Hlavní obsah

Denisa Barešová: Vím už, co je vyhoření

„V téhle kavárně bývám často, peču pro ni sušenky. Nedáte si? Jsou veganské, s čokoládou,“ láká mě Denisa Barešová (26) v podniku na pražských Vinohradech. Patří k nejtalentovanějším herečkám mladé generace, v posledním roce získala Thálii a nominaci na Českého lva, přesto působí pokorně, je citlivá a přemýšlivá.

Foto: Milan Malíček, Právo

Denisa Barešová

Článek

Vidím na těch vašich čokoládových sušenkách krystalky soli. Proč tam jsou?

Sůl zvýrazňuje chuť, v kombinaci s čokoládou je skvělá. Všechno se musí solit, i sladké věci.

Vzpomínám si, jak máma jednou upekla chleba a zapomněla ho osolit. Nedal se jíst, to pro mě byla škola.

Když se mi nechtělo učit, prokrastinovala jsem pečením. Stala se z toho hluboká láska

Na půl kila mouky patří lžička soli. Zkuste to, až budete příště péct něco sladkýho. Ujíždím na maldonské soli, solím s ní i sladkou ovesnou kaši.

Pečení je pro vás relaxace?

Totální. Když mám přetlak, jsem z něčeho nervózní, odreaguju se manuální prací. Pekla jsem vždycky hrozně ráda, už odmala. Když se mi nechtělo učit, prokrastinovala jsem pečením. Stala se z toho hluboká láska.

Je pravda, že jste se po studiu DAMU přihlásila na cukrářské učiliště?

Ano, a měla jsem hrozný nervy, jestli mě vezmou. (směje se) Ukázalo se, že to není problém, jen jsem tam s maturitou a vysokou školou působila jako anomálie. Bohužel jsem brzy zjistila, že se tam učí odpalované těsto z pytlíku a krémy z náhražek. Byla jsem z toho smutná.

Tou dobou jsem začala hodně pracovat jako herečka, časově to nešlo skloubit, i když jsem tu cukrařinu dělala dálkově. Takže jsem to po roce položila, ale peču dál a přináší mi to radost.

Tereza Blažková: Na cestě za svými sny už nejsem urputná

Móda a kosmetika

Co pečete nejraději?

Mívám období, kdy se něčeho chytnu a peču to furt. Naposledy třeba švédský koláč. Smícháte cukr, mouku, kypřicí prášek, nasypete to na plech, na to dáte tvaroh, přidáte ovoce, na něj zbytek té suché směsi, zakapete máslem a upečete.

Když mám před premiérou, bývám nervózní a peču každý den. Svoje výtvory nosím kolegům do divadla. Není recept, který by mě nebavil, miluju kynutá těsta, brownies i komplikovanější francouzské dezerty, větrníky, jeden čas jsem hodně dělala i makronky.

Chtěla bych se teď zase víc pustit do vyvíjení vlastních receptů a časem vydat kuchařku.

Pamatujete si ještě první moučník, který jste upekla?

Myslím, že to byly muffiny, bylo mi jedenáct dvanáct. Moje pečení začalo s nástupem na osmiletý gympl. Škola mi nešla, i když jsem se snažila. Bylo toho na mě hodně, potřebovala jsem někde upustit a rodiče neviděli rádi, když jsem pařila hry na počítači. Na zahradě jsem pracovat nechtěla, to mě nebavilo. Tak jsem začala péct.

Foto: Bontonfilm

S Vilmou Cibulkovou v novém filmu Roberta Sedláčka Promlčeno.

Ten gympl asi nebyl nejlepší volba. Vlastně mi dochází teprve teď, že mi to vůbec nevyhovovalo. Začala jsem mít tenkrát problémy s usínáním. Usínala jsem klidně ve tři a vstávala v šest. Brala jsem to tak, že asi tolik spát nepotřebuju. Až později mi došlo, že to bylo stresem.

Ale měla jsem tam skvělý spolužáky, ti mi v životě zůstali. Za to mi to stálo.

Studium herectví na DAMU byla po těch náročných letech jasná volba?

Udělala jsem přijímačky na DAMU už ve třeťáku na gymplu, protože jsem chtěla zkusit, jestli na to mám. Řekla jsem si: když se dostanu do druhýho kola, má to smysl.

