Denisa Mišianová: Dávám nový život a duši starým věcem

Cesta jí trvá čtyři a půl hodiny, ale někdy je těch hodin i osm. V autě ale prý přichází na ty nejlepší nápady. Třeba právě na název Z lesa, což je značka jejích výrobků. Denisa totiž do svého druhého domova v lese přijíždí také tvořit. Jsou to především svíčky „Jasněnky“ ze sójového vosku s bavlněným knotem, které vyrábí do starožitných hrníčků. Ty hledá spolu se svým tatínkem po různých vetešnictvích a bazarech. Denisa tak dává nový smysl potlučeným či nakřáplým hrnečkům, které už by si asi nikdo nekoupil. A dělá jimi ještě navíc radost ostatním.

„V lese nabírám energii, klid a vyrovnanost na to, abych přežila ve městě. Ideální by bylo, kdybych dokázala svět, co mám v Praze, řídit ze Slovenska,“ přemýšlí.

Ráda by v nejbližší době svou chalupu na Slovensku zrekonstruovala, v zimě totiž není obyvatelná. „Na letošní zimu mě čeká opačný případ, kdy budu nucená Slovensko přesunout do Prahy. Musím najít místo, kde mi bude stejně dobře jako na chalupě, aby svíčky měly stále tu samou energii, jako mají teď.“

Chalupu na polosamotě koupili kdysi dávno rodiče jejího dědečka. Je tedy již čtvrtou generací, která ji obývá. Pochází ze tří sourozenců.

„Mladší sestru mám v Kanadě a bratra v Ostravě. Na chatu nejčastěji jezdím já, považuji ji za svůj domov.“ V Praze ji stále drží práce, která jí obstarává obživu, ale především vztah k šéfové. Ten, jak sama říká, nejde jen tak přetrhat.

„Nepřijde mi fér se sebrat a nechat vše za sebou. Až jednou přijde čas, na Slovensko se odstěhuji natrvalo, teď tam zatím trávím tolik času, kolik jen jde.“

K tvorbě a umění měla Denisa blízko odjakživa. Vystudovala grafickou střední školu a pokračovala dějinami umění na vysoké. I když studium nedokončila, kreativitu v sobě nezapře. Ačkoli to chvíli vypadalo, že se její život bude ubírat úplně jiným směrem.

K projektu Z lesa ji tak nějak musela nakopnout její kamarádka, která si říká Krasopiska. „Stejně jako já pracovala v advokátní kanceláři, později v hotelu, ale rozhodla se, že chce být kreativní, a teď se živí tím, že nádherně popíše vše, co jí kdo zadá. Od výlohy po svatební oznámení či vizitku. Přemluvila mě, ať taky něco zkusím, a já si uvědomila, že mi vlastně tvorba od té doby, co jsem v Praze, vyprchala ze života a hodně mi chybí. Je tu ale ještě jedna důležitá opora, spřízněná duše, která ve mě věří a posouvá mě dál,“ říká tajemně Denisa.

Začala vlastně nevinně – využila toho, co jí nabízela vlastní zahrada a lesy kolem chalupy. A tak se před čtyřmi lety pustila do výroby marmelád, džemů a sirupů. Bez certifikované kuchyně je však nemohla prodávat.

„Vařené věci dělám pořád, ale jen pro rodinu a přátele nebo jako inspiraci na sociální sítě. Mám radost, když se mi podaří dovést někoho k tomu, že si je vyrobí sám,“ říká s úsměvem. Z pochutin po roce přešla na olejíčky, tinktury a sirupy. Ty vyrábí dodnes, ale stále jako by to nebylo ono.

„V tomto období jsem přišla na název Z lesa. Rok jsem nad vhodným pojmenováním své značky přemýšlela, ale nic nebylo ideální. Až jednou to přišlo. V jednoduchosti je krása, řekla jsem si, a Z lesa bylo na světě.“

Další rok trvalo, než se ustálilo logo. To ale nevzniklo v autě, ale ve snu. „Jednu noc se mi o něm zdálo a věděla jsem, že v logu prostě musí být srnečka, tak jsem na tom začala pracovat a přes různé varianty z původních květinových věnečků došla až k tomu, jak vypadá dnes.“

V té době už také bylo jasné, že tím hlavním, co bude vyrábět a co ji bude naplňovat, budou kouzelné svíčky ve starých hrnečcích. „Jasněnky jsou to nejlepší, co mě zatím napadlo. Dávám nový život a duši starým věcem a dělám radost ostatním lidem. Co víc si mohu přát?“ usmívá se Denisa.

