Bioženy aneb Když ženy podlehly zdravému životnímu stylu

Je to drahé…, stejně to není bio…, má to stejnou kvalitu jako to, co můžu běžně koupit… To jsou asi tři nejčastější námitky proti biovýrobkům. Nebudeme s nimi polemizovat, ale představíme vám tři ženy, které svůj bioživot skutečně žijí a snaží se k němu nenásilnou formou inspirovat i ostatní. Zajímají se o jídlo, zdravou výživu, vyrábějí vlastní výrobky, pěstují si vlastní potraviny, nakupují čerstvé produkty u farmářů a prostě žijí život bez chemie a podobných strašáků naší současnosti.

Životní styl má každá jiný, shodují se ale v jednom - v porovnání s běžnou populací se ony i jejich rodiny cítí daleko zdravější. I když, co si budeme nalhávat, mnozí asi zjistí, že takový život stojí občas dost námahy.

Alena je maminkou tří dětí a původně vystudovala na porodní asistentku. Život ji ale zavál až k experimentování s domácí výrobou. Stala se tak úspěšnou autorkou blogu Homemade.cz, na kterém zveřejňuje recepty na domácí výrobu hlavně kosmetických a drogistických výrobků.

Vydala už dva díly knihy Děláme si to doma sami, na Facebooku má komunita se stejným názvem již přes 57 tisíc fanoušků a hlavně téměř vše, co doma používá, si opravdu vyrábí sama z toho, co jí nabídne příroda. „Ten blog jsem založila, protože mi chyběl zdroj informací. A proto lidé sledují, co dělám. Jen jsem jim řekla, jak využít vše, co roste na zahrádce.“

Podle Aleny je trend návratu k přírodě právě na vrcholu. Ji k takové změně dohnaly těžké životní okolnosti, když se ocitla sama se třemi dětmi v chatě na samotě u lesa bez teplé vody. A s minimem finančních prostředků. „V roce 2010 jsme se odstěhovali na venkov a prvotní motivací, proč začít žít takhle, pro mě bylo využít to, co bylo na zahrádce,“ dodává Alena s tím, že až odchod od manžela ji ale donutil skočit do toho rovnýma nohama.

Začala si vyrábět ty věci denní potřeby, které jsou běžně poměrně drahé. „Byla jsem na rodičovském příspěvku a peněz opravdu nebylo nazbyt. Bylo jasné, že co si nevypěstuji, nebudu mít.“

Ze začátku to byla cesta pokusů a omylů. „Ale stačilo si začít pohrávat. Ono to totiž jen složitě vypadá, ale není na tom nic, co by člověk mohl pokazit.“ Inspirací jí byly rady babičky, prošla si i několik herbářů a prostudovala zahraniční knihy a weby, aby se dozvěděla, jaké kosmetické a zdravotní přínosy jednotlivé bylinky a ingredience vůbec mají.

Postupně tak zvládla nahradit všechny produkty denní potřeby, od pracích prostředků přes kosmetické výrobky až třeba po zubní pastu. A když viděla, že domácí produkty opravdu fungují, začala své vědomosti předávat dál.

„Zdravě lidé už vaří, teď nás čeká revoluce v kosmetice, protože to je stejně důležité. I to, co si nanášíme na tělo, se totiž do něj dostává a může mu škodit, nebo přinášet užitek.“ Teď už nápady přicházejí samy od sebe a někdy Alena vyzkouší i nápady svých fanoušků a přátel z Facebooku.

Rodina její počínání mohla jen sledovat zpovzdálí, protože od nich bydlela poměrně daleko. „Řešila jsem jen to, co mi děti ještě sní, kam až můžu zajít,“ přiznává s tím, že když byly děti malé, šlo to mnohem jednodušeji. „Dneska, když jsou děti ve školách a školkách, je těžší prosadit si svůj názor. Jejich spolužáci prostě žijí jinak. Takže už i u nás začíná být hodně věcí fuj,“ směje se Alena, která takové neshody řeší tím, že děti přizve při míchání na pomoc.

