Článek
Nakonec se však malý muž se smutnýma očima, jak se mu přezdívalo, soustředil na hudbu. K jeho nejznámějším písním patří La Bohéme, kterou zpívala i Hana Hegerová (Já se vrátím). V tvorbě nadále pokračuje, i když je mu 91 let. Loni vydal už 51. řadové album Encores plné hořkosladkých písní prodchnutých nostalgií. Novinkám. cz a Právu poskytl exkluzivní rozhovor.
Co pro vás znamená přijet a vystoupit poprvé v Praze od doby, kdy zde byl váš koncert začátkem roku 1969 zrušen?
Koncert byl zrušen kvůli sebevraždě Jana Palacha. Byla to smutná doba. Mnozí lidé však nevědí, že i když byl koncert zrušen, dorazil jsem do Prahy na Palachův pohřeb. Jsem velmi rád, že přijíždím do tohoto krásného města po tolika letech a v jiné době.
Jaký význam má pro vás Palachova oběť?
Co to znamená, vysvětlil Jan ve svých dopisech. Tyto tragické události je vždy těžké unést, zvláště když postihnou mládež, kterou jsem vždy podporoval.
Zažil jste nacistickou okupaci Paříže. Bál jste se o život a o rodinu?
Doba německé okupace byla obtížná. Měli jsme všeho velmi málo, ale nikdy jsme si to neuvědomovali, protože nás naši rodiče milovali. Byly to taky velmi nebezpečné časy, neboť rodiče pomáhali odboji, skupině Manouchian, lidem z Affiche Rouge. Moji rodiče ukrývali mnoho Židů a lidí z odboje ve svém malém bytě. Kdyby nás objevili, všechny by nás deportovali do koncentráku nebo zastřelili.
(Manouchian byla mezinárodní levicová odbojová skupina vedená Arménem Missakem Manouchianem, která stála za většinou útoků v Paříži mezi březnem a listopadem 1943, kdy bylo 23 jejích členů dopadeno a později popraveno. Deset z nich se objevilo na plakátu, který vydala kolaborantská vichistická vláda, jemuž se kvůli červenému pozadí říkalo Affiche Rouge - pozn. red.)
Charles Aznavour se objevil také na letošním filmovém festivalu v Cannes.
Bylo těžké prosadit se v mateřské zemi šansonu?
Cesta k úspěchu není nikdy snadná, ale v mém případě byla kritika velmi tvrdá. Podle ní jsem byl příliš malý, neměl jsem žádný hlas a ani osobnost na scéně. Řekli, že můj hlas je pošramocený, a proto se nikdy nemohu stát umělcem. Pravdu měli jenom o mém hlasu (Aznavour trpí nedomykavostí hlasivek - pozn. red.), ale ve zbytku jsem jim ukázal, že se ve svých soudech zcela mýlili.
A nejsem první se špatným hlasem, dobrými příklady jsou Louis Armstrong a Ray Charles. V Evropě věřili, že záleží jen na hlasu, ale Američané si uvědomili, že ve skutečnosti je důležité, jak svůj hlas používáte. Byl jsem přesvědčen, že jsem měl schopnosti, a nikdy jsem se nevzdal.
Vaše kariéra je mimořádně dlouhá. Jak vnímáte proměny hudby od jazzu přes rock k taneční hudbě a hip hopu? Reagujete na nové styly?
Jsem přesvědčen, že veškerý kulturní vývoj je zajímavý. Každý hudební styl přináší něco nového pro mladé umělce, ale taky nové ideje pro uznávané umělce, jako jsem já. Z tohoto důvodu je pro mne důležité sledovat všechno, co vzniká.
Nedávno jsem například spolupracoval s několika francouzskými hiphopery, jako je Kerry James, a s představitelem scény slam poetry Grand Corps Malade, protože oni se soustřeďují na texty, což je pro mne velmi důležité.
Jaké to pro vás bylo nahrát duet s u nás velmi populární zpěvačkou Zaz?
