Češky stále častěji přestávají své příjmení přechylovat

„Někdy je to zábavné. U lékaře, kde jsem poprvé, volávají pana Hynka. To se pak ozvu, že pokud tady není nějaký jiný pan Hynek, tak Hynek, kterého volají, budu nejspíš já,“ směje se pohledná jedenačtyřicetiletá hnědovláska z Vodňan, která bez koncovky -ová žije již patnáct let. „Taky při telefonování je to občas zavádějící, ale naštěstí nemám hrubý hlas, takže druzí pochopí, že jsem Hynek a přitom jsem žena.“

Podobně hlavu svému okolí motají i jiné ženy s mužským příjmením. Když se k nedávné kauze kolem hokejisty Růžičky vyslovila sportovní psycholožka Katarína Bradáč, více než možný úplatek se v internetové diskusi řešilo psycholožčino příjmení.

„No, já jsem víc rozhozenej z tý Bradáče…, z toho Bradáče…, z té Bradáčové…, na to musí bejt člověk rozumbrad, aby to kolikrát dal, jsme ještě Češi, nebo už ne? Nestačil jsem něco zaznamenat, zabral nás někdo, nebo nějaká změna z Bruselu?“ divil se například jeden ze čtenářů.

A není sám. Ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva k tomu podotýká, že obecným zvykem u nás je ženská jména přechylovat. „V tomto tvaru je Bradáč mužské jméno. Pokud ho nese žena, tak se to asi skloňovat nedá, protože pokud bychom k tomu přidali mužské skloňování, tak to skloňujeme nesprávně. Skloňování tu prostě nemá smysl. Za předpokladu, že je to české jméno, tak se tu stala nějaká hrubá chyba a nedá se o tom diskutovat, když už je to od začátku celé špatně.“

Podle Karla Olivy je ženská koncovka tím nejpřirozenějším příznakem mluvnického ženského rodu. „Pokud někdo trvá na tom, že ji tam nechce, tak ji pak musí suplovat něčím jiným – křestním jménem nebo titulem. Jazyk má ale tendenci k určité ekonomii, aby se věci vyjadřovaly pokud možno stručně. A tady je nejstručnější přidání koncovky.“

Té se pár let po svatbě se svým mužem Petrem vzdala paní Henrieta Hynek. „Nějakou dobu jsem používala příjmení Hynková. To jsem měla ještě slovenské občanství,“ říká. „Když jsem ale získala to české, zažádala jsem si o nepřechýlený tvar na matrice. Podmínkou bylo, abych se přihlásila k jiné národnosti, než je česká nebo slovenská. Zvolila jsem si tedy maďarskou, protože jsem vyrůstala v maďarsky mluvící oblasti Slovenska. Stačilo napsat prohlášení a matrika to akceptovala,“ vysvětluje paní Henrieta.

Co ji k tomu vedlo? Nepřechýlené příjmení Hynek jí hezky znělo s jejím neobvyklým křestním jménem. Své příjmení neskloňuje. „S oslovením paní to nedělá gramatický ani výrazně praktický problém,“ říká Henrieta Hynek, která se ale nijak nebrání tomu, když ji někdo osloví jako paní Hynkovou.

Jenže některé ženy mohou vnímat přechýlení jako přivlastňovací přídavné jméno. Lingvista Karel Oliva to považuje za nesmysl. „Kdo je alespoň trochu v jazyce vzdělaný, tak ví, že přivlastňovací koncovky vypadají jinak. Když se někdo jmenuje Novák, tak jeho kniha je Novákova kniha, nikoli Nováková kniha. Stačí mít elementární znalost o českém jazyce, abychom viděli, že to tak není,“ uvedl pro Novinky.cz.

Trochu jiný úhel pohledu však nabízí jazyková vědkyně Jana Valdrová z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Je první českou lingvistkou, která se začala kriticky zabývat tématem obrazu ženskosti a mužskosti v českém jazyce.