Jenže oni mě v tom třeťáku vzali. Šla jsem tedy už v maturitním ročníku na DAMU, to nešlo odložit. Na gymnáziu jsem zažádala o individuální studijní plán a na jaře odmaturovala.

Na DAMU prý berou bez maturity jen mimořádné talenty…

(směje se) Zkoušející se u přijímaček zapomněli pořádně podívat do mých papírů. Že nemám hotový gympl, se provalilo, až když jsem byla přijatá.

Jinak na DAMU platí, že si musíte dodělat maturitu do dvou let od přijetí. Asi se v takových případech musí někam napsat – pro mimořádný talent.

Zvládat dvě školy muselo být náročné.

Jenže já byla tak šťastná, že jsem se na DAMU dostala, že mi to vlastně najednou všechno šlo. Konečně jsem cítila, že jsem tam, kde mám být. A na gymplu jsem měla velkou podporu – pomáhali mi spolužáci i učitelé.

Daniela Šinkorová: Jsem malinko žárlivá, občas doma lítaly talíře

Móda a kosmetika

Nevím už, co jsem měla za známky, ale prošla jsem. I maturitu jsem nějak dala. Myslím, že jsem měla jednu dvojku z češtiny. To ze mě spadnul velký balvan. Pak jsem vesele pokračovala do druháku na DAMU. (odmlčí se)

Masakr ten rok ale byl. Možná proto jsem zvyklá být v zápřahu, stíhat víc věcí dohromady, což se po konci DAMU ukázalo jako ne úplně zdravý.

Kvůli touze zvolnit jste opustila angažmá v pražském Švandově divadle?

Nevěděla jsem, jestli se tam cítím šťastná. Nebo jsem spíš věděla, že ne. Vím už, co je vyhoření. Potřebovala jsem zvolnit, a odejít byl pro mě jeden z možných kroků, jak to udělat.

Takže od letošní sezony tam v angažmá nejsem, ale dohrávám ještě ve čtyřech inscenacích, které jsem předtím nazkoušela. Ulevilo se mi.

Foto: Bontonfilm

Ve snímku Bohdana Slámy Krajina ve stínu, který se odehrává za války v pohraničí.

Nicméně i teď jsem těch představení měla hrozně moc. Mám za sebou premiéru v Dejvickém divadle, hraju v jedné inscenaci v Národním divadle, začínáme točit druhou sérii seriálu Kukačky pro Českou televizi.

Je toho na mě zase víc, než jsem čekala. Budu to muset znovu nějak promyslet a možná něco pustit.

To opravdu dokážete odmítat zajímavé profesní příležitosti?

Teď jsem třeba ve stadiu, kdy všechny věci, které hraju, mám ráda. Nechci se žádné z nich vzdát. Jenže člověk musí taky chránit svoji duši. Může to vypadat, že si stěžuju, ale neříkám vám to kvůli sobě. Přála bych si, aby si mladí lidé, když třeba narazí na tenhle rozhovor, uvědomili, že je potřeba starat se o svoje psychické zdraví.

Je super nastoupit po škole například do angažmá v divadle, když si to přeju. Ale není dobré v tom setrvávat, když to provází nějaké vnitřní pnutí. Když si třeba nerozumím se souborem nebo se mnou dramaturgie toho divadla nerezonuje.

V takový moment je dobré se sama sebe zeptat, co chci a co potřebuju, zkusit si na to odpovědět a udělat kroky k tomu, aby mi bylo dobře. Pro mě je lepší, když si můžu práci svobodně vybírat, i třeba na úkor peněz, kterých tím pádem budu mít míň. Nechci dělat něco, za čím si nemůžu stát.

Takové postoje starší generace někdy považuje za rozmazlenost.

Ano, jsou starší kolegové, kterých si moc vážím, a myslím, že to jsou skvělí herci, kteří zastávají názor, že se musí pořád generovat další a další práce, hrát a hrát a vyhrát se.

Vidím to trochu jinak. Jste v angažmá a hrajete třeba v něčem, s čím vnitřně nesouzníte. To samozřejmě může jistě nastat. Jenže když se sejde víc takových věcí, tak tlačit takovou káru vyžaduje hrozně moc energie.

Jsme křehčí a citlivější, protože jsme zavalení obrovským množstvím informací. Svět brutálně zrychlil

Existují herci, kteří v sobě najdou něco, díky čemu dokážou účinkovat i v inscenaci, která je neoslovuje. Vytvoří si k ní nějaký svůj příběh, svůj klíč a díky tomu ji třeba i začnou mít rádi. Ale já jsem to nezvládla, ačkoli jsem se o to snažila. Třeba v sobě tenhle potenciál nemám. Možná jsem na to příliš tvrdá.

