Bohdan Pomahač, tak trochu jiná celebrita

„Necítím se jako celebrita, ale člověka vždycky potěší, že ho lidé v dobrém znají. Nedělám profesi, u které by člověk očekával, že to tak někdy bude. Rozhodně to se mnou nic neudělalo,“ ubezpečuje ostravský rodák. Pochvaluje si však, že se díky svému renomé mohl setkat s mnoha zajímavými lidmi.

Když před osmnácti lety odcházel po skončení studia v Olomouci do USA, zdaleka neplánoval zůstat tam natrvalo: „Šel jsem jen na zkušenou. Chtěl jsem se posunout dál a bylo mi celkem jedno, kam se vydám. Vzhledem k tomu, že jsem uměl jen anglicky a rusky, byly Spojené státy jednoznačná volba, protože v roce 1996 to bylo jednodušší než jít do Velké Británie. Mým cílem bylo něčemu se dobře naučit a pak se s tím uplatnit kdekoli.“

Svou cestu do Ameriky dělí žertem do tří dějství: „První je totální střela do tmy, druhé šest let otrokem a poslední tvrdá pěší zóna.“

Po promoci si sehnal místo v laboratoři bostonské nemocnice za tisíc dolarů měsíčně. „Zdálo se mi to fantastické, dokud jsem nezjistil, že sociální minimum v USA je 1200. Představoval jsem si, že si za 200 dolarů najdu bydlení a z 800 budu žít. Skutečnost byla taková, že jsem za byt platil osm set a mojí hlavní stravou byly suchary s arašídovým máslem.“

Aby ušetřil za autobus, jezdil do laboratoře na kole. Kožená bunda, kterou nosil, se při jízdě v dešti a mrazu pokaždé proměnila v neohebný krunýř. Když jeden kolega odjížděl z Bostonu, nabídl mu svůj pronájem – za 200 dolarů a blízko nemocnice.

„Byl to pětipokojový byt, říkal jsem si, že se čtyřmi spolubydlícími jistě ve společné koupelně a kuchyni vyjdu. Pak se ale ukázalo, že to nejsou čtyři spolubydlící, ale čtyři čínské rodiny neurčitého počtu příslušníků. V kuchyni byli navíc švábi. Moje přítelkyně se chystala přijet na návštěvu a mně bylo jasné, že s tím musím něco udělat. Někde jsem se dočetl, že se mají vymrazit, a tak jsem otevřel všechna okna a dveře. Švábi zalezli, ale Číňané vylezli, že jim je zima. Přišel jsem na to, že švábi se ukrývají před světlem. V kuchyni tedy bylo pořád rozsvíceno a fungovalo to.

Přijela Hanka, koupili jsme první hrnec, první kuře, šli jsme do kuchyně, otevřeli troubu a vyšel prvomájový průvod švábů. Takže jsem jí představil svoji pochoutku – suchary s arašídovým máslem. Naštěstí se nezalekla a jsme spolu dodnes,“ líčí s úsměvem strastiplné začátky.

S Hanou Augustinovou, rodačkou z Prostějova, se poznali na chmelové brigádě na počátku studia medicíny v Olomouci. Když za ním přijela do Spojených států, pracovala přes dva roky na oční klinice. Pak nastalo dilema, zda dál pokračovat v oftalmologii, nebo založit rodinu. Výsledek? V roce 2000 se vzali a dnes vychovávají dvanáctiletou Annu a jedenáctiletého Dana.

„Bez domácí pohody a šťastného rodinného života bych nebyl tam kde dnes. Rodina je pro mě pevný základ, na kterém stojím,“ zdůrazňuje slavný chirurg. „Pomohly nám těžké začátky. Neměli jsme žádné babičky, dědečky, tetičky. Mohli jsme se spolehnout jen jeden na druhého. A to nás semklo.“

Po dvou letech strávených v laboratoři, kde své chirurgické dovednosti zkoušel na zvířatech, nastoupil do klinické praxe. „V tamním postgraduálním systému člověk obchází různá oddělení a postupně zužuje sféru zájmu. Setkával jsem se s neuvěřitelným množstvím případů, měl jsem třeba v péči pět pacientů na jednotce intenzívní péče a dalších dvacet na oddělení. Pracoval jsem až 120 hodin týdně.

Naučil jsem se sice pracovat efektivně, ale v důsledku nevyspání a stresu jsem se ocital na hranici sil, usínal jsem uprostřed věty. Jednou Hanka koupila lístky na Kleopatru, já si jen pamatuju, že se otevřela nádherná scéna – a pak už jen závěrečný potlesk,“ vzpomíná.