„Představte si, že světu vládnou ženy,“ přichází s utopickou nadsázkou. „Že mají veškerou moc, vytvořily a kontrolují celý právní systém až po takové detaily, jak se kdo bude jmenovat. Tak třeba syn Evy bude Martin Evin, syn Kovářky bude Pavel Kovářčin a po sňatku s Marií Borůvkou převezme příjmení Borůvčin. Přípona -in bude vyjadřovat, ke které ženě daný muž patří. Je to divné? Určitě. Ale proč nám není divné, že ženy přebírají po svatbě mužovo příjmení s příponou a koncovkou -ová, která vznikla jako výraz příslušnosti ženy k muži?“

„Prostě proto, že jsme si na to všichni, muži i ženy, mezitím zvykli,“ odpovídá vzápětí lingvistka. Dnes je ale jiná doba a některé ženy přechýlené příjmení nejen z těchto, ale i jiných důvodů odmítají. „Z přechylování příjmení se podle mého názoru dělá větší problém, než jaký ve skutečnosti je. Před válkou žilo u nás vedle sebe německé, židovské a české obyvatelstvo. Jedna žena se jmenovala Marie Jelinek a jiná Marie Jelínková. Žádná pravidla o přechylování neexistovala.“

Jenže proč se jmenovat Jelínková, když těch běhají v Česku tisíce? Stejně tak slečen nebo paní Svobodových je více než dvacet šest tisíc. Jméno Svoboda nosí podstatně méně žen, i když půvabná moderátorka televizního zpravodajství Petra Svoboda podotýká, že jediná rozhodně není. „Své jméno dnes beru spíš jako pracovní nástroj,“ vysvětluje.

Když se před šesti lety vdávala, zvažovala, zda si ponechá své dívčí příjmení Mojtová, jímž několik let podepisovala svoje novinové články, nebo si vezme to manželovo. „V té době jsem pobývala v cizině, žila jsem dva roky v Abú Dhabí a také s tehdejším manželem jsme hodně cestovali. V cizině ale příjmení s koncovkou -ová k mužskému tvaru nepřiřadí, považují to zkrátka za rozdílné jméno, tak bylo nejpraktičtější jmenovat se úplně stejně,“ dodává.

V Televizních novinách na Nově tak sekunduje moderátorce Emmě Smetana, která vyrůstala ve Francii. „Jmenuji se Smetana (ve francouzských dokladech) i Smetanová (v těch českých). Vzhledem k tomu, že jsem většinu života strávila v zahraničí, používám s výjimkou českých úřadů jen nepřechýlenou verzi. Těm, které to irituje, se omlouvám, za příjmení člověk nemůže. Jsem napůl Češka, napůl Francouzka,“ vzkazuje Emma Smetana.

Snahu být za každou cenu originální ženám s mužským příjmením ale nikdo neodpáře. „Běžně se ženy uchylují k těmto trendům se záměrem zviditelnění či atraktivnějšího image,“ podotýká psycholožka Lenka Čadová. „Řada žen tuto možnost sice využívá i z důvodu zjednodušení oslovování v komunikaci, pokud například pracují pro zahraniční firmu, ale v našich tradicích je přechylování běžné, předávané z generace na generaci. A narušování běžných zvyklostí upoutává pozornost, případně některé lidi ohromí a vzbudí otázky. A to je záměrem,“ myslí si.

Není neobvyklé, že si mnohé maminky v internetových diskusích předávají rady, jak nejen pro sebe, ale i pro své dcerky zajistit co nejpohodlněji nepřechýlenou variantu příjmení. Čtyřletá dcera Petry Svobody Ráchel má stejné příjmení jako maminka a pozornost s ním prý ve školce nebudí, protože ve třídě je i několik dětí ze zahraničních rodin. „Pokud však dcera bude chtít používat v budoucnu variantu jména s -ová na konci, má i tuto možnost zakotvenu v rodném listě,“ dodává moderátorka.

A jak se k variantě bez ženské koncovky dopracovat? Jednoduše. Stačí mít potvrzení, že v budoucnu budete žít v cizině, a matrika je na vás krátká. Zákon totiž říká, že koncovku -ová může hodit za hlavu ta z nás, která je cizinkou nebo má jinou národnost než českou. Dále ta, která si vezme cizince.

