Burleska Miss Cool Cat: Striptýz může být i erotické sundání rukavičky

Opravdovou motorku ještě nemám, zatím jezdím na vespě. Má retro design, ale jinak jde o nejnovější model. Motorku plánuji, jedni šikovní kluci, které jsem si našla, mi ji budou sestavovat na míru, chci, aby měla odhalený motor, takže bude vypadat retro, ale zároveň bude moderní. Takové ty americké kabriolety z padesátek, které si lidi obvykle spojují s burleskami, jsou na mě už moc velké klišé.

Ano, ale jiným způsobem. Když mi bylo dvacet plus, nosila jsem doma make-up, i když jsem nešla ven, bez rudé rtěnky jsem nedala ani ránu. Teď se snažím naučit se přijmout taková, jaká jsem, proto si někdy vyrazím i nenalíčená.

Burleska je samozřejmě spojená se sexy vzhledem a sexualitou, ke které se stavím otevřeně, ale pro mě je stejně důležité to, jak se chovám, prezentuji. Snažím se být ženská, ale i odvážná, brát život se vším všudy, užít si ho.

Není to to hlavní. Samozřejmě miluji boty s vysokými podpatky, mám jich doma bezpočet. Ale hodně sportuji, takže mě v civilu častěji potkáte v teniskách.

Zčásti ano, třeba tady mám vytetovanou klasickou pin-upku (ukazuje na místo na vnitřní straně své levé paže). Mám ale ráda i současné umění, moji oblíbení ilustrátoři pro mě navrhují originální motivy.

Jinak v Americe jsou burlesky potetované hodně, k té kultuře to patří. Zajímá mě historie tetování, víte třeba, že se ženy nechávaly tetovat už ve dvacátých letech? Pro mě je to vyjádření vlastního stylu.

Ne, to k burlesce nepatří. Ukážeme prsa, ale máme na nich takzvané pasties, ozdoby, které skrývají bradavky a dvorce. Ale striptýz to je, protože v angličtině znamená strip svlékat a tease dráždit, provokovat. Takže striptýz může být i erotické sundání rukavičky.

Vůbec ho neodsuzuji, naopak. Objela jsem sama dokonce všechny možné striptýzové kluby a zjistila jsem, že podstata dobrého vystoupení je i tady stejná. Je rozdíl, když je tanečnice znuděná a dělá to pro prachy, a když je vidět, že má pro danou věc vášeň.

Na kurzech se setkávají různé ženy, s různými postavami, různého věku a založení. Nejstarší účastnici bylo kolem pětašedesáti a byla skvělá, protože byla mladá duchem a nadšená. Burleska není jen pro ženy s dokonalým tělem, naopak.

Diváci chtějí sice vidět něco krásného, ale zároveň má být ve vystoupení opravdovost, nevadí, když má žena celulitidu, strie nebo povislá prsa. Pro mě je burleska to, že si troufnete jít sama za sebe s kůží na trh.

Snažím se proto, aby se na kurzech studentkám zvedlo sebevědomí. Mimochodem velmi často slýchávám, že jim ho srazili muži – někdy ti, se kterými žily!

Aby dokázaly přijmout, jaké jsou, ale přitom o sebe pečovaly, udělaly si na sebe čas. K tomu, abychom se samy sobě líbily, si můžeme pomoci účesem, make-upem, oblečením, stylingem, neodsuzuji ani plastické operace... Ale některé věci nejde změnit, jsou geneticky dané a s tím je důležité se smířit.

Trénujeme před zrcadlovou stěnou a chci, aby se na sebe při tom dívaly. Je zajímavé pozorovat, jak se každá studentka chová jinak, jakým způsobem „prodává“ svou osobnost. Třeba na stejnou písničku kráčí jedna roztomile, druhá u toho působí víc dravě. A všechno je v pořádku, není nikde předepsané, který způsob je ten správný.

Ta, která na sobě chce tvrdě pracovat. Já jsem neměla žádnou taneční průpravu, začínala jsem od nuly. Ale dřela jsem, protože jsem to začala brát vážně. Každá to má prostě ve svých rukou.

Mimochodem na kurzy už chodí i kluci ať už tanečníci, nebo gayové, transgender lidé (lidé, kteří prošli nebo procházejí změnou pohlaví), to se mi moc líbí. Mám tu rozmanitost ráda.

Určitě ne, ale vidíte – učím to (směje se). I pro mě je to každodenní práce na sobě. Jsem si sebou taky často nejistá, teď dokonce chodím k psychoterapeutovi, protože mám syndrom vyhoření, potýkám se s úzkostmi. Jinak zastávám názor, že když se člověk něčeho bojí, je nejlepší se s tím konfrontovat. Takže se třeba bojím výšek, ale věnuji se akrobacii.

Jsem hrozný nervák, ale i ten stud přispívá k tomu, že jsem na jevišti skutečná.