Vaše generace je k těmto věcem citlivější. Tušíte, proč tomu tak je?

Nabízí se i otázka, jestli naše generace není změkčilá. Ale myslím si, že jsme křehčí a citlivější, protože jsme zavalení obrovským množstvím informací. Svět se brutálně zrychlil.

Ze smartphonů, a nejen z nich, se na nás valí jedna zpráva za druhou, visíme na sociálních sítích, jsme přehlcení i množstvím filmů a seriálů, neustále se generuje obsah.

Na terapii docházím pořád. Je to cesta vnímavosti k sobě a ujasňování si toho, co v životě chci a na čem záleží

Stane se mi třeba, že neznám nějaký film z minulého století nebo herce starší generace. A moji rodiče se diví: Jak to, že to nevíš, vždyť to je legenda! V tu chvíli se zastydím.

Jenže oni zase neznají množství obsahu, kterým žijeme my. Snažím se doplňovat si mezery ve vzdělání a současně jít s dobou, nezaseknout se. Ale je toho někdy moc.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Pro mě je lepší, když si můžu práci svobodně vybírat, i třeba na úkor peněz, kterých tím pádem budu mít míň. Nechci dělat něco, za čím si nemůžu stát,“ říká Denisa Barešová.

Máte své pocity a postoje promyšlené a zformulované, tuším za tím psychoterapeutickou práci. Trefila jsem se?

Na psychoterapii jsem začala docházet po DAMU. Tou dobou jsem se začala víc zaobírat sebou a svými potřebami. Začala jsem na ně klást důraz.

Myslím, že tomu hodně pomohl čas strávený o samotě, kdy jsem byla jen sama se sebou. Přestala jsem se nutit do věcí, které se ode mě očekávají. Že třeba v pátek a v sobotu večer budu s kamarádama na pivu. Někdo mi narval do hlavy – je pátek nebo sobota, tak co děláš doma?

Ačkoli už tři roky nemám partnera, je mi v tom dobře a o to intenzivnější mám přátelské vztahy

Na terapii docházím pořád. Je to cesta vnímavosti k sobě a ujasňování si toho, co v životě chci a na čem mi záleží.

Na čem vám záleží?

Abych byla zdravá jak na těle, tak na duchu. Abych kolem sebe měla kvalitní a hluboké vztahy. Ačkoli už tři roky nemám partnera, je mi v tom dobře a o to intenzivnější mám přátelské vztahy.

Chci kolem sebe vytvářet dobrou atmosféru, být upřímná a vřelá, nedělat dusno, nepáchat zlo

Práce mě hrozně baví, naplňuje mě, dává mi oporu a sílu, jejím prostřednictvím něco buduju, dokážu si vydělat peníze. Mým cílem a hnacím motorem není být v práci nejlepší. Chci dělat věci svědomitě a poctivě sama před sebou, tak, abych se za ně nemusela sama před sebou stydět.

Chci kolem sebe vytvářet dobrou atmosféru a přenášet na svoje okolí dobro, být upřímná a vřelá, nedělat dusno, nepáchat zlo. Jsou to věci, které zní banálně, ale strašně mi na nich záleží. Mnoha lidem jsem i tak ublížila, řekla někomu něco nepříjemného. Ale snažím se. Naskakuje mi husí kůže, když někdo dělá něco nepříjemnýho nebo zlýho záměrně.

Na tyhle hodnoty se váže snaha chovat se šetrně k přírodě a hrozně moc dalších věcí. Jestli někdy budu mít rodinu, což bych si moc přála, tak se moje hodnoty a přání promění, ale základ asi zůstane.

Nemáte problém s tím, že chcete všem vyhovět?

Mám. Je pro mě mnohem jednodušší vyhovět ostatním než sobě. Přináší mi radost, když ostatním vyhovím, ale na sebe pak zapomenu, a když je toho moc, není mi dobře. Pořád tu svoji hranici musím hledat, uvědomovat si ji a hlídat si ji.