Svíčky zdobí bylinkami, které sama pěstuje na zahrádce, a květinami nebo plody, jež nasbírá v čisté přírodě v okolí své chalupy. Člověk, který si svíčku Jasněnku koupí, může mít jistotu, že je vyrobená s láskou a rozvahou. „Každé svíčky, která mi projde rukama, mi musí být líto, že ji dávám pryč. Povrchové zdobení lesními květy a plody má promyšlený systém,“ vysvětluje.

„Není to tak, že bych si postavila třicet hrníčků do řady, nasázela do nich knoty, zalila je voskem a náhodně posypala lístky. Za dvě hodiny jsem schopná udělat maximálně sedm svíček a s každou musím být spokojená a musím si být jistá, že každý lístek i plod jsou přesně tam, kde jsem je chtěla mít,“ vypráví zaujatě Denisa.

Svíčky Jasněnky dělá i na objednávku, ale květinový vzor je vždy na ní. „Zákaznicím dám vybrat z dostupných hrníčků a mohou si vybrat i libovolnou vůni svíčky, ale zdobení je má autorská práce, to vybírám vždy já,“ doplňuje s tím, že i když je to těžké a nejde to hned, člověk by měl dělat, co ho baví.

„Také jsem chtěla vyrábět přírodní mýdla, ale nakonec je prostě vytlačily svíčky. To je to, co mě baví nejvíc a v čem vidím největší smysl. Naplňuje mě vyrábět něco, co dělá svět hezčím. Není to nic, co by ho zachránilo, to vím, ale mně stačí, že někomu udělám radost. To dělá šťastnou i mě a v tom vidím smysl.“ Denisa má prý navíc také veliké štěstí na zákaznice, které si od ní svíčky kupují. „Asi jsou vesměs naladěné na stejné vlně jako já,“ pochvaluje si.

Jediné, co je dosud negativní, je podle jejích slov jen fakt, že zatím všichni dopravci, které vyzkoušela, jí rozbíjejí balíky, a to i přes nápisy Křehké!. Hrníčky jsou většinou starožitné a bývají v devadesáti devíti procentech pouze po jednom kuse – není tedy možné je nahradit. Většinou prý z devíti balíků rozbijí dva.

„Myslela jsem si ze začátku, že to je moje chyba. Měla jsem za to, že mohu vše dělat ekologicky a co nejvíc přírodně, krabice jsem tedy vystlávala slámou a trávou. Takže jsem rozbíjení hrníčků připisovala svému balení. Když jsem pak ale přírodní ochranu vyměnila za bublinkovou fólii či za pěnová esíčka, bilance rozbitých a nerozbitých balíků se nezměnila. Z toho mi plyne, že tato situace je spíše výsledkem toho, jak lidé zacházejí s věcmi, na kterých jim nezáleží, než toho, co já s tím mohu udělat.“

Stačí si vyjmenovat všechny její zájmy a činnosti, a je vám jasné, že toho Denisa dělá víc než dost. Každý týden nacestuje přes osm set kilometrů, pracuje v advokátní kanceláři, chystá se být aktivní v mysliveckém sdružení na Slovensku, vyrábí produkty pro svůj projekt Z lesa. Má vůbec nějaký volný čas jen pro sebe?

„V Praze věnuji téměř všechen volný čas projektu. Buď komunikuji se zákaznicemi, nebo odesílám balíky. Něco vyšetřím také na své přátele,“ přiznává a hned ještě dodává, že má v plánu i další věci.

„Zkušenost s tinkturami mi vnukla nápad na stránky, kde by si lidé vyměňovali to, co vyrábějí či vaří a nemohou nebo nechtějí to z jakéhokoli důvodu prodávat.“ Obchod by se tak vrátil tam, kde začínal. Ke směně.

„Nicméně na obstarávání takové stránky nemám kapacitu. Už teď mi s texty pomáhá kamarád. Když jsem mu tenhle nápad sdělila, zhrozil se, že netuší, kde bych na to brala čas. A bohužel má pravdu.“

„Do projektu Z lesa ale chystám třeba přírodní vánoční ozdoby. Teď jsem se tři týdny připravovala na příležitost, kterou jsem dostala od pořadatelů Design Lock, což je nový trh na zámku v Roztokách. Byly to moje první zkušenosti s tím, že vyjdu se svým projektem ven mezi lidi. Vymýšlela jsem výzdobu stánku a vyráběla letáčky, magnetky a vizitky. A bylo to skvělé! Zase je to něco nového a hrozně moc mě to baví.“

