Dana Morávková: Cizí muži mi psali, že si mě zkrotí

Většinou jedničky, někdy dvojky.

Matematika mi nevadila, měla jsem ji docela ráda. I když víc mě bavila čeština a dějepis.

To jistě měli a já jsem to zdědila po nich. Na matematice mi připadá krásné, že si člověk díky ní procvičuje logické myšlení, což mám ráda. Díky tátovi jsem se navíc naučila i šachy. Dnes si je občas zahrajeme se synem.

Za to můžou taky mí rodiče. Stejně jako mě kdysi naučili, abych měla ráda matematiku, tak mě přivedli i k lásce k divadlu. Když jsem byla ještě hodně malá holčička, byly mi sotva čtyři roky, vzali mě poprvé do divadla.

Ale nevzali mě na žádné dětské představení. Ukázali mi rovnou operu. Dodnes si na to živě vzpomínám: byla to Rusalka a mě to absolutně uchvátilo. Beznadějně jsem se zamilovala do divadla i do pana Hakena.

Jo. Byla jsem z toho představení naprosto uchvácená. Měla jsem chuť vyběhnout na jeviště a tančit tam spolu s těmi rusalkami a vílami. Od toho okamžiku jsem věděla, že chci být herečkou.

Možná jednou jsem na chvíli zauvažovala o medicíně. Bylo to, když mi onemocněla babička, to jsem byla taky ještě malá. Ale přemýšlela jsem o tom opravdu jenom krátce. Nakonec jsem ráda, že se to nestalo. Na lékařku si dneska můžu zahrát v seriálu.

A víte, že musela? Jako malá jsem jednou pomáhala zachránit holčičku, co se topila. Odtáhla jsem ji z vody ven. Bylo to na jednom příměstském táboře, který se jmenoval Léto dětí v Edenu. Dopadlo to naštěstí dobře.

Zachovala jsem se tehdy instinktivně. Jako každý.

To nevím, ale určitě bych se o to alespoň pokusila.

Nedělá. My sice při natáčení používáme filmařskou krev, ale asi bych se nehroutila ani z té opravdové. Ono je to tak, že nám malým ženským to kolikrát dělá mnohem menší problém než pořádným dvoumetrovým chlapům. (Směje se.)

To asi ne. Žen v kardiochirurgii je velmi málo. Cévařina je sice hodně velká piplačka, takže by se na to jemné ruce ženy výborně hodily, přesto je ten obor spíš doménou mužů.

Nevím, jaký obor bych si zvolila. Osobně znám jenom jednoho doktora, který má i umělecké sklony. Jde o Imrana Musaa Zangiho – očního lékaře a současně muzikanta z Yo Yo Bandu. Jeho specializaci bych ale taky dělat nechtěla. Brýle sice nosím, ale považuju je spíš za módní doplněk než za zdravotnický prostředek.

Absolutně nevím. Nikdo z naší rodiny, kam mi až paměť sahá, žádné takové sklony neměl. Asi to budu mít po pošťákovi. Nebo po sousedovi. (Směje se.)

Tak tohle po rodičích skutečně mám. Naši vždycky hodně sportovali, i když ne vrcholově. Maminka dělala sportovní gymnastiku a tatínek jógu, judo a karate. Bylo proto jasné, že se dám na nějaký sport i já.

Tehdy to bylo mezi holčičkami strašně populární. Stejně jako kluci zbožňovali hokej, holčičky visely na televizních přenosech z krasobruslení. Seděly u černobílé televize a hltaly každý komentář hlasatele, který jim přibližoval nejenom jízdu krasobruslařky, ale i barvy jejích šatiček a flitrů.

Piruetu možná ano, ale odpíchnutý salchow už ne. Anebo možná ano. Možná bych ještě jeden vystřihla, ale zřejmě by to byla poslední věc, o kterou bych se ve svém životě pokusila. Pak už by nebylo nic. (Směje se.)

Nezkoušela. Ještě nedávno jsem sice bruslila v Popelce, muzikálu na ledě, kde jsem hrála královnu, ale tam se po mně žádná akrobacie nechtěla. Tančila jsem jenom v páru s princem. Od chvíle, co začala pandemie, jsem ale nedělala ani to. Nebyla jsem si zabruslit strašně dlouho.

Já hraju ráda úplně všechno. Jsem svou profesí tak posedlá, že se vždycky těším na to, co přijde, ať je to cokoliv. A mám to opravdu pestré – v divadle dostávám úplně jiné role než v televizi nebo ve filmu.