Zajímám se o to, jak je vlastně takový život finančně a časově náročný, protože se mi jednoznačně zdá jednodušší jít do obchodu, nakoupit, zaplatit a mít. Vypadá to ale, že jen na první pohled. „Jen si vezměte, kolik času strávíte tím, že v supermarketu jste, kolik času tam zabijete jen tím, že něco hledáte. A stejně si pak musíte doma jídlo připravit. Výroba vlastních jídel a věcí je tak najednou jednodušší, zvlášť když máte možnost mít ingredience u sebe.“

O bioproduktech se běžně traduje, že jsou až několikanásobně dražší než potraviny a kosmetika, která je běžně k dostání v obchodech. Alena mi svěřuje, že v takovém případě jde hlavně o přístup. Ji k takovému životu vedla finanční tíseň, nepovažuje ho tedy za dražší.

„Když chci být šetrná, tak půjdu svou cestou a třeba se seznámím s místními farmáři. Nebudu kupovat biopotraviny v obchodě, protože ty jsou drahé z důvodu drahého čistého pěstování. Jde hlavně o investování energie a času do takového stylu života.“ Uznává, že ve městě je podobný život mnohem složitější.

„Městský život, jak jsem mohla zjistit, přímo takové výdobytky nedovoluje. Život na venkově je podle mě mnohem jednodušší. Je tam všechno a navíc to máte za rohem. Jako rodina se cítíme mnohem zdravěji a mám z toho radost. I z toho, že nepotřebuji obchod a nepotřebuji platit výrobcům za značku.“

Na první pohled vypadá Monika přísně, ale jakmile se rozpovídáme o zdravém životním stylu, kterému zasvětila nejen svůj život, ale i celé své rodiny, vážná skořápka je pryč. Je na ní vidět, jak ji její práce i lidé kolem ní naplňují. „O výživu jsem se začala zajímat zhruba kolem osmnáctého roku. Tenkrát mě velmi oslovila kniha manželů Diamondových Fit pro život, která se mi připletla do ruky.“

Kniha ji inspirovala natolik, že hned začala měnit své stravovací zvyklosti. A ke změně strhla i své rodiče, se kterými tehdy bydlela. Složení potravin na etiketách do té doby u nich doma nikdo moc nestudoval. „Ani jsme příliš nezařazovali ovoce a zeleninu,“ dokládá Monika, že jejich jídelníček měl ke zdravě vyvážené stravě opravdu daleko.

Začala se proto intenzívně vzdělávat a z vlastní zkušenosti tvrdí, že převést zdravý životní styl do praxe není tak obtížné, jak by se mohlo na první pohled zdát. „Překážkou může pro někoho být, že je potřeba jídlo promýšlet minimálně den dopředu.“ Naštěstí se už i ve velkoměstě dají sehnat čerstvé potraviny, jako je maso, zelenina, ovoce, bylinky nebo domácí vajíčka. „Mohlo by se to zdát složitější, ale zase tolik času navíc nám nákup nezabírá,“ uklidňuje.

Monika se do jiného stylu života vrhla opravdu po hlavě. V literatuře studovala různé typy stravování, zkoušela je sama na sobě a na základě toho se také vyvíjely její názory. „Vyzkoušela jsem si vegetariánství, dělenou stravu, jedla jsem ovoce jen dopoledne a tak podobně,“ přiznává.

Pak ji ale studium na vysoké škole chemickotechnologické v Praze na nějakou dobu vrátilo do dob nezdravého stravování. „To se brzy začalo odrážet na mé váze, tak jsem znovu na bagety zanevřela.“ Od té doby Moniku zdravá výživa drží pevně a poté, co se jí před dvěma lety narodil syn, je její odhodlání ještě silnější.

Možná právě proto se snaží, aby všichni její klienti, se kterými se setkala během své profese nutriční specialistky, ve změně životního stylu uspěli. A to nejen kvůli tomu, že chtějí zhubnout, ale i protože věří, že takový život je správný.

