Článek
Do zoo umístěné v romantickém rakouském parku Schönbrunn nastoupila počátkem devadesátých let. Než se tak stalo, paní Gábrišová – rozená Krausová – opustila s manželem socialistické Československo. Vysokoškoláci vystudovaní v oboru chovatelství zvířat přitom zprvu směřovali do Austrálie, jenže přišla sametová revoluce a oni nakonec zůstali kousek za hranicemi domoviny.
Ve Vídni žijete třicet let. Původní plán to ale nebyl, že?
To je na delší povídání. Po promoci jsme jako zootechnici zamířili na zemědělský statek, pak do zoo v Ústí nad Labem. Tam na mě čekali hrošíci liberijští a šelmy.
To je dost daleko od nynějších koalů a pand. Může si vůbec zaměstnanec zoo nějak vybírat, o koho se chce starat?
Ne, chodí to jako všude jinde. Přijdete do nějakého podniku, kde chcete být zaměstnaní, zeptáte se, zda mají místo, a pak skončíte tam, kde mají zrovna volno. Ovšem přestup z oddělení na oddělení je pochopitelně později možný…
Ale já jsem si nikdy zvířata nevybírala. Jedinou možnost volby jsem měla, když přišel ředitel s tím, zda chci koaly.
Ani u těch pand jste volbu neměla?
Ty mi byly zrovna přiděleny. Ale úplně nejdříve jsem ve Vídni dělala u ptáků, pak přišli na řadu mravenečníci…
Pandy přijely do Vídně před patnácti lety. Za tu dobu jste se určitě sžily. Existuje vůbec zvíře, které byste odmítla?
Určitě ano. V naší profesi se totiž říká, že každý má charakterem predispozice pro péči o nějaké konkrétní zvíře. Člověk klidnější a vyrovnanější se jistě líp hodí ke slonům, kteří jsou také klidní a vyrovnaní. Samozřejmě když jsou v pohodě, nenastanou vypjaté stresující situace…
Ani u zvířat totiž generalizovat nejde. Nicméně živější člověk se hodí k živějším, agilnějším tvorům, mimo jiné k delfínům plným energie, jež musí ven.
V Zoo Vídeň pracuje od devadesátých let. Stále jí nezevšedněla. Nejkrásnější bývá podle ní po ránu. Ráda chodívá do Císařského pavilónu, kde snídávala císařovna Sissi. Od pand a koal to má pár kroků.
Předpokládám, že právě tohle není případ koalů.
Předpokládáte správně. Ti musejí naopak s energií šetřit. Z potravy, z eukalyptu, jí dostávají velmi málo. Proto také pořád spí. Není tak pravda, jak se stále přepisuje ze starých knih do nových, že by byli z jedu v eukalyptu přiopilí. Ne, jen šetří energií.
Dělají jinak všechno, co zvířátka musejí: nažerou se, vyspí se, rozmnožují se. A v tom se k sobě s koaly asi hodíme. Tedy v té úspornosti se zacházením s energií. (smích)
Takže pečovatelkou delfínů asi nikdy nebudete?
Ne, ani nejsem žádná rybičkářka. Velice smekám před každým akvaristou a jejich ovládáním různých typů chemie. A ani pro hmyz bych asi neměla cit. Tohle nemám prostě v krvi. Chovatelé hmyzu musejí dávat pozor na spoustu věcí. Každý umí něco jiného.
Poznáte na pracovnících jiných zoologických zahrad, o co by se dotyční mohli starat?
Ne, tohle je nesmysl. Člověka přece na první pohled neodhadnete. Ale u kolegů, které znám, už vím, co může přijít. Říkám si: Tenhle je od slonů, cosi v něm z nich asi bude. (smích)
Nakrmit slony je určitě jednodušší než koaly a pandy. Odkud pro ně berete jídlo?
Jak koalové, tak pandy jsou potravinoví specialisté. A co s tím děláme? Je to náš poměrně velký problém. Ani bambus, který žerou pandy, ani eukalyptus pro koaly naše středoevropské klima nesnese.
Dospělá panda potřebuje denně průměrně třicet kilo bambusu. Dospělý koala půl kila eukalyptu.
Tedy, bambus by možná naši zimu přežil, jenže špatně. Neměli bychom ho dostatek. Samozřejmě, jistou rezervu máme. Rostliny na „horší časy“ si pěstujeme ve sklenících.
A ten zbytek berete kde?
Bambus přijíždí dvakrát měsíčně kamiónem z jižní Francie. My si ho uložíme ve velké místnosti, která se zavlažuje a kde se chladí. Zásilka nám vydrží dva týdny, pak přijede nová.
Podobná situace je u eukalyptu pro koaly. Jen ten k nám létá z jižní Anglie. Poté, co se v krabicích dostane do Vídně, ho dávám do vody, do lednice. Tam vydrží tři čtyři dny.
Nemám představu, kolik tyhle zásilky váží, jací jsou pandy a koalové jedlíci.
