Češka, která dostala příležitost starat se o instagram Alžběty II.

Scházíme se v opavském centru, odkud je to z jejího bydliště pár kilometrů. V den schůzky mířila na Slezskou univerzitu zařídit si „nějaké papíry“ v rámci magisterského studia oboru veřejná správa a sociální politika. Nastoupila na něj po bakalářském studiu psychologie v Ostravě. Drobná tmavovláska mi vysvětluje, že mezilidské vztahy ji zajímají odjakživa:

„To mě taky, oklikou, přivedlo k britské královské rodině…“ zmíní a pokračuje: „Zhruba před rokem na mě opakovaně na internetu vyskočila reklama na Mezinárodní cenu vévody z Edinburghu (DofE) a já na ni klikla.“

Tohle rozhodnutí trvající zlomek vteřiny ji nasměřovalo do programu, který vzdělává, rozvíjí mladé, nenásilnou formou je tak přivádí k pomoci druhým. Po vyplnění dotazníku se dostala do takzvané bronzové části programu, v jehož rámci zprvu rozvíjela vlastní dovednosti.

„S koordinátorkou jsme se dohodly, že se budu věnovat digitální malbě, tedy malbě v tabletu, a józe,“ popisuje. V rámci dobrovolnické části DofE zase začala navštěvovat jednu paní z domova pro seniory, kterou nemoc upoutala na vozíček.

„Chodila jsem s ní na procházky a jen tak jsme si o všem možném povídaly. Tolik mouder, co jsem slyšela!“ směje se. A asi nejzásadnější, rada, kterou dostala?

„Obklopuj se hodnými lidmi, neřeš ty další. Vzala jsem si ji k srdci. Když začala pandemie a domov pro seniory se pro návštěvy uzavřel, začala jsem hledat nové cesty, jak pomáhat druhým,“ říká. Moravskoslezský kraj patřil na jaře k nejvíc zasaženým v republice, a navíc přišel první celostátní lockdown.

„Tehdy jsem si v on-line světě začala povídat s kamarády i se skoro neznámými lidmi o jejich problémech, potížích. V nezvyklé situaci jsme se vlastně uklidňovali navzájem. Hledali jsme i jiná témata než covid. Jako jiní jsem šila roušky a pro děti ze sousedství dělala omalovánky. Ani jsem netušila, že tím vším páchám dobré skutky, věnuju se dobrovolnictví,“ vtipkuje.

Byla proto hodně překvapená, když jí jednoho dne ráno, po týdnech nezištné pomoci, zazvonil telefon. „Volali mi z nadace, jestli bych neměla zájem propagovat Česko ve světě a DofE zase u nás. Opatrně jsem se poptala, o co by šlo. Dozvěděla jsem se, že bych měla na instagramovém účtu britské královské rodiny popsat, co se u nás během korony na poli dobrovolnictví dělo,“ popisuje a upřímně doplní: „Chvíli jsem uvažovala, zda to zvládnu, ale pak jsem si řekla cosi jako: Hm, tak dobře, jdu do toho.“

Zpočátku si moc neuměla představit, jak vše bude vypadat, kolik práce na ni čeká… Zárukou, že to vše dobře dopadne, byl pro ni hlavně slib z nadace, že jí se vším poradí, když nebude vědět kudy kam.

„Potřebovala jsem pomoci především s angličtinou, která musela být perfektní. Chybovala jsem hlavně ve slovních spojeních, která ne vždy v mých textech fungovala,“ zmíní a netají se ani tím, že občas z nové životní výzvy „měla nervy“: „V tu chvíli jsem vylezla ven, sedla si před náš dům a ptala se sama sebe: Co to dělám?!“

Se smíchem dodá, že na to báječně reagovala její mamka: „Když jsem jí poprvé zavolala, že budu na Instagramu britské královské rodiny, odpověděla: Skvělé, a chceš koupit broskve, nebo meruňky? Držela mě při zemi.“

Postupně dala dohromady šest takzvaných instastories, což jsou krátké instagramové příběhy, a svou vizitku. Trvalo jí to zhruba týden, další týden v nich, pod dohledem české centrály DofE, opravovala drobné chyby. Takto vypilovaný celek putoval ke schválení do Londýna.

