ondřeje Gabriela. Hodně se od nich při té práci učím, což je výborné. A pomalu přemýšlím nad dalším psaním. Něco padlo, jiné se vynořilo… Z pověrčivosti zatím nechci nic víc prozrazovat.

Snad nějaké cesty, ráda bych se znovu podívala na jedno konkrétní místo na jihozápadě Portugalska nebo znovu do Maroka.  V létě možná zkusíme ušít s neteřemi nějaké šaty, se synovcem třeba něco natřeme nebo jen půjdeme do lesa na houby. Žádné velké plánování, znáte to: když člověk plánuje, Bůh se směje. Tedy jen doufám, že ta překvapení budou vesměs příjemná.