Dospělá panda potřebuje denně průměrně třicet kilo bambusu. Dospělý koala půl kila eukalyptu. Do toho vstupuje řada dalších věcí. Třeba to, že my teď chováme ve Vídni jednu dospělou pandu a její nedospělá dvojčata. Dva roky oslaví v srpnu.
Všimla jsem si, že chováte dospělé samce a samice odděleně. Vysvětlíte mi proč?
Protože by se ani v přírodě spolu v jednom teritoriu nesnesli. Zoologická zahrada tak musí dát zvířatům co nejlepší podmínky k životu.
Naše pandy se tak harmonizovaly, že se odpářily přirozeně. Což je velký div. Drtivá většina pand se totiž rodí po umělém oplození.
Vídeňské zoo se to evidentně daří. Máte veliké úspěchy s odchovem pandích mláďat. V čem spočívá vaše tajemství, jak tyhle poměrně líné tvory přimět k reprodukci?
Klíčem bylo souznění dovezených zvířat. Měli jsme v tom veliké štěstí. Obě byla zdravá a harmonovala. To se pokaždé nepovede. Mimo jiné naši koalové takhle úspěšní rozhodně nejsou. Tam to neštymovalo. On byl bojácný, ona zase moc energická. Kde je psáno, že když vezmete jednu samičku a jednoho samce, že budou mít mladé? Že si porozumí?
Takže prostředí, v němž v zoo zvířata žijí, v tomhle nerozhoduje?
To je úplný základ. Musíte jim dát perfektní zázemí. Do tohohle procesu vstupuje již zmíněná odpovídající výživa, celkové klima, péče. Pak až přijde na řadu popsaná chemie mezi zvířaty.
Naše pandy tak harmonizovaly, že se odpářily přirozeně. Což je velký div. Drtivá většina pand se totiž rodí po umělém oplození. Navíc naše samice potomky, naposledy ta dvojčata, i odchovala. Většinou se mláďata po porodu od matky oddělují. Dávají se do inkubátorů…
Jak se chová vystresovaný koala? Začne škubat tělem, pak dostane škytavku a snaží se z místa rychle zdrhnout. Koalu v tempu nedoženete. Utíká jako králík.
Teď vás přeruším. Kam se ztratil samec pandy? Ve výběhu jsem ho neviděla.
Zemřel. Je to rok. Zatím nevíme, co bude dál. Jestli přijde jiný, nebo ne. Co naopak víme, je, až budou dvojčatům dva, poletí zpátky do Číny. Všechny pandy jsou jejím majetkem. Jsou do světa zapůjčené. My je takhle máme ve Vídni na deset let. Následně se smlouva obnovuje.
Podobné to bývalo s koaly, kteří žili mimo Austrálii. Patřili zoo v San Diegu. I když v tomhle případě již dochází ke změnám.
Nestýská se vám po mláďatech, která jste odchovala?
Řeším hlavně to, co je dobré pro ně. A to je: vrátit se do Číny. Panda je ve třech letech pohlavně dospělá. Proto je ve dvou letech nejvyšší čas, aby odešla od matky. V přírodě by to také nastalo. Ona také potomky odhání. A my navíc máme výběh udělaný pro samici a samce. Kam bychom je všechny dali?
Takže, smutno mi může být. Beru to ovšem tak, že jsme si společně užili krásnou dobu a malinký drobeček, o nějž jsem se starala, je prostě dávno pryč.
Letíte do Číny s ním?
Ano, zůstáváme se zvířaty v Číně dokonce déle. Pandy tam putují do speciálních odchovných stanic připomínajících v něčem zoo. V těch stanicích se na ně chodí také dívat školy, někde si dokonce můžete zaplatit program a starat se o ně.
Kolik je tedy na světě pand?
Mluví se asi o dvou tisících. Ale moment, někomu zavolám. Ani já nemusím vědět všechno. (se smíchem zvedá telefon – pozn. red.) Tak si napište: ve volné přírodě jich je asi 1860 a v zoologických zahradách zhruba šest set.
Sledujete pak to své mládě, kam se dále vydá?
Číňané nás o podobných přesunech informují. Posílají nám i fotografie, jak se jim daří. Snaží se samozřejmě najít pro každou pandu partnera nebo partnerku. Komunita lidí, kteří o zvířata pečují, není zase tak veliká. Každá dobrá rada je vítaná.
S kolegy spolupracujeme napříč světem. Zkušeností není nikdy dost. Když má problém pes, veterinář vám vychrlí celé romány, najde jejich příčinu. Jenže veterinářů, co se starají o pandy, tolik není.
Předpokládám, že se zvířaty nějak komunikujete. Reagují pandy a koalové na melodii hlasu podobně jako psi?
Myslím si, že rozhodně nerozumějí konkrétní řeči, slovům. Spíš vnímají člověka jako celek. Od pachu po siluetu a samozřejmě rozeznávají vámi zmíněný tón hlasu, jeho vysokou, případně hlubokou melodii. Nejdůležitější je to, co denně slýchávají.