„Odtud nám ho ještě vrátili, museli jsme v něm udělat drobné změny, což jsme udělali, pak vše prošlo,“ zmíní ještě.

Její příběhy byly publikované v rámci celosvětových oslav Mezinárodního dne mládeže, tedy 12. srpna. Královská rodina tehdy na 24 hodin, historicky poprvé, předala svou instagramovou stránku lidem, kteří pozitivně ovlivňují vrstevníky, pomáhají sousedům.

Jak je sledovaná, zjistila Češka téměř okamžitě poté, co vyšel její první kus. Začali jí psát známí, zda „ta holka z Česka“ je skutečně ona. „Psali mi: Teri, jsi to ty? Ozvalo se mi i pár mladých, kteří se o DofE začali zajímat. Další oceňovali, že Česko reprezentuje žena. No a napsali mi i cizí lidé, již mi to moc nepřáli. Vzkazovali mi cosi jako: Jednou jsi vystrčila nos ze dveří a cítíš se slavná… Těch ovšem tolik nebylo, o žádnou kyberšikanu rozhodně nešlo,“ hodnotí.

Její instastories se onoho dne na stránce královské rodiny střídaly s dalšími třemi od mladých dobrovolníků z Keni, Kanady a Indonésie. „Tyhle příběhy byly pro mě až neuvěřitelné. Třeba Kanaďanka Rochelle pomáhá v rámci vlastní nadace integraci cizinců. Jiný kluk, Keňan Gregory, učí lidi líp, ekologičtěji hospodařit s půdou, kterou obdělávají… A mezi nimi jsem byla já, můj příběh obyčejné holky z Opavy,“ usmívá se.

Tereziny příspěvky, v nichž popisovala své jarní aktivity, doplňovaly rovněž její fotografie a videonahrávka. „I tohle byla zkouška. Tedy fotit se, neustále něco sdílet. To vážně není můj styl,“ vysvětlí mi.

Sama totiž využívá aktivně jen Facebook, kde pravidelně komunikuje s okolím. Ostatní výdobytky moderní komunikace ji dost míjejí, a to včetně vlastní stránky na Instagramu.

„Kdysi jsem si ji založila, ale aktivní na ní moc nejsem. To se spíš dívám na Pinterest, protože mě baví tvoření, malba. A na Twitter, kde sleduju hlavně české politiky, abych věděla, co se kolem nás děje,“ vypočítává.

A jelikož nabízí psychologickou pomoc ostatním i teď, na podzim, má cenné srovnání s jarem: „Jsem překvapená, ale poptávka po popovídání není vůbec velká. Můj kontakt přitom na internetu stále visí… Mám pocit, že lidé neberou situaci tak vážně jako před půl rokem, i když je objektivně horší. Už na ně tolik nedoléhá.“

I ona zvládá poslední týdny o něco líp: „Jistě, mám strach o své blízké. Ovšem to, že musím zůstat nějaký čas doma, mi jinak nevadí. Jsem introvert, takže pro mě to není ani moc změna.“ Nevadí j í tak ani online výuka na vysokých školách. „Jde-li mi internet, zůstávám v klidu,“ vtipkuje s tím, že až to bude možné, čeká ji ještě povinná vysokoškolská praxe.

Dohodla si ji na obecním úřadu ve své domovské obci, v Malých Hošticích. Společně se zkušeností s Instagramem Alžběty II. ji jednou uvede do životopisu, až bude po ukončení studií hledat zaměstnání.

„Doufám, že mi to pomůže. V našem kraji se zaměstnání hledá přeci jen hůř než třeba v Praze. Sním o tom, že bych jednou mohla pracovat v psychologické poradně a pak se stanu pěstounkou,“ prozrazuje mi. Za sebou má totiž i další dobrovolnické aktivity, například tábor s dětmi z pěstounské péče, praxi v zařízení pro postižené děti…

Tu britskou zkušenost bude Tereze až do konce života připomínat vedle nevšedního zážitku také mezinárodní certifikát, který jí časem přijde poštou. „O papír mi ani nejde. Pomáhat druhým je fajn a získáte tím i vy,“ nepochybuje.