„Při poradenství je důležité vycházet lidem vstříc a hledat cesty, které jsou pro ně schůdné a které jsou schopni realizovat.“ Podle Moniky je totiž každá pozitivní změna v přístupu ke stravování velkým plusem pro zdraví, i kdyby šlo jen o vynechání jediné stravovací neřesti. „Stejně tak to dělám i já. Zdravý životní styl se stal neodmyslitelnou součástí mého života. Ale i tak je pro mě někdy boj mezi časem pro sebe, pro rodinu, na vaření, nakupování nebo práci těžký.“

V podpoře rodiny měla ale Monika velké štěstí. „Pro moji mamku to znamenalo značné ulehčení. Chodila jsem nakupovat a začala jsem vařit, a tak měla o starost méně a zároveň zlepšovala svoje zdraví, “ směje se.

Moničin manžel byl naštěstí na zdravou a lehčí kuchyni zvyklý, proto ani tady nijak nenarazila. Nemusela tak vařit dvě různá jídla, problém nebyl ani se zkoušením zajímavých zdravých kombinací nebo s nakupováním čerstvých a domácích produktů u farmářů. „Naštěstí ani syn není vybíravý a zatím nemá srovnání s jinou kuchyní, takže nám to prochází.“

Zajímalo mě, jak to u syna řeší se sladkostmi a jinými dobrotami, po kterých například moje holčičky doslova prahnou. „Sladkého se snažím vyvarovat, a dokonce i babičky pochopily, že je lepší ovoce než sušenka, což považuji za velký úspěch.“ Trošku se stydím, protože já svým dcerkám nějaké ty dobroty občas povolím. „Rozhodně netvrdím, že je vždy vše stoprocentní, ale pokud to jde, dělám maximum,“ uklidňuje mě a vysvětluje, že nejdůležitější je jíst společně s celou rodinou.

Se svými klienty mnohdy Monika narazí na finanční náročnost zdravé kuchyně. Tohle hledisko často převáží očividné zdravotní plusy takového způsobu života.

Člověk ale naštěstí hned nemusí změnit celý svůj životní styl, začít držet dietu a odpírat si všechny dobroty. Je to jen o zlomení pohodlnosti a lenosti, ať už u jídla, nebo při cvičení.

A prospěšný zdraví je každý pokrok, i ten malý. I na dovolenou je možné jezdit bez větších komplikací. Vždy je jen potřeba vědět, co je zdravé, a umět si vybrat.

„Na dovolené u moře problém s jídlem nebývá, a pokud vyrážíme do Čech, pak si vozíme vlastní jídlo a vaříme si. Je však pravdou, že například na cyklovýletě občas zajdeme i do místní hospody na nějakou „dobrotu“. Pak většinou volím něco, co mi za ten hřích opravdu stojí a na čem si maximálně pochutnám,“ uzavírá nutriční specialistka Monika.

Na konci listopadu se stala Blogerkou roku pro rok 2015, její blog patří mezi nejčtenější blogy o jídle, vydala kuchařku Kitchenette - Rok v kuchyni a každým dnem je populárnější. Markéta Pavleje zasvětila život zdravému jídlu a psaní o něm, ačkoli je původně vizážistkou a vaření bylo jen jejím koníčkem.

Láska k jídlu ji provázela už od dětství, kdy pozorovala v kuchyni maminku, mistryni v improvizaci, i obě babičky. „Měla jsem skvělé učitelky. Jedna výborně pekla a druhá zase zvládala skvěle českou klasiku,“ vzpomíná Markéta. Sama se do vaření a pečení začala zapojovat hned, jak dosáhla na plotnu.

Blog začala psát pro radost - o své inspirace a nápady se chtěla jen podělit s ostatními. Snad i díky estetickému cítění a talentu pro focení se ale z obyčejného blogu vyklubalo kulinářské nebe. Nikdy nejedla příliš nezdravě, proto změna životního stylu nebyla tak razantní, ale s postupem času se z touhy jíst zdravěji vyklubal ucelený zdravý životní styl. A to zvláště s přibývajícími vědomostmi a dětmi, kterým chtěla dopřát to nejlepší.

„Nejsem příliš ortodoxní zastánce bio, ale rozhodně upřednostňuji organické a farmářské produkty. Ke změně jsem neměla jiné důvody než čistě logické, že se chci co nejvíce vyhnout pesticidům a dalším nevhodným látkám, které se používají pro prodloužení trvanlivosti, zvýšení lesku ovoce, proti škůdcům nebo pro větší úrodu.“ Další inspiraci našla Markéta v detoxikačních procedurách, které podstupovala v Thajsku.

I ona konstatuje, že dnes už ve městě díky farmářským bedýnkám a podobným projektům odpadá velká časová náročnost shánění čerstvých potravin. Mimo velká města ovšem může být s takovými dodávkami problém, takže stejně jako Alena Thomas doporučuje vlastní pěstování nebo kontakt s místními farmáři.

Dokonce i ve městě je možné vypěstovat si něco vlastními silami, když má člověk balkón nebo si pronajme zahrádku. „Sice nejsme soběstační, ale vypěstujeme si bylinky, zeleninu, jako jsou rajčata, saláty, okurky, cukety, mrkve… Ale i ovoce - jahody, borůvky, maliny, jablka, hroznové víno nebo třešně.“

Markéta sice uznává, že tento přístup je dražší, ale při investici do vlastních životů by se nemělo šetřit. Důležité je najít i podobně smýšlejícího partnera a mít podporu v rodině. „Rodiče sice stále kupují běžné potraviny, ale plně respektují můj postoj a dětem například nekupují sladkosti.“

Markéta právě očekává narození třetího potomka. Byla ráda, když měla možnost dát dcerku do soukromé školky, kde s jídlem nebyl problém. „Nechtěla bych dceru s obědovými balíčky uvádět do situace, že je jiná než ostatní, ale zároveň bych dost trpěla při pohledu na to, co se dětem v institucích servíruje. Podle státních norem, které jsou opravdu zkostnatělé,“ svěřuje se a dodává, že dnes se obecně dětem dává až příliš dobrot, které obsahují nejenom velké množství cukru, ale také barviv a stabilizátorů.

„Pokud je ve školce oslava narozenin a rodiče přinesou barevný dort, dceři ho nezakážu ochutnat, ale nerada to vidím. Vím, co ty barvy obsahují. Ale svým dětem takový dort nikdy nekoupím,“ tvrdí razantně. „Zatím tu odlišnost moc nevnímají, ale snažím se jim to vynahradit třeba krásným, zdravějším a luxusním dortem, který sama upeču.“

Mohlo by se tak zdát, že je to život plný zákazů a odříkání. Jednou za čas, třeba na dovolené, však rodina Markéty nic neřeší. „Když si můžeme vybrat, preferujeme kvalitu a vybíráme hotel vyhlášený dobrou kuchyní. Je to, jako když si vybíráte mezi zákusky takový, který vám chutná.“

Markéta už zdaleka nežije svůj bioživot jen pro sebe. „To, že vás čte tolik lidí, je svazující i motivující zároveň, ale spíš se děsím všech radikálů. Teď je v módě raw strava, ale už postrádá ten prapůvodní smysl, jaký jsem ve vitariánství našla já asi před deseti lety,“ říká Markéta. A tím je používání základních surovin v co nejčerstvější podobě. „Dobré je jíst hodně čerstvých salátů a ovoce, ale ve vyrábění všemožných past a napodobování vařené kuchyně už smysl života nevidím.“

Cena biopotravin se liší v závislosti na místě nákupu. Levněji je lze pořídit v obchodních řetězcích. Ušetřit se dá i v případě nákupu přímo u farmářů nebo nákupem tzv. fresh bedýnek.