Jako samostatný chirurg začal pracovat před jedenácti lety a hned se zaměřil na plastickou chirurgii, která ho lákala svou kreativitou: „Prováděl jsem rekonstrukce po operacích nádorů hlavy a krku. Viděl jsem mnoho vážných poranění hlavy a uvědomoval jsem si, že těm lidem nemohu rekonstrukcí pomoct a že bychom měli mít program, který by jim pomohl transplantačně.“

Začal na tomto programu pracovat a v roce 2009 provedl první transplantaci střední části obličeje. Jedna z nejsledovanějších amerických stanic ABC ji tehdy zařadila do své realityshow z nemocničního prostředí. „Zavěsili na mě kameru a mikrofon – mohl to být průšvih v celonárodním živém vysílání. Naštěstí to dopadlo dobře,“ ohlíží se Bohdan Pomahač na unikátní operaci, které předcházejí dramatické chvíle.

Prvním krokem je odejmutí obličeje dárce: „Máme na to zvláštní techniku, kterou jsme vyvinuli. Umím to já a jeden můj kolega. Tým v Bostonu zatím připravuje příjemce – odeberou mu kožní vrstvu a připravují nervy a cévy pro příjem transplantátu. Pak se oba týmy spojí, já přišiju cévy a střídáme se na dalších věcech.

Odběr je nejkritičtější a nejsložitější fáze. Naruší-li se krevní zásobení transplantovaného obličeje, je nepoužitelný. To by bylo selhání celé operace ve fázi, kdy už má pacient obličej připravený na transplantaci a byl by zbytečně podroben dlouhému náročnému výkonu. Jakmile oddělíme obličej od dárce, máme čtyři hodiny na to, abychom ho přišili a obnovili oběh.“

Boj s časem doktor Pomahač při první celkové transplantaci před čtyřmi lety málem prohrál: „Cestovali jsme za dárcem do Vermontu, příjemce letěl do nemocnice až z Texasu, kde bylo špatné počasí a odlet se pořád odkládal. Začali jsme s odběrem a vůbec jsme nevěděli, zda pacient doletí včas. Navíc jsme museli operaci přerušit, protože měli jiného pacienta v kritickém stavu, který potřeboval ledviny, takže jsme museli počkat, až odeberou vnitřní orgán. Hodiny nám už tikaly. Kolegové v Bostonu měli minimální čas na přípravu a taktak to všechno do těch čtyř hodin klaplo.“

Patnáctihodinová operace dopadla na výbornou – Dallas Wiens, který při sběru ovoce zavadil hlavou o elektrické vedení a přišel o celou tvář, se vrátil do normálního života: lidé už před ním neprchají, může normálně dýchat, mluvit, jíst. A na americkém i světovém medicínském nebi vyšla nová hvězda.

Bohdan Pomahač se stal šéfem popáleninového a traumatologického centra bostonské Brigham and Women’s Hospital a vede prestižní transplantační výzkum. „Mám na něj přes 14 miliónů dolarů od ministerstva obrany, Národního zdravotního ústavu, kongresového fondu pro lékařský výzkum a řady filantropických organizací. Je to spousta práce i odpovědnosti, ale jsem nesmírně vděčný za možnost vyzkoušet svoje hypotézy a vymýšlet nové.“

A jaký hlavní cíl před ním ve výzkumu stojí? „Přijít na to, jak minimalizovat či eliminovat léky na potlačení imunity, které pacientům nesmírně komplikují život. Člověk by pak mohl darovat kteroukoli tkáň. Otevřely by se tak netušené obzory nového dárcovství od rodiny, známých. Třeba kost, kterou dospělý nepotřebuje, by mohla nahradit stehenní kost dítěte. Najít náhradu pro děti je teď skoro nemožné. Plastická chirurgie pak může udělat neuvěřitelný skok.“

Jeho výzkum zaměřený na transplantace obličeje a končetin má význam i pro transplantace vnitřních orgánů: „Transplantujeme orgány, které nejsou život zachraňující, ale vracející kvalitu života. To musí dávat smysl v souvislosti s léky, které pak člověk po zbytek života bere. V řadě případů je šetrnějším řešením protéza.

Zatímco u někoho, kdo má transplantované srdce, nebude nikdo zkoušet, jak minimalizovat léky na potlačení imunity a experimentovat s novými postupy, u našich pacientů to jde, protože nejsou ohroženi na životě. Navíc případné odhojování, tedy odmítání orgánu přímo vidíme. Naše poznatky mohou posunout transplantační chirurgii o hodně dál.“

O doktoru Pomahačovi se ví, že svým pacientům dává svůj mobil a mohou mu kdykoli volat. Do jaké míry na sebe nechává doléhat jejich životní osudy, často velmi dramatické a emotivní?