Poslední varianta je nejsnazší. „O mužskou variantu příjmení může požádat i občanka ČR, která má nebo bude mít trvalý pobyt v cizině. Stejné podmínky platí i u dětí, za které žádají rodiče,“ podotýká Karin Horníková z oddělení matrik na Městském úřadu pro Prahu 10. Ačkoli celkový počet takových žádostí stoupá, masový jev to není. „Bývá jich tu tak deset do roka. Letos to byla zatím jen jedna.“

„Je to mé čtvrté příjmení a jmenuji se tak od mého třetího sňatku,“ vysvětluje Jana Hakr Hrdličková z Prahy, jak vzniklo její současné příjmení.

Je složené z nepřechýleného příjmení manžela a přechýleného rodného příjmení po otci. „Po druhém rozvodu jsem se vrátila k dívčímu příjmení Hrdličková, kterého jsem nebyla ochotna se vzdát. Ale taky jsem chtěla, abych měla i stejné příjmení jako můj syn. Varianta se dvěma -ová, tedy Hakrová Hrdličková byla pro mě téměř nepřijatelná,“ tvrdí pětačtyřicetiletá podnikatelka, která má největší problémy se svým příjmením ve škole, kde si zvyšuje vzdělání.

„Tam mě často oslovují vyučující a bohužel i jim to dělá problém. Na začátku semestru mé příjmení více drmolili, než vyslovovali. Dnes se již raději přihlásím dříve, než příjmení vysloví,“ směje se. „A pak je tu problém při představování. Občas nevím, kterým příjmením se mám představovat, tak to střídám podle situace.“

Zmatek? Možná ano, ale praktické zároveň. Manželovo příjmení lze jednoduše vyjmout, jako to udělala modelka Kateřina Konvalinka Průšová či herečka Kristýna Liška Boková. Ozdoba v podobě roztomilé Konvalinky či žertovné Lišky je po rozvodu pryč raz dva.

„Zákon tento typ příjmení umožňuje,“ podotýká matrikářka Karin Horníková. A to od 1. 7. 2001 díky zákonu o matrikách. „V tomto případě totiž stačí, je-li přechýlené alespoň jedno příjmení.“

Jazyky jako čeština, slovenština, polština, ruština, litevština nebo řečtina rozlišují ženské a mužské příjmení důsledněji než jazyky jiné. Ale jazyk se stejně jako ostatní kultura vyvíjí. „V maďarštině kdysi platilo, že žena po svatbě přišla nejen o příjmení, ale i o křestní jméno,“ upozorňuje lingvistka Jana Valdrová.

„Když si například Arpád Nagy vzal Eriku Fekete, stala se z Eriky paní Nagy Arpádné. Dnes už mají maďarské ženy několik možností, jak se tomu vyhnout. Ale bez odvahy revidovat tradici by k tomu vůbec nedošlo. U nás se přechylování příjmení zmírnilo mimo jiné díky cizinkám, které si na ně v roce 2000 stěžovaly až na Českém helsinském výboru pro lidská práva. Víte, jazyk sám o sobě není sexistický. Sexistický může být způsob, jakým se používá!”

Lingvistka tím naráží na zesměšňující komentáře ke jménům političek Kateřiny Jacques či Karoliny Peake. Obě dvě si vzaly za muže cizince a využily možnosti příjmení nepřechýlit. „Ale ti, kteří chtěli obě političky urážet, o nich někdy psali jako o ,Píkové‘ a ,Žákové‘. A hle, najednou se ukázalo, že i -ová může diskriminovat!“

Co s tím? Zdá se, že jazyková pravidla jsou na emancipované Češky krátká. Pokud chtějí z nejrůznějších důvodů připravit své příjmení o ženský tvar, nikdo jim v tom nezabrání. Svět se otvírá a ve větší části Evropy se příjme -ní na mužská a ženská nerozlišují. Možná si však některé ženy neuvědomují, že vyrovnat se mužům neznamená jmenovat se stejně jako oni. „Respektujme svou osobní identitu, ke které patří i možnost volby příjmení bez -ová!“ podotýká k tomu lingvistka Jana Valdrová.

A psycholožka Lenka Čadová dodává: „Každý máme právo na svobodná rozhodnutí, ale musíme nést důsledky svého jednání. Určitě doporučuji konzultovat rozhodnutí nést nepřechýlené příjmení se svými bližními. I oni s ním budou konfrontováni a budou odpovídat na případné zvědavé dotazy. Osobně si myslím, že na českém jazyce je krásné právě to, že příjmení odlišuje ženu od muže. Važme si svých kořenů!“