David Netuka: Neurochirurgii má v genech

Dědeček, akademik profesor Rudolf Petr (1912–2003), zakládal hradeckou neurochirurgii – ve své době jedno ze dvou nejprestižnějších pracovišť v tehdejším Československu. „A já teď vlastně na něj navazuji,“ říká profesor Netuka.

To má delší historii. Děda před druhou světovou válkou vystudoval lékařskou fakultu a začal jako všeobecný chirurg v Hradci Králové, kde chirurgickou kliniku v té době vedl velký vizionář profesor Jan Bedrna. Ten už ve 40. letech minulého století pochopil, že chirurgie nebude jedna, kdy chirurg bude umět odoperovat jak palec, tak i hlavu. A tak povoloval svým žákům, aby někam směřovali. Dědečkovi k neurochirurgii. A to rozhodlo. Jenže to mělo háček.

Děda věděl, že se ji nemůže dobře naučit v Čechách, protože obor byl v plenkách.

Po válce se potkal se svým spolužákem z gymnázia a ten mu řekl, že přes americkou armádu lze získat stipendium na vzdělávání v Americe. Děda neváhal a šel na americkou ambasádu na pohovor. To bylo v roce 1946. Uspěl. Stipendium v měsíční částce 125 dolarů dostal. S vycestováním pak pomohlo ministerstvo zahraničí a zdravotnictví.

Získal stáž u slavného amerického neurochirurga Dandyho. Jenže než se vše uskutečnilo, americký profesor zemřel. Děda se ale nevzdal. Jednal, jednal, jednal, až se stáž změnila na studijní pobyt na klinice prof. Sachse v St. Louis. Psal se rok 1946.

Zůstala v Česku sama se dvěma malými dcerami. Mojí mamince byly v době, kdy dědeček odjížděl, dva roky, přesto babička souhlasila, aby jel. Poválečná situace nebyla jednoduchá, na děti byla úplně sama.

V St. Louis byl děda rok. A dělal hodně laboratorní, ale i klinické práce. Učil se být neurochirurgem. Jenže po roce zjistil, že k tomu, aby se obor naučil, rok nestačí.

Pomohla ale náhoda. Ve městě se setkal s dalšími Čechy z takzvané Proškovy nadace. Od ní dostal další stipendium na výzkumný pobyt, tentokrát 140 dolarů na měsíc. Tak vyrazil do Chicaga k prof. Baileymu. A právě tady se zabýval i výzkumnou částí neurochirurgie, kterou později v Čechách rozvinul.

Dědeček jí napsal dopis: Moje milá Mařenko, rok byl moc krátkou dobou. Nemám peníze na to, abych vás přijel pozdravit. Potřebuji zde zůstat ještě jeden rok. Počkej na mě.

Babička čekala. V létě 1948, po dvou letech v Americe, dostal děda nabídku na místo neurochirurga v Arizoně. Babička chtěla za ním přijet a odstěhovat se do Ameriky. Viděla, co se tu po únoru 1948 děje. Byla totiž označena za kulaka, protože měla pole a statek. Samozřejmě že později komunisté vše zabavili.

Ne. Zůstala doma. Dědeček nechtěl, aby za ním přijela. Chtěl se vrátit do Čech, kde měl domov a rodinné vazby. A tak se v létě roku 1948 vrátil domů. Z velkého světa. Pln nadšení budovat obor, o kterém už něco věděl.

Nebyly. Opět pomohla Proškova nadace. Když se lidé z ní dověděli, že pro neurochirurgii v Česku nemá ani základní vybavení, uspořádali sbírku, z peněz nakoupili první lampy, operační stůl a nástroje k operaci.

S dalším vybavením pomohli i učni v Závodech Vítězného února v Hradci Králové. Doslova na koleně vyráběli nástroje, které si dědeček pamatoval z Ameriky a k výkonu neurochirurga byly nezbytné. Jeden z těch učňů byl i mladý Duka – dnešní kardinál Duka.

Nešlo to lehce. Přesto v roce 1952 vznikla první Neurochirurgická klinika v Československu. Druhé takové pracoviště vzniklo v Praze ve Střešovicích. Na této klinice já dnes jsem.