Oba druhy vypadají na první pohled hodně mírumilovně. S pandou bych se asi nemazlila, ale u koaly – přiznám se – bych měla pokušení ho alespoň pohladit.
Koalové sice vypadají roztomile, ale záleží na charakteru jednotlivých zvířat. U některých není problém pohladit si je nebo vzít do ruky. Ale jsou jedinci, kteří mají tendenci kousat.
Ošetřovatelka koal vyvrací laické představy o koalách jako mazlíčcích: „Vidíte, jak ho držím? Pevně, dál od těla, aby mě neškrábl, nekousnul.“
Jak se chová vystresovaný koala?
Začne škubat tělem, pak dostane škytavku a snaží se z místa rychle zdrhnout. Koalu v tempu nedoženete. Utíká jako králík.
A co vystresované pandy?
Co jsem vám popsala, je i u koalů opět generalizace. Obecně hodně záleží také na řadě dalších věcí. Mimo jiné, zda se setkají například dva samci. To se pak koalové i pandy hodně rvou. Rozhodně neutečou, protože si hájí teritoria.
Ale zpět k vystresovaným pandám. To jsou klasičtí medvědi. Mají stejný tvar těla, stavěnou lebku, jen žerou bambus. My ošetřovatelé k nim tak ani nechodíme. Uvědomujeme si, že jde o medvědy. K vážnému zranění stačí, aby se jakkoliv po vás ohnaly, mají přes sto kilo. Opatrnost je tedy namístě. Přitom třeba náš sameček byl vždycky dobračisko. Až na jednu výjimku.
Kterou?
Když přišla doba páření. Tu mají hodně zvláštní. Vlastně se v ní rozcházejí. Nejdříve má zájem on. Ona ale uteče někam hodně nahoru. On si ji několik dnů hlídá a strašně rád by se k ní dostal. Potom ho začne provokovat ona. Jenže on už nechce. Ona si ale pokoj nedá.
Nakonec samec ustoupí, vykoná si to svoje a chce mít klid. Ovšem ona trvá na pokračování. Pak se tedy samec naštve. Stoupne si na ty zadní a začne strašně řvát.
Takže ji normálně seřve a ona si to nechá líbit?
No, oni se na závěr poperou. Ale nic si neudělají. Samec má k samici přirozený respekt. Na první pohled ale tenhle konflikt vypadá hrozivě.
Předpokládám, že když se pak přiblíží doba porodu, jste v práci pořád.
A máme všechno nachystané, stále koukáme na kamerové záznamy, zda samice něco nepotřebuje. Může se stát cokoliv. Může mládě třeba zalehnout. Snažíte se jí prostě jakkoliv pomoci. K tomu patří i to již zmíněné odebrání mláděte a jeho umístění do inkubátoru.
Liší se nějak od toho určeného pro předčasně narozené děti?
Je úplně stejný. Naštěstí jsme inkubátor ještě nikdy ve Vídni u pand nepoužili. Zaplaťpánbůh si máma vše obstarala sama.
Vrátím se k vám. Československo jste s mužem opouštěli se snem, že se podíváte do Mexika na leguány. Podařilo se?
Jeli jsme tam počátkem devadesátých let. Tuším, že to byl rok 1993. Rok poté, co jsme nastoupili do vídeňské zoo. Vůbec jsme byli zvyklí spojovat naše dovolené se zvířaty.
Co mají v cizích zoo rádi profesionálové?
My s manželem oceňujeme jejich spojení s lokální faunou a flórou. My se nechceme dívat na žirafy v Mexiku. Hledáme to, co je v dané zemi, lokalitě doma. Hodně se nám proto líbila jedna australská zoo, kde se soustředili právě na faunu australské pouště.
Máte ještě nějaké zvíře doma? Kočku? Psa?
Manžel byl vždy na plazy, tedy na ty s nohama. Tedy ještěry, mimo jiné leguány.
Vídeňská zoo je světově výjimečně úspěšná v odchovu pand. Dvojčatům budou za pár dnů dva roky. Brzy je čeká převoz do Číny.
Pro mnohé máte práci snů. V čem je nejtěžší?
Jedna hodně podstatná věc – musíte vědět, že i vaše nejmilejší zvířátko jednou uhyne. Že tu není napořád. A že smrt je pro něj někdy vysvobozením. (Pár dnů po naší návštěvě uhynula ve Vídni jedna z chovaných koal, samička Mirra Li. Dožila se pro koalu úctyhodných osmnácti let – pozn. red.)
Na veselejší notu. Zůstanete u koalů a pand až do důchodu?
Kdo ví? Před časem mi k nim přibylo i pět žiraf a krysy obláčkové. Jsou blízko našich pavilónů, takže se k nám přičlenily. Tohle přesně je chod zoo. I ty pandy měl dříve na starosti člověk od nosorožců. Ti jsou ovšem na opačné straně areálu. A tak jsem je kdysi získala do péče já. (smích)
Samozřejmě, že se o všechna zvířata nestarám sama. To by ani nešlo.
