Daniela Písařovicová: V kostýmku to nejsem já

Přesto místo na přehlídková mola po maturitě zamířila na Vysokou školu ekonomickou v Praze a pak do televize.

„Bez novinářské zkušenosti to byl extrémní risk, ale říkala jsem si: Třeba to vyjde.” Teď má před sebou další výzvy. Kromě účinkování v soutěži StarDance je to oslava čtyřicátin, které by si však nejradši vůbec nepřipouštěla. „Zamrzla jsem kolem třicítky,” prohlašuje slečna inženýrka pocházející z Jaroměřic nad Rokytnou.

Trvá podobně dlouho jako úpravy před moderováním. Většinou půl až tři čtvrtě hodiny na líčení a stejnou dobu na účes. Vrtím se, protože jsem netrpělivá a už bych se v tu chvíli ráda věnovala něčemu jinému. Neuvědomuji si přitom, že zatímco já jenom sedím, ostatní dřou na tom, abych vypadala dobře.

Vždycky je to jiné, takže mi přijde, že už jsem se za ty roky stala teoretickou odbornicí na líčení. Vím, co komu sluší a nesluší, jenže prakticky to pořád neumím. Když už se v soukromí výjimečně nalíčím, dokážu se neskutečně zmatlat. Proti tomu, jak mě zvládnou připravit profesionálové, mi to připadá dost nedokonalé.

Radši si čtvrt hodiny přispím, než abych se krášlila před zrcadlem. Tím, že jsem tmavší typ, nepotřebuji se tolik zvýrazňovat, i když obličej je samozřejmě hezčí, pokud mu dáte desetiminutovou základní péči a potlačíte vyslovené nedostatky jako třeba kruhy pod očima, abyste vypadala svěžeji.

Je to opravdu velký rozdíl. V Událostech navíc vystupuji velmi konzervativně v kostýmku, ve kterém mě v osobním životě vůbec nepotkáte. Myslím, že doma ani žádný nemám. Když pak jdu v roztrhaných džínách, tričku a teniskách a na hlavě mám „koupelnový účes”, lidi zmateně koukají a přemýšlejí: Může to být ona?

Jak soustředěně mhouří oči, je na nich poznat, že uvažují: Tu už jsem někde viděl, ale nevím, jestli na poště, za pultem v masně nebo doma v obýváku. Těžko odhadnout, co přesně se jim honí hlavou, pokud mě přímo neosloví s komentářem k mé práci.

A když už se mnou někdo naváže kontakt, bývá to veskrze pozitivní reakce, nebo konstruktivní kritika. Negativní ohlasy se mi scházejí spíš v e-mailu. Jakmile s někým takovým začnu diskutovat, už se pak víckrát neozve, protože najednou ztratí prvotní drzost.

Když mi někdo vytkne třeba faktickou chybu, tak to má smysl, nedělá mi problém uznat, že jsem se spletla. Ale ať je to komunikace na úrovni. V momentě, kdy dopis začíná slovy: Tak poslouchej, mladá dámo, nevidím důvod, proč se jím vůbec zaobírat. Trvalo mi, než jsem se s tím naučila zacházet, dřív by mě takový e-mail rozhodil.

Samozřejmě. V kvalitě, která roste třeba i s tím, jak člověk získává nadhled. Ten se nenaučíte, k němu se musíte prožít.

Bojím se, že ji nikdy nevymýtím. Kdybych v sedmdesáti moderovala svoje třicetitisící Události, tak furt tam budu chodit s bušícím srdcem. Pořád cítím to mravenčení. Někdy je sice relace lehčí, bez rozhovoru, ale jindy může dojít k vyhrocené situaci, v níž člověk musí postupovat velice citlivě a vážit každé slovo. Z takového rozhovoru mívám velký respekt.

Pokud vám do Událostí, komentářů přijdou silní hosté, kteří mají vystoupit v krátkém časovém úseku, pak přemýšlíte nad tím, která otázka je zbytečná a nemá cenu ji pokládat, jak dlouho se můžete zdržet u konkrétního tématu... Hosté sami dokážou být někdy tak výbušní, že rozhovor dostanete víceméně zadarmo. Jindy sedí jako zařezaní a páčíte z nich každé slovo.

Někoho jo a někdo mě překvapí. Vzpomínám si například, jak v zákulisí jeden host odmítl jinému podat ruku, ale ve studiu mu naopak velice přizvukoval. Pokud s někým máte osobní problém, že mu ani nepodáte ruku, a po chvilce úplně otočíte, tak se ptám, proč to gesto předtím?

Většinou jíst musím, protože jsem hladová, a zvlášť teď v kombinaci s tréninky jsem zvýšila dávky čokolády. Obvykle jsem snědla naráz jednu, teď už dvě. Ale když si o to tělo říká, mělo by se poslechnout.