Andrea Růžičková: Jsem věčný snílek

Móda a kosmetika

Snažím se dělat všechno svědomitě, ale někdy toho na sebe nakládám příliš a beru na sebe vinu za věci, za který nemůžu. Projevuje se to i v drobnostech – třeba špatně formuluju esemesku a mám z toho blbej pocit.

Nebo mě trápí, jak se ničí životní prostředí, že se třeba zase vykácel kus pralesa v Brazílii, i když jsem to rozhodnutí pochopitelně nemohla ovlivnit. Sama za sebe ale pro přírodu dělám nejvíc, co můžu. Na jednu duši je toho moc.

Vaši duši mohly v posledním roce povzbudit profesní úspěchy. Jak jste se cítila třeba ve chvíli, kdy jste získala Cenu Thálie pro činoherce do 33 let?

Nejdřív jsem myslela, že je to omyl! (směje se) Připadalo mi, že to má dostat někdo jiný. Mám spoustu kamarádů, který si to zaslouží, nazkoušeli toho mnohem víc a jsou skvělí. Jak to, že já? Pak jsem si řekla – dobrý, uklidni se, je to super.

Přišlo to ve chvíli, kdy jsem dala výpověď v divadle, psychicky jsem na tom nebyla nejlíp a hodně jsem o sobě pochybovala, takže tohle bylo příjemný nakopnutí. Vždycky jsem si říkala, že by bylo fajn dostat Českého lva nebo Thálii.

Foto: Profimedia.cz

„Nejdřív jsem myslela, že je to omyl,“ řekla o divadelní Ceně Thálie, kterou získala před pár měsíci v kategorii Cena pro činoherce do 33 let.

Na Českého lva jste letos byla nominovaná za roli Marcely v seriálu Kukačky…

Tu cenu jsem sice nedostala, ale i tak jsem měla radost. Natáčení Kukaček pro mě bylo těžký, měla jsem tou dobou dost problémů sama se sebou a ta role byla náročná.

Postava Marcely řeší nechtěné těhotenství, což je pro mě mimořádně těžký a bolestný téma, i když jsem ho ve svém vlastním životě naštěstí nikdy nemusela řešit.

Odvedla jsem na té roli kus práce a nominace mi potvrdila, že to snad stálo za to. I když jsem se svým výkonem nejdřív nebyla spokojená. Když jsem se poprvé viděla na obrazovce, připadalo mi to jako festival chyb.

Připomenu vám další letošní úspěch. Vedle Kláry Melíškové jste zazářila v minisérii České televize Podezření, která měla velký ohlas u diváků i kritiky, a dokonce jste s ní jeli na Berlínský mezinárodní filmový festival Berlinale. Měla jste radost?

Tahle minisérie se hodně povedla, to můžu říct s úplně čistým svědomím. Ale do Berlína jsem odjížděla už vyčerpaná a tam to na mě dolehlo, den po příjezdu jsem chytla brutální propad, depresi. Přesto jsem pobyt tam nějak dávala, snažila jsem se, aby to na mně nebylo moc znát.

Tereza Ramba: Je mi vrozená radost ze života

Móda a kosmetika

Navíc byl ten festival hodně okleštěný, platila ještě bezpečnostní opatření kvůli covidu, nefungovala setkávání tvůrců, jak je to jindy na festivalech běžné. Když zažíváte vrchol v kariéře, neznamená to ještě, že je vaše duše v pohodě.

To tak někdy může být. Přestože jste zřejmě po kariéře herečky toužila od dětství a ten sen se vám splnil. Na prknech Národního divadla jste poprvé stála ve dvanácti letech, bylo to v inscenaci Babička, kde jste hrála Adélku po boku Vlasty Chramostové. Pamatujete si ještě, jaké to bylo?

Vůbec jsem nechápala, jak je možný, že se mi to stalo. Zároveň člověk to divadlo najednou vidí z jiný perspektivy. Tomu nablýskanému představení předchází zkoušení. A při něm vidíte ty černý parkety, který jsou oprýskaný, vidíte ty červený závěsy, který jsou něčím připálený. Je to prostě normální prostor, kde se žije a pracuje.

Nebyla jsem tenkrát ještě takovej nerv, jako jsem dneska, ještě ke mně ty věci tolik nedoléhaly. Myslím, že jsem si to jenom užívala, milovala jsem to. To byly takový pocity, kdy si člověk říká – já tohle prostředí nechci opustit. A jsem šťastná, že se mi to v životě povedlo.

Související témata:

Výběr článků

Načítám