Diváci ale to, že mám trému, nepoznají. V zákulisí vyšiluji, ale jakmile slyším svoji písničku a vkročím na pódium, všechno ze mě spadne a užívám si to.

Nějak jsem se do toho připletla, když jsem asi před osmi lety fotila vystoupení souboru Prague Burlesque, kterého jsem dneska členkou. Tehdy to v Česku byla jediná burleska. Soubor založil David Jahn a měl úplně jiné složení.

Znala jsem tehdy Ditu Von Teese (asi nejslavnější burleska na světě) a líbilo se mi to. Jednou na nějaké korporátní akci na poslední chvíli vypadla z vystoupení jedna holka, tak jsem to vzala za ni. Naštěstí jsem dělala jen takové „křoví“. Protože mě to bavilo, nastudovala jsem si celou historii toho žánru.

Snažila jsem se to odkoukat třeba i z videí na internetu a absolvovat co nejvíce workshopů v zahraničí.

Hledala jsem, jak představení ozvláštnit. Myslím, že se to ke mně hodí. Zkusila jsem to a dnes jsem tím známá. Chce to jen trochu ztratit strach z ohně a samozřejmě dodržovat bezpečnostní zásady.

Spolupracuji s návrhářkou Zuzanou Kubíčkovou a Lukášem Krnáčem, idea je vždy naše společná. Bohužel jsou velice nákladné. Mohou se udělat i levněji, ale já si zakládám na tom, aby byly luxusní a nápadité, lidé to očekávají.

S představeními pokračujeme kvůli koronaviru až od září. Jedno je komické číslo, kdy utíkám jako teenagerka od rodiny na vintage vespě, je k tomu takový moderní kostým, druhé je hodně taneční a hodně sexy a v tom závěrečném jde o klasickou burlesku, vystupují se mnou čtyři tanečnice s vějíři, já sama mám obrovský vějíř s peřím, kostým zdobený kamínky a do toho dělám akrobacii.

Také chystám obnovené vystoupení, ve kterém se koupu v obrovské skleničce na šampaňské – to je taková ta klasika, kterou dělá i zmíněná Dita Von Teese.

Třeba i půl roku. Záleží na náročnosti kostýmu – kvůli jeho výrobě se to někdy hodně zdrží – i choreografii. Můj první divák je producent David.

Uvidíme, jak to bude po krizi dál, ale jinak si nemůžeme stěžovat. Chodí na nás mladí i starší lidé a já jsem na to publikum hrdá. Když se někdy s diváky bavím po představení, jsou to samí chytří lidé. A přijdou i známé osobnosti.

Když vám po představení třeba fotograf Tono Stano řekne, že jste úžasná a že jste ho inspirovala, je to super. Češi se ale ještě pořád neumí tolik odvázat jako publikum v zahraničí. V tomto ohledu to bylo nejlepší v Helsinkách a ve Stockholmu. Ve Stockholmu jsme třeba vystupovali před tisícovkou lidí, kteří přišli v tematických kostýmech. To bylo snad moje nejlepší vystoupení.

Myslím, že ta americká je víc erotická, kdežto v Evropě má spíš umělecký charakter.

Jasně, jako v každém divadle. Minule třeba jedna tanečnice zavadila při sundávání saka o paruku naší Drag Queen (nejčastěji muži v převlečení za ženu) a strhla ji. Tu chytl hysterák a začala utíkat do zákulisí. Pak si ale načechrala vlasy a šla zpátky.

Já jsem zase brutálně uklouzla, na jevišti byla voda, tak jsem po něm přeletěla po břichu. Ale ty chyby k tomu patří. Je super být diva a krásná, ale já jsem spíš pro tu opravdovost.

Je jich hodně, píšou mi na sociální sítě, chodí za mnou i do zákulisí. Většinou je to roztomilé, ale mám i takové, kterých se už i trochu bojím, jak jsou urputní. Zjistila jsem, že muži na mě nejlépe reagují, když jsem sama se sebou spokojená a uvolněná. To dělá ženu přitažlivější víc než dokonalý vzhled.

Studuji různé tance, cvičím jógu, dělám akrobacii, dokonce i box. Nově chci zkusit balet.

Záleží na tom, v jaké je kondici, dnes se stárne pomaleji. V Americe jsou i sedmdesátileté burlesky, které ale pochopitelně vystupují už jen občas, Ditě Von Teese je sedmačtyřicet a pořád není nikdo slavnější než ona. Já se ale tomuto žánru chci věnovat maximálně do čtyřiceti, ale člověk nikdy neví. (usmívá se)

Mám v představení, které je o vztazích, představovat takové pokušení mužů, vystupuji tam právě i s ohněm. Herectví bych se nebránila a bavilo by mě třeba i moderování, mám ráda živý kontakt s lidmi. Tak uvidíme, kam mě život zavane.