Denis Šafařík: Doma jsem tak trochu za blázna

Párkrát jsem to slyšel už dřív, v divadle nebo v hospodě. Bral jsem to jako legraci, jenže když se o tom začalo mluvit víc, přiznávám, že už mě to tolik nebavilo... I když se mezi námi dvěma asi dá najít nějaká lehká podoba vzhledová či hlasová, sám ji až tolik nevnímám. Proto mi to přirovnání nepřijde moc šťastné.

Ale lidi si možná potřebují novou tvář k někomu připodobnit. Doufám, že jednou budu jen za Denise Šafaříka.

Určitě jsem se nechtěl někomu připodobnit nebo kopírovat jinou filmovou postavu. Vycházel jsem jenom ze scénáře. Jako herec jsem spíš intuitivní, což znamená, že svoji postavu nedokážu příliš detailně psychologicky rozebrat a popsat, ale spíš podvědomě vycítím z textu, jaký ten člověk je.

Jediné, co se tedy mohlo do Nováčka dostat, jsem já sám, v nějaké posunuté a proměněné verzi, a můj pocit z toho, jak by ten mladý kriminalista měl vypadat.

Z Jaroslava Brabce vyzařuje velká autorita, a přestože jsme si na sebe časem zvykli, nějakou dobu to trvalo. Během natáčení jsem proto dlouho prožíval dva paralelní světy – zatímco Nováček měl respekt z inspektora Budíka, já měl respekt z režiséra.

Točilo se tři čtvrtě roku, to předchozí pohádka měla mnohem menší rozsah. Než jsem se do toho pustil, ani jsem nevěděl, kolik nových věcí budu muset zvládnout.

První z nich – a ta nejdůležitější – byla přestat se stydět před celým štábem, protože při natáčení je to úplně jiný zážitek než s publikem v divadle. Postupně se ale naučíte si štáb odmyslet, nestydět se a necenzurovat se.

A ještě ke všemu to bylo ze začátku natáčení, kdy jsme nebyli před kamerou tak ostřílení. Ale štáb k nám byl vstřícný, nejen při milostných, ale i všech emočně vypjatějších scénách se snažil, aby na place zajistil vhodnou atmosféru a všechno probíhalo maximálně koncentrovaně. Aby tam pořád někdo nechodil, nerušil nebo nedělal vtipy...

Při intimní scéně s Darijou s námi byl dokonce jen kameraman a zvukař. Hodně nám to pomohlo, protože to pro nás oba bylo nové.

Tahle role byla především ohromná shoda náhod. Ke castingu mi přišel jen kousíček textu, ze kterého se nedalo nic moc poznat, jen jsem cítil, že to ve mně nějak rezonuje.

Až když jsem se dostal do druhého kola a vybrali mě, ukázalo se, o co vlastně jde. Ptali se mě, jak to udělám se školou, protože jsem byl v posledním ročníku na DAMU, a já na to, že pár natáčecích dní nějak zvládnu. (smích) Načež se ukázalo, že Nováček je jedna z hlavních rolí a čeká mě minimálně sto natáčecích dní, což už budu muset ve škole řešit.

Potom jsem dostal kompletní scénář a začal jsem se už moc těšit. Samotné detektivní příběhy byly zajímavě vykreslené, občas s překvapivou zápletkou. Poměrně detailně se ve všech dílech řešila doba první republiky a nebyla ukazována tak idylicky, jak je nám občas prezentováno.

A v neposlední řadě jsem se zamiloval do postavy Martina Nováčka. Nesl v sobě situační komiku a tu já mám rád. Jenže přišla velká kolize se studiem. V posledním ročníku se totiž chystá finále se vší pompou, závěrečné představení, a to vůbec nešlo s natáčením časově skloubit. A já si pořád nebyl schopen vybrat jedno, nebo druhé...

Seriál pro mě byl ohromně zajímavý projekt, věděl jsem, že v něm získám spoustu zkušeností a že se podobná příležitost nemusí dlouho opakovat, ale vzdát se školy, to se mi taky nechtělo. Naštěstí mi nakonec umožnili studium si rozložit.