Skvělá zkušenost, je velmi talentovaná, tvrdě pracuje, a co je úplně nejdůležitější, je to unikátní osobnost. Má všechno, co potřebuje pro úspěšnou kariéru.
Vy jste však nejen zpíval, ale také jste hrál v mnoha filmech. Cítíte se víc jako zpěvák, nebo jako herec?
Když jsem začínal, chtěl jsem se stát hercem. Ale poté, co jsem se ocitl na pódiu a vnímal napětí, když zpíváte před živým publikem, uvědomil jsem si, že tohle je to, co chci dělat, takže dneska jsem především autor a zpěvák.
Jako čtyřicátník s půvabnou a slavnou anglickou kolegyní Claire Bloomovou v Římě během natáčení povídkového filmu Velká nevěra (1964).
Svým pojetím jste prý ovlivnil mnoho umělců, jako byli třeba Elton John nebo Ray Charles. Kdo ale byl vaším idolem, když jste začínal?
Mými idoly a současně učiteli byli Edith Piaf, Maurice Chevallier, Carlos Gardel a samozřejmě Charles Trenet. Nejsem si jist, zda Elton John a Ray Charles byli mnou skutečně ovlivněni, Liza Minnelli ano, ale oni ne.
Naskýtá se otázka, kterou nemohu jako novinář pominout: můžete popsat vaši spolupráci s Edith Piaf?
Žil jsme s Edith v jejím domě osm let, ale nikdy jsme nebyli milenci. Byli jsme velcí přátelé a ona byla pro mne vzorem. Hodně jsem se toho od ní naučil a stále oceňuji její velký smysl pro humor. Když na ni myslím, první, co mi vytane, je její nezapomenutelný smích. Bylo o ní natočeno mnoho filmů, ale žádný neukázal věrně její radostnou osobnost. I když tvrdě pracovala, zažili jsme u toho hodně legrace.
Jak důležitý je pro váš zpěv váš původ? V Sovětském svazu se říkalo, že nejlepší zpěváci jsou z Arménie a Gruzie.
To je pravda, v obou zemích rodiny zpívají při všech příležitostech, na slavnostech, svatbách i během oběda. Vždy se najde nějaká záminka, proč zpívat.
A jaký význam pro vás má chrámová hudba? Arménské sbory zpívající šarakany jsou velmi známé.
Církevní hudba odráží historii a tragédie, jimž čelil arménský lid. To je důvod, proč jsou tak působivé. Když je posloucháte, vnímáte emoce, které vyjadřují, i když nerozumíte slovům.
Osud Arménů byl tragický, zejména za arménské genocidy ze strany osmanských Turků v době první světové války. Jak obtížné ho bylo nést?
Arménská genocida je jednou z největších lidských tragédií. Moje matka, která ztratila skoro celou svou rodinu, o tom nikdy nehovořila, protože trauma bylo příliš bolestné. Nedá se unést, protože ti, kdo genocidu připravili, své zločiny neuznali.
Nežádám žádné retribuce ani restituce, ale systematickou eliminaci půldruhého miliónu Arménů z naší třímiliónové populace nelze zamést pod koberec. Dnes si jen přeji, aby bylo uznáno, co se stalo. To by mohlo vést všechny strany k usmíření. Jsem přesvědčen, že je to i v nejlepším zájmu Turecka. A musím smeknout a ocenit fakt, že česká vláda arménskou genocidu uznala.
Jaké písně budete zpívat v Praze, kde je francouzský šanson stále populární, jak ukázaly nedávné koncerty Zaz?
Můj seznam písní se v každé zemi liší. Samozřejmě že klasické písně nemohou být pominuty, ale já vybírám jazyk pro své posluchače, protože zpívám v osmi jazycích. V každé zemi očekává publikum určité písně, které pro ně mají zvláštní význam, a já je zkouším potěšit, jak jen mohu. Přirozeně se pokaždé pokouším přidat pár nových písní, v tomto případě z mého posledního alba Encores, protože jedině tak se nové písně jednou stanou klasikou.