Nebo Jesenka (kondenzovaná slazená smetana v tubě - pozn. red.). Vytlačím ji do sebe úplně celou na jeden zátah! Až sním za sebou tři větrníky, řeknu si, jestli není něco špatně. Jakmile pak dostanu pocit, že bych sladkou chuť měla utlumit slanou, přicházejí na řadu chipsy.

Už jsem to mívala i dřív, ale to jsem se víc hlídala, protože jsem si říkala, že přece jenom už spěju do určitého věku a na těle je to trochu znát. Cítila jsem, že plíživě, co půl roku, mám půl kila nahoře. Teď si říkám, že je to jedno. Tréninkem se mi postava naopak zpevňuje.

Vždycky se pro něco nadchnu, nějaký čas mě to drží, ale když zjistím, že mě to přestává bavit nebo nestíhám, vymyslím si něco jiného. Asi rok jsem chodila s trenérem do posilovny. Taky jsem cvičila BodyBody, kdy vás navlečou do vest namočených ve vodě a připojí na přístroj, který vám při cvičení dává elektrické impulzy. Daleko víc to formuje postavu.

Odjakživa ale vím, že ze mě nikdy nebude atletka, která zatne ruku a všichni se zblázní z toho, jak má krásné bicepsy.

Neměla jsem na mysli nic extrémního, spíš jakousi šlachovitost, kdy je vidět, že sval je pevný. Vždycky jsem měla volnější ruce a chtěla jsem, aby mi tělo drželo pohromadě a abych se dobře cítila. Přece jenom mi není osmdesát...

Ano, i když jsem takhle vůbec nepřemýšlela. Ostatní nad nabídkou hodně dumali, ale já jsem rovnou souhlasila. Dost dlouho jsem k soutěži byla blízko coby moderátorka tiskových konferencí a StarDance jsem vnímala jako spojení krásného pohybu, bezvadné party lidí a dalších věcí, které mi dávaly smysl a které by mě mohly vykopnout ze stereotypu. Až na prvním tréninku mi došlo, do čeho jsem se to vlastně přihlásila.

Myslela jsem si, že jsem na tom s pohybem poměrně dobře. Ať už jde o moderní gymnastiku, aerobic nebo zumbu, všechno, co mělo hudební podklad, mě strašně bavilo.

Nikdy jsem neměla problém zkoordinovat ruku a nohu, v tělocvičně jsem se nemotala, navíc cítím rytmus. Tak jsem nabyla falešného dojmu, že nebudu mít problém. Jenže když mi můj taneční partner poprvé vysvětloval základní kroky, nebyla jsem schopna je udělat. Stáli jsme a tři hodiny na sebe nechápavě koukali.

Asi mě vystresovalo, že jsem hned chtěla, aby to nějak vypadalo, a nevzala v potaz určitou posloupnost. Moje ambice byly nejspíš větší než momentální schopnosti.

Myslím, že pokora mi v životě nechybí, spíš jsem musela vstřebat šok z toho, že to nejde zdaleka tak rychle, jak jsem očekávala. Potom se to krůček po krůčku zlepšovalo a dneska už máme s čím vystupovat.

Samozřejmě nikdo nechce vypadnout jako první, to vám řekne úplně každý. Ale že bych doma seděla a přemýšlela, jak si získat přízeň diváků... Oni nejsou hloupí a v momentě, kdy budete taktizovat, tak to poznají. Hlavní roli nejspíš hraje jakási alchymie.

První dva předvedené tance zpětně vidím jako v mlze. Vybavuju si jen obrovskou nervozitu, která byla podruhé snad ještě větší než při premiéře, kdy jsem si donekonečna opakovala, že vlastně ještě pořád o nic nejde. Nikdo ten večer nevypadne, body od poroty jsou jen orientační.

Podruhé jsem ale věděla, že pro mě celá soutěž a všechna energie, kterou jsem do ní vložila, může skončit. A hlavně, že se třeba už dál pravidelně nebudu potkávat se všemi těmi skvělými lidmi, kteří ve StarDance jsou.

Navíc jsem nechtěla odejít s pachutí, že se mi ani jeden tanec nepovedl, což se kvůli stresu klidně mohlo stát. A taky: vysoká postava je pro netanečníky, jako jsem já, z mého pohledu opravdu nevýhodou. Když tancuju latinu, nikdy nebudu mít tak mrštné nohy jako menší holky. Při standardu zase sebemenší shrbení se a nedotažená ruka jsou na dlouhé postavě o to víc vidět.

A tak jsem si stanovila jeden jediný cíl - StarDance si co nejvíc užít a radovat se z každé odtancované minuty, ať už to dopadne jakkoli. A zatím se mi to daří.