Záleží na atmosféře ročníkového vedení. U nás byla škola od prvního ročníku vždycky priorita, jakékoli natáčení nebo i zkoušení mimo školu provázely problémy. Na druhou stranu znám lidi, kteří točili, protože vedoucí jejich ročníku tomu dávali větší váhu.

Už ne. Já to beru tak, že věci, které k nám v životě přicházejí, vždy mají nějaké opodstatnění, přestože ho v tu chvíli nemůžeme vidět. Samozřejmě jsem byl smutný. Jenže i když jsem se musel v životě vydat jiným směrem a tahle cesta se mi uzavřela, paradoxně jsem po deseti letech došel zase k divadlu.

Ale k činohře jsem se dostal teprve nedávno, protože na DAMU jsem vystudoval katedru alternativního a loutkového divadla, kde se pěstují odlišné přístupy k divadlu, jež nejsou založené na interpretaci.

V činoherním herectví jsem se začal trochu kultivovat až poslední dobou v Divadle Komedie, Divadle Pod Palmovkou nebo pak v inscenaci Petr Pan v Městských divadlech pražských u Davida Drábka.

Občas s mámou přemýšlíme, jak se vlastně mohlo stát, že jsem na tu konzervatoř šel. Asi to byl nějaký zvláštní životní moment, později by třeba rodiče to rozhodnutí možná ani neudělali. Doma mě ale odjakživa podporovali a tenkrát zřejmě vycítili, že tanec je opravdu můj velký sen a že pro něj asi mám i nějaký potenciál.

Samozřejmě to bylo těžké rozhodnutí, pro ně, ale i pro mě. Musel jsem se rychle naučit starat se sám o sebe. Uvařit si, udělat si nějaký time management dne, vědět, kdy si musím udělat úkoly, kdy musím jít spát.

Ale díky tomu, že rodiče podstoupili tuhle oběť, protože se o mě určitě i báli, jsem si prožil krásnou etapu v životě, na kterou rád vzpomínám a která mě brzy naučila jít si za tím, co chci. A věnovat tomu mnohem víc práce, než byli zvyklí dávat svým zájmům ostatní.

Zřejmě to je součást mojí povahy. Pravda je, že už před mým odchodem na konzervatoř si děti chodily ven hrát, zatímco já jsem měl třikrát do týdne kroužek – tanec, zpěv a dramaťák. Musel jsem po tom tedy hodně toužit, jestliže mi to vyvážilo všechnu tu zábavu venku.

Ne, mě ty moje zájmy opravdu naplňovaly. Asi jsem už tehdy vycítil, že umělecká sféra je něco, co ve mně rezonuje a v čem vidím smysl, i když jsem to samozřejmě ještě neuměl pojmenovat jako teď. Takže když to potom najednou skončilo, zahořkl jsem a zařekl jsem se, že už nikdy nic takového dělat nebudu.

Navíc jsem se ještě vrátil na základku do Trutnova, malého města, kde mě čekal úplně jiný život. Myslím, že spolužáci mě dlouhou dobu vůbec nebrali, byl jsem pro ně jen „nějakej Pražák, co studoval balet“. Připadalo jim to divné a nic jim to neříkalo. To byl tvrdý náraz.

Potom jsem se ale dostal na gymnázium v Trutnově, kde už jsem se potkával s lidmi, kteří měli zájem i o umění. A najednou jsem se zase cítil líp a začal jsem znovu chodit do dramaťáku.

Ani nevím. Tahle rozhodnutí u mě přicházejí náhle, objeví se jako nějaký pocit. Někdo se přede mnou zmínil, že je ve škole dramaťák, a já na to: Jo! To je nápad! Podobné to bylo později s mým rozhodnutím jít studovat DAMU. Někdo o tom mluvil a já najednou cítil, že přesně to chci.