Ne, nikdy nevstoupil do komunistické strany.

Asi ano. Nikdo jiný totiž neurochirurgii neuměl. A bylo jí třeba. I komunisté ho potřebovali. Dávalo mu to určitou míru svobody i v těch těžkých dobách.

Hlavně problematice mozkových cév a mozkových nádorů. Postupně zavedl nejrůznější nové diagnostické metody, například osobně prováděl vyšetření cév zásobujících mozek. Dokázal vydupat, že první CT přístroj byl na jeho klinice.

Rozhodně ano. Měřeno však dnešníma očima neurochirurga, CT bylo na nízké úrovni. Děda ale byl nadšen. Byl to obrovský krok ve prospěch pacientů.

Opět z dnešního pohledu horší, protože stále kvalitní diagnostika a technika jak chirurgická, tak anesteziologická nebyla dostupná. Na druhou stranu děda již v padesátých letech operoval výdutě na mozkových cévách. Výsledky byly sice horší než dnes, ale tehdy to byl zázrak. Pro pacienty jediná šance na život.

Tehdejší technika operace je z dnešního pohledu naprosto nepochopitelná a nikdo z nás současných neurochirurgů by to asi nezvládl.

Děda neměl mikroskop, specializované nástroje, neměl navigační přístroje, jako máme dnes, ale přesto dokázal pacienta odoperovat.

Tehdy se řešilo, jestli pacient přežije a bude mít těžké poškození, dnes se bavíme o tom, jestli má nějaké psychologické následky operace. Většina pacientů se ptá, jestli za 14 dní mohou jít do práce. Je pro mě fascinující, co s tím minimem, co měla generace mého dědy, dokázala.

Úmrtnost byla větší než dnes, nesrovnatelně. Pacienti se ale tehdy k zákroku dostávali v daleko pozdějších stadiích onemocnění, doslova až když příznaky byly dramatické.

Dnes jsou nálezy v hlavě objeveny už při prvních náznacích onemocnění. Z velké části operujeme i preventivně, když náhodné nálezy ukáže magnetická rezonance nebo CT vyšetření. To tehdy vůbec neexistovalo. A bavíme se o době před padesáti lety. Dnes se také operují daleko menší ložiska, lepší technikou, a proto jsou výsledky nesrovnatelné. Děda by dnes žasnul, co už umíme.

Vztah s dědou jsem měl dost intenzivní. Do osmnácti let jsem žil ve společné domácnosti s dědečkem a babičkou. Já se narodil v roce 1976, a to dědovi bylo 64 let. Ale stále pracoval. Proto i v osmdesátých letech, kdy si ho pamatuji, pořád chodil do práce. On miloval ten obor.

Vstával i usínal s neurochirurgií. Když před ním byla složitá operace, ráno se na něj nesmělo příliš mluvit, zatěžovat ho čímkoli ze stran běžného života, protože se už soustředil na budoucí výkon.

Když se z nemocnice vrátil domů, tak podle výrazu obličeje bylo na něm vidět, jak moc dobře probíhala operace. Byl také stále ve střehu a večer telefonoval do nemocnice nebo lékaři telefonovali jemu, aby mu řekli, jaký je stav pacienta po operaci.

Pokud dělal rozsáhlejší operaci a měl plánovanou dovolenou, neodjel na ni. Pamatuji, že se čekalo tři dny, než odjel, a to bylo v okamžiku, kdy stav pacienta byl stabilizovaný. Takový byl zájem operatéra o zdraví pacienta. Žil plně pro budovaný obor.

Byl k dispozici kdykoli bez ohledu na čas a byl náročný na sebe i na spolupracovníky. Vyčetl i jednomu z asistentů, že dal přednost lístkům do divadla před neplánovanou podvečerní vizitou. Sám měl nevšední domácí zázemí v podobě oddané, chápající manželky a rodiny.

Ano. Silně mě ovlivnil. A nejen mě. Ale i mého bratrance, který dělá kardiologii, moji sestřenici, která dělá rentgenologii, bratra, který je kardiochirurg. Ale nikdy nám neříkal: Dělejte medicínu.