A jak je to s jejím myslivectvím? Starat se o lesy kolem chalupy je jedna věc, ale k myslivosti patří i hony…

„Loni jsem si v autě vzpomněla, že jsem vždycky chtěla být myslivcem. Přihlásila jsem se tedy na kurz, absolvovala ho a nedávno složila zkoušky. Vím, že myslivost je o zvěři, o tom, aby byl v lese pořádek a zvěř nebyla přemnožená, ale je otázka, co je to přemnožená zvěř. Nezabíráme náhodou my lidé moc místa, a zvěře je tak ideální počet? Neubíráme jí jen prostor, kde by mohla žít? Pro mě je myslivost o ochraně přírody a zvěře, ne o lovu a trofejích,“ říká odhodlaně s tím, že spousta myslivců jsou opravdu prostě lovci.

„Já bych chtěla atmosféru honu zažít také, ale nejlépe beze zbraně, jako pozorovatel. Nedokázala bych namířit zbraň na bezbranné zdravé zvíře a vystřelit.“ Denisa doufá, že lidé ve sdruženích nejsou jen ti, kteří hledají lovecké vzrušení.

„Hledám sdružení na Slovensku. U nás mi tvrdili, že to nejde, ale mám zjištěno, že to není problém. Zkoušky na Slovensku jsou oproti našim dost odlišné a myslím, že i o něco jednodušší.“ Ona sama zbrojní průkaz nemá a zbraň také ne. „Vlastně řeším, jestli je vůbec potřebuji. Střelba je skvělý adrenalin, ale na papírový terč, ne na ten živý.“ Možná si ale průkaz dodělá, kdyby ho po ní chtělo sdružení, kam se přidá.“

„Na zahradu mi chodí srny i veverky. Jsou to takoví mí přátelé a já je krmím a pozoruji,“ dokládá svou lásku k přírodě a všemu živému.

„Chtěla bych si pořídit border teriéra, ale trochu mi v tom brání vztah k sousedovic psovi. Ten, jakmile přijedu, je skoro pořád se mnou,“ směje se. „Bojím se, aby nově přivezené štěně nebral jako zradu či ve svém věku náhradu za sebe.“

Na focení a rozhovor přišla v sukni a košili. V kabelce si nesla lodičky. Nevypadá jako typický ekolog či lesní člověk. „Nemyslím si, že ten, kdo miluje přírodu a nachází v ní něco víc, musí nutně vypadat jako podivín chodící naboso v rose,“ namítá Denisa.

„Asi potřebuji les proto, že život ve městě i má práce jsou stresující. Já tedy utíkám k pravému opaku. Nejen město a příroda, ale i lidé tam mají úplně jiné problémy než já tady. Ráda si vždycky uvědomím, že já sama žádné velké v podstatě nemám. Dává mi to jiný pohled na věc a tady jsem to pak schopná zvládat s větším nadhledem.“

Zajímalo mě, jestli by Denise nechybělo město, kdyby se natrvalo přestěhovala na chalupu. „Tím se zabývám také a je to veliké dilema, jestli takový krok udělat, nebo ne. Další věcí je, je-li pak ještě cesta zpátky, když se ve městě všeho vzdáte. Nevím ale, v čem by mi město mělo chybět. Že bych nemohla jít do kina, kdy mě napadne? Nebo do obchodního domu? To si nemyslím. Spíš přemýšlím nad tím, že bych byla možná až moc vyklidněná a nevěděla, co podniknout. Teď v lese sbírám energii a klid na město. Na co bych je sbírala potom? To poznám jedině tak, že do toho skočím,“ zvažuje pro a proti Denisa.

Pravda je, že tak úplně mimo civilizaci by nepřesídlila. Její chalupa leží asi tři čtvrtě hodiny jízdy autem od Ostravy, půl hodiny jí to trvá z Frýdku-Místku a nějakých dvacet minut to má do slovenských měst. Takže když dostane chuť na výdobytky „velkého“ světa, není problém si za nimi zajet.

„Za chatou mám les, ale pode mnou jsou ještě sousedi, takže na samotě na chalupě také nejsem.“ A aby na chatě mohla trávit větší polovinu týdne, má tam i zavedený internet.

„Až budu cítit, že teď je ta pravá chvíle, nebudu ani chvilku váhat a na Slovensko do lesa se odstěhuji strašně ráda. Ten pravý čas ale ještě nenastal,“ uzavírá Denisa.