Ne, vůbec, široko daleko se u nás umění nikdo nevěnoval. Mám tři bráchy, sestru a doma jsem tak trochu za blázna, protože všichni ostatní jsou spíš racionálně a prakticky zaměření. Až na maminku, se kterou mám trochu podobnou náturu. Jsem tedy takový extravagantní prvek a přináším do rodiny do jisté míry nežádoucí rozruch.

Všude je mě plno, jsem šíleně aktivní, hlučnej...

Dokážu být i velmi introvertní, to záleží na náladě.

Myslím, že přesně tak bych se mohl charakterizovat!

Taky. Na gymnáziu jsem se doslechl o výměnných studentských programech, řekl jsem to doma a rodičům to opět přišlo jako skvělý nápad. (smích)

Dokončil jsem tedy třeťák a odjel jsem na rok do USA, kde jsem bydlel v hostovské rodině. Velkou výhodou střední školy, na kterou jsem tam chodil, byl hudebně dramatický obor. Mají dokonce i obrovské komunitní divadlo, kde jsme během roku nazkoušeli čtyři inscenace. Byla to tedy dost velká výzva, protože jsem se musel rychle naučit anglicky natolik dobře, abych s nimi byl schopen hrát.

Takové americké věcičky, jedna byla činohra, ale hodně dělali muzikály, oni je mají rádi. Zkusil jsem si to, bylo to příjemné zpestření toho roku, ale zažíval jsem tam samozřejmě spoustu dalších nových věcí. Už jenom naučit se fungovat v cizině a zažít si trochu jinou kulturu bylo zajímavé.

Jsem rád, že jsem si ho zkusil, ale myslím, že by mě to nenaplňovalo. Zpívat sice umím, ale spíš jen jako herec, než že bych uzpíval muzikál. A baví mě i jiný druh hereckého projevu. Americký muzikál, to je víc zábavná show, což mě tolik neláká.

Po ročním pobytu v USA jsem se vrátil domů a dodělal si maturitu. Pak jsem chtěl jít studovat herectví do Los Angeles, kam mě přijali na univerzitu. Z finančních důvodů to ale nedopadlo a já neměl podanou žádnou přihlášku na vysokou školu v Čechách. A tak jsem odjel do Německa, kde teď bydlí můj otec. Pomohl mi sehnat práci.

Po prvním roce, kdy jsem uklízel hotelové pokoje, jsem se dozvěděl, že v Berlíně působí neprofesionální mezinárodní divadelní soubor, který se skládá jen z cizinců a že do něj zrovna dělají nábor. A že je to vždycky na rok a končí se společným autorským představením v angličtině. Sešlo se nás tam asi dvanáct z celého světa.

Přístup k divadlu měli velmi podobný tomu, co jsem později zažíval v Praze na DAMU, na katedře alternativního divadla.

Znovu tedy zapůsobily velké náhody, jak při mém odchodu do Německa, tak v tom, že jsem se tam zase začal věnovat divadlu.

Dokud jsou divadla zavřená, vůbec nic. Ale můžu si číst a znovu mám i čas psát, a to mě ohromně baví. Kromě poezie, což je pro mě asi i nějaký druh terapie, se pokouším psát pohádky. Jako dítě jsem je měl moc rád. Jednu už mám hotovou, je veršovaná, leží v šuplíku a já doufám, že ji třeba někdy vydám. A pokud ne, nechám si ji pro svoje děti.

O něco jsem se už pokusil, ale nechal jsem toho. Zatím si ještě tolik nevěřím a nechci, aby to byl úplný blábol.

Tak to bych si možná troufl!

Nemám. Ty moje tři životní cestovní etapy byly sice krásné, ale taky náročné. Vždyť i Praha pro mě byla ještě nedávno cizí, i celý ten umělecký svět... Musel jsem se zorientovat a najít si přátele.

Jsem člověk, který potřebuje mít svoje zázemí, kout, kde může načerpat energii. Nechci se z toho zase vytrhnout a všechno budovat znovu od začátku někde jinde. Asi jsem na takové změny už starej.