Když jsem byl na gymnáziu, a dědeček už byl starší, avšak mentálně ve vynikající kondici, tak říkal: Ano, jdi studovat medicínu, jestli to chceš. Ale uvědom si, že je to běh na dlouhou trať, žádný sprint. To je maraton a výsledky práce nebudou vidět někdy hned, ale až po letech. Měl pravdu.

Bezprostředně na sále při operaci, abychom spolu operovali, tak to se bohužel nestalo. Byl jsem jako medik na stáži na hradecké neurochirurgické klinice, na kterou jako důchodce dědeček docházel, tedy jsme byli společně na jeho pracovišti v pavilonu, který nesl jeho jméno – akademika Petra.

Byl vnitřně rád, že půjdu v jeho šlépějích. Ale opět mě varoval a nabádal, že je to těžký a velmi stresující obor. Že stát se dobrým neurochirurgem je dlouhodobý proces. Že nejde jen o operování. Že jde o péči o pacienta a také o vědeckou činnost, která obor posouvá dál. Že lékař musí být lidský.

Ovlivnil tak moje začátky, dokonce mě zkoušel z neurochirurgie i neurologie. Ještě začátkem roku 2003, to jsem byl já v oboru tři roky, se mě ptal, co dělám, kam směřuji, čeho chci dosáhnout. A to už mu bylo 90 let.

Víte, když jsem nastoupil do Střešovic, což bylo v neurochirurgii vlastně konkurenční pracoviště, tak jezdil za námi do Prahy třeba na víkend. Už byl sám, babička zemřela. A i v tomhle věku chtěl vědět, jak postupujeme u jednotlivých pacientů a jestli se o ně dostatečně staráme i po operaci.

Ano. Na sále ale ne. Ve Střešovicích kliniku dlouhá léta vedl profesor Kunc, v Hradci Králové, také dlouhá léta, můj děda. Byli to velcí konkurenti, kteří se ale navzájem nesmírně uznávali. A to i přesto, že byli naprosto odlišní.

Dědeček byl introvert, vše dusil v sobě, profesor Kunc naopak extrovert – vše z něj muselo ven.

Oba začínali skoro stejně, oba se dopracovali vysokých odborných vyznamenání, oba se stali akademiky, Kunc byl však generálem, děda Petr odešel brzy z armády, v hodnosti plukovníka.

On to dost kvitoval. Říkal mi: Ano, jdi k největšímu rivalovi. A pokud se chceš prosadit, musíš se prosadit sám. Asi byl spokojen s tím, že tam půjdu a nebudu na pracovišti, které on vybudoval a kde mě všichni budou brát jako jeho vnuka. Povídal mi: Třeba se jednou vrátíš. Ale nejprve jdi do vřícího kotle.

Vlastně už 21 let. V roce 2020 jsem převzal kliniku po mém velkém učiteli profesoru Vladimíru Benešovi.

Je to jako srovnávat embéčko a dnešní superb. Jsou to už dnes vlastně úplně jiné obory. Je úplně jiná technika, diagnostika, jsou jiné léčebné postupy, jiné nástroje.

Dnes některé nádory jenom sledujeme. Tehdy, když se v hlavě našlo nějaké ložisko, nevědělo se, jaké je, dnes to víme. Podle povahy nádoru se pak rozhodujeme vždy s ohledem na pacienta, na šetrnost zákroku. Proto můžeme i některé pacienty například jen ozářit, některé věci řešíme katetrizačně přes tříslo.

Neskonale. Chirurgických výkonů ale už poslední roky tolik nepřibývá právě proto, že jsou širší a přesnější diagnostické a zobrazovací metody a šetrnější zákroky.

Také očekávání pacientů jsou odlišná než tehdy. Dnes se pacienti po operaci mozkového nádoru ptají, za kolik dní mohou do práce a zda za měsíc mohou letět na dovolenou na druhou stranu zeměkoule. Tehdy takovéto otázky nikoho ani nenapadly. To by se pacient nedovolil zeptat. Byl šťasten, že operaci přežil.

Jsou však i dnes případy, kdy víme, že pacientovi pomoct už nemůžeme. A tak se operace nedělá. Je to vlastně dnes medicína šitá na míru pacienta. Přizpůsobená jeho biologickému věku, jeho požadavkům a očekáváním.