„Soustředím se pouze na věci, které mají význam pro správnou analýzu případu a nalezení řešení. Chci ale, aby pacient věděl, že v tom není sám, že se na mě může kdykoli obrátit a budu mu k dispozici,“ odpovídá.

A jak je v Americe zvykem, nic se pacientovi „neulehčuje“ tím, že se mu nesdělí nepříjemné skutečnosti: „Otevřeně říkáme, že to nemusí dopadnout dobře. Varujeme, že minimálně tři měsíce budou mít obličej ochrnutý, necitlivý a že lze jen doufat, že se navrátí funkce rtů, pohyb očních víček. Možná budou potřebovat další korektivní operace. Upozorníme je na celou škálu nežádoucích účinků léků, které budou brát. Jsme až brutálně upřímní.“

Tato upřímnost a výčet nepříjemných stránek transplantace měly za následek, že si několik pacientů zákrok rozmyslelo. „Dva dokonce byli na čekací listině,“ upřesňuje Bohdan Pomahač.

„Nechtěli čekat na telefon, jenž jim může rozhodit celý život, na který se už adaptovali. Je to lepší, než kdyby začali být na vážkách ve chvíli, kdy jim najdeme dárce a celá operace se musí ihned rozjet.“

Za workoholika se nepovažuje: „Naopak, těším se z práce domů. Jedu domů půl hodiny autem a během cesty přepínám. Večery a víkendy jsou kolem dětí. Dan hraje basketbal, Anička lakros, oba tenis, takže o víkendech jezdíme po různých zápasech.“

Šachy, v nichž vynikal za studií, teď zanedbává, ale na tenis si o víkendu čas udělá. „Obvykle hraju v sobotu i v neděli ráno. Celý život brzy vstávám, takže mi nevadí v sedm vstát, jedu si zahrát a po deváté jsem zpátky a věnuji se rodině,“ líčí, jak tráví volný čas. „Rádi taky jezdíme na plachetnici, lyžujeme, bruslíme. Doufám, že se děti ke mně brzy připojí při windsurfingu, který mám moc rád. Se ženou hrajeme golf.“

Do vlasti se vrací aspoň jednou ročně. Naposledy tu byl na sklonku loňského roku, aby převzal Cenu nadačního fondu na podporu vědy Neuron, založeného Karlem Janečkem, za přínos světové vědě v oboru medicína. Přednášel rovněž českým plastickým chirurgům.

Každá jeho návštěva je spojená s velkou pozorností médií i veřejnými uznáními, kdy se na něho lidé obracejí nejen jako na odbornou, ale i morální autoritu.

Za největší problém v Česku považuje korupci. „V Americe jsou tresty za korupční jednání tak vysoké, že se téměř vymýtila. Tady tomu tak bohužel není. Nejsme v tom samozřejmě sami, ale záleží na tom, kam se chceme zařadit: k vyspělým civilizovaným státům, nebo k těm druhým?“ připomíná a optimisticky dodává, že zde vidí stále víc lidí, kteří chtějí věci zlepšovat: „Věřím, že bude sílit pocit sounáležitosti a očekávání toho lepšího od sebe i od druhých.“

Zvážil by někdy nabídku na nějakou veřejnou funkci? „Musel bych být přesvědčen, že to má nějaký smysl,“ odpovídá. „Rozhodně to není vyloučené. Skoro polovinu života žiju v zahraničí, získal jsem poznatky o fungování společnosti, která je někde jinde, než jsme my tady. Mohly by být užitečné.“

Toho, že by na to rodina nepřistoupila, se nebojí. „Určitě bychom se s tím vyrovnali, jako jsme se dosud vyrovnali se vším,“ podotýká.

Obě děti se sice narodily v USA, ale své české kořeny si uvědomují: „Jezdí sem každé léto, mluví česky, až do čtvrté třídy absolvovaly i českou školu. Dcera to tu má ráda tak, že říká, že až bude velká, bude žít v Čechách.“

Na otázku, co by poradil studentovi medicíny, který to chce dotáhnout podobně daleko jako on, nemá jednoznačnou odpověď: „Každý člověk je jiný. Mně vyhovovalo být otevřený více příležitostem, na druhou stranu znám lidi, kteří šli za jediným cílem a dosáhli ho. Každý si musí přebrat, jaký je.

Každopádně v sobě musí mít člověk červíka, který mu nedá spát a nutí ho pracovat víc než osm hodin. A mít tah na branku. Spousta lidí má výborné nápady, ale jde o to, kdo je umí dotáhnout do konce. Bez vytrvalosti spojené s trpělivostí to nejde. Možné je v podstatě všechno, ale je pravda, že bez dávky štěstí to taky nejde. A štěstí přeje jen připraveným.“