Pochopitelně si mě spojují hlavně s těmi seriálovými postavami. Když jsem hrála potvoru Andreu v Rodinných poutech, byla jsem pro ně mrcha. Teď mě zase někteří lidé na ulici oslovují Zdeno.

To se stane asi každému herci. Určitá část diváků má zkrátka pocit, že když jim dvakrát týdně vstupujete do obýváku, že jste taky trochu jejich. Mně třeba kvůli roli Andrey psali nějací muži. Psali, že si mě zkrotí. Velmi často to byli Slováci. Oni to asi prožívají nějak víc. (Směje se.)

Smál se tomu. On moc dobře ví, co je natáčení a co realita.

To se mi nikdy nedělo. Možná to bude i tím, že mě často po natáčení čeká ještě i představení v divadle. To znamená, že ze sebe musím rychle setřást jakoukoliv předchozí roli a přepnout se do další. Navíc já se opravdu snažím nepřenášet nic ze svého pracovního života do svého života soukromého.

Je ale pravda, že když jsem jako Zdena Tichá v Ordinaci v růžové zahradě zažívala domácí násilí, tak to na mě určitý vliv mělo. Měla jsem pocit, že na mě to téma hodně vyskakuje i mimo natáčení.

Najednou jsem o tom hodně četla v novinách, viděla jsem to ve zprávách, slyšela o tom na ulici. Hodně mi taky psaly ženy, ale i muži, kterých se to skutečně týkalo. Zřejmě to bude tím, že když se člověk musí nějakým tématem zabývat častěji, tak na něj začne být i citlivější.

Většinou mi psaly ženy, které už byly z nejhoršího venku. Tím, že dokázaly z nešťastné situace odejít a začít znovu, jsem si jenom vyslechla jejich příběhy.

Některým z těch, které pak zůstaly jako maminky samoživitelky, jsem se ale snažila najít organizace, které jim dokázaly pomoct i finančně.

Splíny je asi příliš silné slovo, ale příjemné to rozhodně nebylo. Přemýšlela jsem o tom hodně. To téma vás totiž neustále obklopuje – honí se vám hlavou, když se před natáčením učíte texty. Je s vámi, když jedete sama autem. Bavíte se o tom s kolegy, když s nimi ty scény zkoušíte.

Zaměstnává vás to, protože se musíte vcítit do kůže člověka, kterého někdo skutečně týrá a který je zoufalý. Na chvíli mě to opravdu pohltilo. Podobné to bylo, když seriálová Zdena ztratila dceru.

Dnešní situace není jednoduchá, a to pro nikoho. Týká se to nejenom herců a muzikantů, ale i lidí s restauracemi nebo hoteliérů... Děti nemohou chodit do školy, což je náročné nejenom pro ně, ale i pro jejich rodiče. Přesto splíny s manželem nemáme. My jsme rodina, co se ráda směje.

Užíváme si toho, že jsme spolu. My jsme totiž rádi spolu. A je pravda, že předtím jsme moc společných večerů nezažívali.

Takže si hodně povídáme a hodně chodíme na procházky. Taky jsem se rozvařila. Tolik jídla, kolik jsem uvařila za posledních několik týdnů, jsem nezvládla snad za celý svůj dosavadní život!

Jednu dobu jsme mívali dokonce dvě teplá jídla denně – obědy i večeře. Kamarádi se mi smáli, že už dávám na instagram jenom recepty. Ještě štěstí, že jsem pak musela i uklízet – všechna nabraná kila jsem zase hezky vysportovala se smetákem. (Směje se.)

Ne. Jediné, co mi občas manžel z legrace vyčte, je to, že nezhasínám. Nebo že moc nacákám v koupelně.

Zdena mi chybět nebude, stejně jako mi nebude chybět seriál Ordinace v růžové zahradě. Co mi ale bude chybět, jsou lidi, se kterými jsem se během natáčení potkávala. Třeba Honza Čenský. S tím se nám ta chemie, kterou spolu máme, neskutečně povedla. Po tom se mi bude určitě stýskat.

Já mám roztočené dvě další věci. Ale co bude dál, ve skutečnosti nevím. Špatně se mi na to odpovídá, když není jasné, jak se bude situace vyvíjet a kdy se budeme moct vrátit do divadla.

To rozhodně. Jarní a letní kolekci máme dávno hotovou.