Nebudu říkat, že to není náročné, ale ne až tak, že bych to nemohla udýchat. Asi bych cha-chu nezatancovala desetkrát za sebou bez pauzy, ale to naštěstí po mně nikdo nechce. (smích)

Horší je to s bolestí, která mě provází od prvního tréninku, kdy jsem nazula boty. Měla jsem nohy samý puchýř! Navíc mě bolí stehna, která mám neustále napnutá, protože standardní tance musím tančit „na kolenou”.

Kvůli mé výšce je nutné, abych byla v podřepu a snížila se o nějakých 20 centimetrů. Už mám takové svaly, že se pomalu nedostávám do kalhot.

Vůbec, to je něco úplně jiného. Nehledě na to, že jsem ztrémovaná i při zpívání. V říjnu jsem vystupovala na koncertě s Jitkou Zelenkovou, Ondrou Rumlem a dalšími a byla úplně vyřízená strachy, jak to dopadne. Vždyť do plného vinohradského divadla přicházím s něčím, co mě neživí, jenom si v autě ráda zpívám.

Stejné je to s tancem. Není to můj obor a za pár měsíců není v lidských silách setřít rozdíl mezi profíkem a amatérem.

Táta byl vtipný. Když jsem mu to oznámila, zeptal se mě: Jsi připravena plakat před národem? Řekla jsem, že nejsem a že doufám, že k tomu nedojde. Doteď jsem totiž všechny své neúspěchy včetně soutěží miss obrečela, i když je pravda, že už jsem se dlouho o nic nepokoušela.

Pak se mi vybavila zkušenost z dob, kdy jsem se věnovala soutěžím krásy. Na Miss Třebíč jsem skončila druhá, ale diváci mě zvolili jako nejlepší. Když jsme si další den s rodiči sdělovali dojmy, pronesla jsem: Stejně jsem radši za úspěch u diváků. Táta mi pak vyrazil dech: Já jsem dal sice hlas Gábině, ale věřím, že tě to těší. Na otázku, proč nehlasoval pro mě, táta reagoval: No, protože Gábina je hezčí. Má se přece hlasovat podle pravdy, ne?

Trochu se bojím, jestli taťka svým přístupem nepřispěje k mým slzám. On je totiž tak extrémně čestný člověk, že to mně, sestře ani mámě rozum nebere.

Troufám si říct, že je mezi námi hodně silné pouto. Sestře se zrovna na začátku StarDance narodila holčička...

Svého snu mít rodinu jsem se nevzdala, ale víte, jak to v životě je. Někdy si zkrátka musíte počkat. Můžu sice hodiny přemýšlet o tom, co třeba dělám špatně, ale čím víc na něco budete tlačit, tím víc si to oddálíte.

Život bez dětí by mi připadal hodně smutný, jenže kdoví, jestli se to u mě zrovna takhle nevyvrbí. Byla bych moc ráda, kdyby se poštěstilo, a když ne, bude to na mně, abych se s tím vyrovnala.

Nikdy jsem narozeniny neslavila, většinou jsem bilancovala a zjišťovala, že spousta věcí mi v životě chybí. Měla jsem plačtivé období a nechtěla jsem svým přátelům, které bych pozvala, udělat to, že bych pak probrečela večer.

Ale teď jsem si říkala, že by se to hodilo, i když vůbec nevím, jakým způsobem to pojmout. V rodině to možná oslavíme společně s tátou, se kterým jsem narozena ve stejný den, jen o 25 let později. Přijde mi, že život teď tak rychle letí a před Vánoci se navíc špatně ladí termín.

Potěšilo by mě, kdyby všichni kolem mě byli šťastní a zdraví. To je nejvíc, co si můžete přát.

Barák, ale nepředpokládám, že mi ho někdo koupí. (smích) Udělá mi ohromnou radost i kravina za padesát korun, když budu vědět, že o tom dárce přemýšlel.

Vůbec nevím, co to se mnou udělá. Od svých kamarádek, které už to potkalo, jsem slyšela, že je to hrozný šok. Nechci si hrát na hrdinku, ale vnitřně se cítím opravdu hodně mladá a vždycky mě překvapí, když v nějakém novinovém článku vidím za svým jménem v závorkách devětatřicítku.

Už mám snad dost rozumu a vím, co je v životě správné, a co ne, a dokážu si stát za svým názorem. Ale vnitřně si na tolik nepřipadám. Zamrzla jsem kolem třicítky a čtyřicítka je pro mě v tuto chvíli jenom číslo. Ale klidně se může stát, že zase začnu bilancovat a špatná nálada bude na stole.

Může se Vám hodit na službě Firmy.cz: