Článek
Kdy se vám stal naposledy nějaký pořádný malér?
Tak to je otázka na tělo! Nevím. Mám selektivní paměť a na maléry hned zapomínám. Zjistila jsem totiž, že si díky tomu ty maléry netahám zpátky do současnosti.
Ono je to totiž nebezpečné, když si člověk připomíná nepříjemné věci z minulosti. Jako bychom si je těmi vzpomínkami stále znovu křísili a vyvolávali jejich moc nad námi. Podle mě je lepší vyhodit je z hlavy a myslet spíš na to pozitivní a hezké. Člověk pak neodevzdá sílu nepříjemnému a zbude mu energie na život v této chvíli.
Proč se tedy po malérech jmenuje vaše divadlo? Často hovoříte o tom, že pokud člověk vynechá ze jména vašeho brněnského divadla Malé(h)ry „h“, tak jsou to vlastně přiznané maléry...
No protože když někdo přijde na představení a je to opravdu malér, nemůže si stěžovat. Vždyť to máme v názvu! (Směje se) Je to takový alibismus.
Divadlo jste si před lety založila se dvěma kamarádkami a kolegyněmi Danielou a Nikolou Zbytovskými. Jde o autorské divadlo - všechny hry si tedy samy vymýšlíte, píšete, režírujete i hrajete. Co vás k takovému počinu vedlo?
Především to, že díky tomuto autorskému divadlu už nemusíme o žádné roli jen snít. Všechno, po čem toužíme, si můžeme hned samy vymyslet a ztvárnit.
To je hezké. Ovšem pokud vím, tak vy v tomto divadle hrajete takové věci, jako je retardovaná dojička, uklízečka nebo zadek soba. Vy jste skutečně snila o takových rolích?
No, jasně! Víte, jaká je to možnost sebevyjádření? Ale nejen to. Je to výzva, jak se vžít do lidí a příběhů kolem nás.
Obyčejná uklízečka má mnohdy daleko zajímavější vnitřní svět než někdo s „váženou“ profesí
Naše tvorba je zkrátka inspirovaná životem. Potkáme dojičku a vyslechneme si její příběh. Zjistíme, že tu dojičku má v sobě vlastně každý z nás, že je to nějaký kus člověčenství.
Prostřednictvím takovýchto „obyčejných” lidí se pak dostaneme hlouběji k opravdové podstatě života. Alespoň tak to cítím já. Miluji všechny ty naše divadelní tragikomické postavy, dávají mi možnost obhájit je a zasmát se. Podívat se na život z nadhledu. Mnohdy má obyčejná uklízečka či dojička daleko zajímavější vnitřní svět než někdo s „váženou“ profesí.
„Dojičku má v sobě vlastně každý z nás,“ vysvětluje, proč vznikla komedie z malého moravského venkova s názvem Knedlo, vepřo, zelo.
Kdo obvykle vybírá téma a vymýšlí tyhle postavy?
Scénáře píše Daniela, ale vlastně odrážejí témata, kterými se zabýváme všechny. Žijeme totiž jako staří kočovníci - soukromý život se prolíná s tím pracovním, nemá hranice. Témata našich představení tak vycházejí z našich zážitků a setkání. Pak už to všechno necháváme, aby si to žilo vlastním životem.
Pokud vycházíte z vlastních zážitků, tak by mě docela zajímalo, jak vznikla hra Peklo, která řeší zneužívání v rodině. Kdo s tím námětem přišel?
Daniela. Peklo je příběh inspirovaný jednou její kamarádkou, kterou v dětství zneužíval otec. Zní to strašně, ale měla toho tátu i tak ráda... Matka o tom nechtěla slyšet. Když jsme pak to téma začaly zpracovávat, rozkryla se před námi spousta dalších podobných příběhů z rodin okolo nás.
Proč vás láká právě toto ponuré téma?
Chtěly jsme na tom ukázat, že rodina je jakási „instituce“ sama pro sebe. A že pokud nezačneme s opravdovými vztahy tam, bude svět okolo nás pořád takový, jaký je. To v rodině bychom měli zažívat vztahy bez podvodů a polopravd, bez násilí a manipulace.
Všechno totiž vždycky začíná obyčejným vztahem mezi dvěma - mohou si kolem sebe vytvořit ráj i peklo. Chtěly jsme, aby si všichni uvědomili svou odpovědnost za to, co kolem sebe vytváříme. Protože všechno zlo může začít velmi nevinně, třeba jen drobnou lží...
A proč jste hře daly formu tragikomedie?
Protože tragédie a komedie jsou dvě strany jedné mince.
„Díky autorskému divadlu už nemusíme o žádné roli jen snít. Všechno si můžeme hned samy vymyslet a ztvárnit,“ říká herečka. Na snímku v komedii brněnského divadla MALÉhRY s názvem Biostory.
Říkáte, že při tvorbě scénáře pracujete s reálnými příběhy lidí, které často samy znáte. Stalo se vám někdy, že se někdo ve vaší hře poznal?
No jasně, stalo. Častěji se ale lidi nepoznají. Nedokážou se na sebe podívat zvenčí pohledem, jakým je vidí někdo jiný.
Vůbec nejvtipnější byla jedna paní, podle které jsme napsaly postavu v jedné z našich her. Přišla na představení třikrát po sobě, pak se za námi vypravila do šatny a řekla: „Holky, mně se to tak líbí, hlavně ta koza!“ Myslela tím právě onu postavu, k níž byla předlohou. Zatrnulo nám, ale ona se evidentně nepoznala!
Jakým způsobem vůbec taková hra vzniká? Jak vypadá typické tvůrčí odpoledne divadla Malé(h)ry?
No, my vlastně tvoříme úplně všude. Třeba na výletě, na houbách, na chalupě, v kavárně... Prostě žádné hranice neexistují.
Hádáte se při tom?
Zvykly jsme si na to, že si říkáme pravdu. I to, že nás něco štve. Opravdové přátelství je založeno na pravdivosti a vzájemné důvěře. Protože pokud to tak je, můžeme se dohadovat o nějaké hlouposti, ale v základu jsme propojené. Na mrknutí oka pak všechny víme, jestli něco bude to pravé, nebo nebude. A hledáme dál.
Když máte jakoukoliv neshodu, kdo má konečné slovo?
Nikdo. Hledáme řešení společně. Taky se snažíme zjistit, v čem to nedorozumění vězí. Sedíme a probíráme to ze všech stran, až to pravé nakonec vyleze na povrch.
„Mám selektivní paměť a na maléry hned zapomínám. Podle mě je lepší vyhodit je z hlavy a myslet spíš na to pozitivní a hezké. Člověk pak neodevzdá sílu nepříjemnému a zbude mu energie na život v této chvíli.“
Proč nemáte ve svém týmu žádného stálého mužského kolegu?
Kluci s námi hrají také, ale pouze jako hosté. Základem našeho divadla jsme my tři. Vyšlo to právě z těch prvních představení, kdy jsme si musely poradit samy. Prostě se to tak stalo.
Jak dlouho obvykle trvá, než sepíšete a nazkoušíte nový kus?
To nemá vůbec žádný „čas“. Nikdy předem neplánujeme termín premiéry. Prostě až to je, tak to je.
Obrátily jsme se na diváka v publiku, jako by byl psychiatr a on to byl opravdu primář z psychiatrického oddělení!
Dotváříte někdy děj přímo na jevišti?
Ano, improvizujeme často. V divadle totiž nikdy dopředu nevíte, jaká „parta“ se vám v hledišti sejde. Když se pak na diváky naladíme, vyleze z inscenace pokaždé něco trošičku jiného.
Jako tanečnice a oběť brutální vraždy v koprodukčním snímku České televize Bolero.
Například? Co nečekaného se vám během představení stalo?
Třeba jsme se během hry obrátily do publika a oslovily nějakého diváka v první řadě křestním jménem. On za námi pak po představení přišel a ptal se, jak to víme, že se tak jmenuje.
Nebo se dokonce stalo, že jsme se obrátily na diváka jako na psychiatra a on to opravdu psychiatr byl. Šlo o primáře z psychiatrického oddělení! Vytipovaly jsme si i prodavače italských sýrů a pak ho potkaly ve formaggerii... „Vy jste mě poznaly!“ vyhrknul na nás a dal nám jako dárek kus sýra...
A to byly opravdu náhody?
Myslíte, že tohle všechno jsou náhody? Pro mě tedy ne!
Jak ještě zapojujete diváky?
Někdy vyzveme diváka, aby ochutnal špagety, jindy si s ním zatančíme nebo ho obejmeme. Jednou se stalo, že se pán styděl a seděl jako zarytý. Pak ale při děkovačce vyběhl na jeviště a začal se s námi klanět. Něco se v něm zlomilo, něco překonal. Zářil jak lampion. To jsou ty chvíle, kdy má divadlo smysl!
Propojení se, vzájemné porozumění a pohlazení po duši. Tohle lidské setkání nenahradí žádné online vysílání...
„Svoji rodnou Moravu bych neměnila. Je to, jako kdyby měl člověk zapuštěné kořeny. Navíc si nemyslím, že se člověk na nějakém místě narodí jen náhodou.“
Když zmiňujete online vysílání... Během pandemie jste místo divadla začaly s kolegyněmi streamovat. Jak na to lidé reagují?
Ano, Divadlo Bolka Polívky, pod kterým působíme, si vymyslelo takový projekt hned na počátku „první virové vlny“. Tenkrát byli lidé vyděšení, nevěděli, co se děje, a seděli zavření doma. A tak nás sledovalo opravdu hodně diváků.
Psali, že jim dodáváme odvahu a že díky nám věří, že nenastal konec světa. Líbilo se jim, že se někdo usmívá, povídá si, zve si hudební hosty. Mělo to asi smysl.
Člověk může procestovat svět, ale ten „poklad“ stejně najde doma na dvorku
No a později k tomu přibyly ještě i podcasty. Ačkoliv jsme zpočátku vůbec netušily, co to vlastně je, vrhly jsme se do toho. Za ten rok už trochu tušíme. Vytvořily jsme si takový vlastní „manuál“ a pořádáme povídání na určité téma. Čteme naše fejetony a příběhy, máme tam písničky a hudbu a většinou i nějakého hosta.
Je to rozhodně moc fajn rozšíření naší tvorby, nová platforma a taky nové možnosti, jak oslovit a potěšit diváky. Dokonce i ty, kteří třeba do divadla moc nechodí.
Proč vůbec sídlí Malé(h)ry v Brně?
Protože Brno je naším krásným domovem (Barbora je původem z Moravy, z Mikulova, v Brně vystudovala konzervatoř). Je to město, které si Brňáci „mazlí“ a ta láska je tu cítit. Taky tu máme nádherné okolí, za pár minut jste v lese!
Jako Bea ve filmu Odcházení. Na fotce s Josefem Abrhámem.
Vy ale často jezdíte za prací i do Prahy. Neuvažovala jste, že byste se do hlavního města přestěhovala?
Ne. Já jsem v Praze sice chvíli studovala a bydlela, ale můj domov to nikdy nebyl. Miluji ji, ale svoji rodnou Moravu bych neměnila. Je to, jako kdyby měl člověk zapuštěné kořeny. Navíc si nemyslím, že se člověk na nějakém místě narodí jen náhodou. Může procestovat svět, ale ten „poklad“ stejně najde doma na dvorku. Navíc Praha a Brno jsou po dálnici dostupné a nedá se mluvit o nějaké velké vzdálenosti.
Nejvíc toužím točit takové filmy, kde je naděje. Takové, které diváky pohladí
Diváci vás mají možnost vidět i v televizních seriálech, například v Ohnivým kuřeti, Ulici či Anatomii života. Baví vás i tato práce?
Musím říct, že mě baví všechno kolem mé profese. Seriály jsou sice jiná disciplína než umělecký film, ale vždycky záleží na člověku samotném, jak to chce pojmout. Tu zábavu a chuť musí najít v sobě.
Podle čeho si vybíráte, které seriálové a filmové role přijmete?
Podle obsahu. Nejvíc toužím točit takové filmy, kde je naděje. Takové, které diváky pohladí. Role, které lidem říkají, že všechno je řešitelné, že je šance prožít hezký život - bez nutnosti neustálého utrpení a negativity.
Jaké role naopak odmítáte?
Takové, u nichž mám pocit, že s nimi nesouzním.
Vůbec největší slávu vám ale přinesla vaše první role - princezna Zubejda. Když jste ji hrála, bylo vám teprve patnáct...
To je pravda. Tenkrát jsem ale vůbec nepochybovala o tom, že to mám točit. Měla jsem zkreslenou představu, že když už jsem na herecké škole, tak je to přece samozřejmé. Tomu se říká štěstí začátečníka. Neví o tom, že něco nejde. Jednoduše věří a nepochybuje. Musím se přiznat, že se teď k tomuhle přístupu oklikou vracím a že je to jediné, co mi funguje!
Spolu s kolegyněmi Danielou a Nikolou Zbytovskými ve scénickém Čtení ke kafi.
Jak vzpomínáte na natáčení této pohádky?
Já nejsem „vzpomínací typ“. Vážně pouštím minulost z hlavy. Ale zcela jistě to ve mně zanechalo krásné pocity a radost.
Co připravujete nového? Kde vás budou moci diváci v nejbližší době vidět?
Kvůli situaci, kdy jsme nemohly hrát divadlo, jsme se s kolegyněmi vrhly do vydání třetí knihy pohádek. Bude se jmenovat Pejskové a pravděpodobně bude mít i svoji televizní verzi.
Jakmile to bude možné, čeká nás premiéra dalšího dílu scénického pořadu Čtení ke kafi pod názvem Zápisky z cest. Taky snad bude brzy premiéra Vachlerova filmu Tajemství a smysl života, který jsme natočily snad před sedmi lety, ale byla na něm spousta práce v postprodukci. Je to film, který nabízí nový pohled na zaběhané „pravdy“.
