Barbara Nesvadbová: Myslím, že současné české holky jsou moderní a sexy

Zpočátku mě trošku děsilo uvázat se k psaní na pokračování. A také ke spojení se značkou. To u nás zkusil jen Michal Viewegh s Magnesií. A skutečně nevím, jak moc ho to bavilo. I když jejich koncept byl jiný, on vybíral pokračovatele příběhu mezi veřejností. To je velmi obtížná funkce. Já sama bych si netroufala odmítnout kohokoliv, kdo by projevil kuráž ke psaní. Možná proto také nemáme v Harper’s Bazaaru externisty, ale jen stálé autory. To slovo NE se mi hrozně příčí. Carte Noire je ale kafe. Asi proto jsem souhlasila. Mám odmala hodně nízký tlak. A kafe je, slovy Edwarda Cullena (filmový upír - pozn. red.), moje osobní droga. Bez něj bych nevstala z postele. Jistě bych neuměla psát příběh pro oříšky. Nebo pro prací prášek. Ještě boty by přicházely v úvahu (smích).

Dneska už se nebojím. Začala jsem mít hrdinku tohohle románu ráda. Baví mě. A tak mě také těší o ní psát.

Je v Paříži zamilovaná. Nešťastně. Do ženatého muže. A tak vlastně do Prahy utíká.

Myslím, že současné české holky jsou moderní a sexy.

Nevěřím, že jsou Češi trudomyslní a závistiví. Ono je vůbec velice těžké a troufalé paušalizovat národní povahu. Nějaké společné rysy se jistě najdou. Ale u soudů bych se držela spíš exteriéru, který je jasný: Italové mají krátké nohy a Dánové modré oči. Ale tvrdit třeba, že Italové jsou všichni sexy a Dánové všichni pijou, to bych si nedovolila.

Poprvé píšu o konkrétních událostech a o konkrétních lidech. Takže se jistě poznají. Ale hlavní hrdinové určitě ne, ti jsou pouhé fabulace.

Dnes žiju spíš ve stylu venkovském. Jak bydlím za Prahou, tak ta příroda přímo svádí k ignorování městského života a mejdanů. Mám hodně blízko k Německu, odmala jsem se německy učila a ta řeč je vlastně mojí druhou mateřštinou. Francouzsky bohužel neumím. Ale Paříž mám opravdu ráda. Kdo také ne. Jezdím tam dvakrát ročně na pravidelné pracovní fashion weeky, a abychom se pak s Bibčou odreagovaly od té dokonalé haute couture (výjimečné modely), dáme vždy ještě jeden den v Disneylandu.

To jistě ano. Na druhé straně tahle klasická situace bude stará jako lidstvo samo, ne?

Můj tatínek byl velmi liberální muž. Jistě by nikoho nezatracoval. Nikdy nebyl moralistou.

On mě hlavě učil. A povídal si se mnou. Nedával mi rady.

Byl nesmírně chytrý a vzdělaný. A miloval mě.

Ano, byl okouzlující. Když se dnes nad tím zamýšlím, moc nechápu, jak tak rozhodně ne prvoplánově hezký muž byl tak úspěšným lvem salónů. Zřejmě ženy fascinuje víc intelekt než vizáž.

Maminka si tátu brala relativně pozdě. A když jsem se narodila, bylo jí pětatřicet. Tátovi padesát. Ona věděla, koho si bere. A nezapomeňte, oba byli psychiatři, tedy na jakékoliv situace trénovaní lidé. A byli nejlepší přátelé. Měli se opravdu rádi a dopřáli mi šťastné dětství, bez konfliktů, bez znejišťování. Když dnes pozoruji partnerské dvojice kolem sebe, jsem rodičům stále víc a víc vděčná. A také je, upřímně, nesmírně obdivuju.

Nemám srovnání. Řekla bych, že dobře. Jako dítě vás nenapadne, že vás pozorují a po pubertě si jejich chování osvojíte.

Máma. Byla vždy velmi soběstačná. Měla v rodině i tu archetypální mužskou roli. Vlastně měla obě. Vařila i měnila žárovky.

Nešla mi fyzika. Na medicínu by mě nevzali. A také nikdy mi nebylo úplně dobře při pohledu na žíly. A pitvu? Tu bych jistě nezvládla.

Měla jsem o rok staršího bratrance, byli jsme často spolu, prakticky každý víkend. A jinak, ano, vyrůstala jsem mezi dospěláky, ale smutná jsem z toho rozhodně nebyla. Máma byla a je skvělý sparingpartner a kamarád.

Bi má u táty dvě sestřičky - Karolínu (8) a Míšu (2), takže jedináček není. A že si povídá své vlastní příběhy, to se u nás asi dědí. Táta to také dělával, a když jsem já byla malá, podezírali mě ze schizofrenie, tak moc jsem žila v jiných, imaginárních světech.

Já jsem se hrozně chtěla vdát. A moc jsem chtěla dítě. Ex post jsem ale za naše manželství moc ráda. Kdyby ho nebylo, neměla bych skvělou, chytrou, hodnou holku. Třeba bych měla úžasného manžela a k němu protivného, uřvaného chlapečka (smích).

Byla jsem těhotná a potom byla Bi malá. Nejde dělat šéfredaktorku, starat se o mimino a po nocích psát. To opravdu nejde.

Bi se do Marka hned zamilovala, má čistou duši. Teď mě prosí, pořád, ať jim smluvím rande. Puberta začíná... Musím jí pustit film Pěsti ve tmě, tam je Marek opravdu překrásný.

Garpíškoviny jsou mojí nejoblíbenější knížkou. Není lepší zábavy než si hrát s dětmi. Zároveň musím říct, že ony jsou velmi kritické publikum. Ty pohádky o zvířatech jsem pilovala víc než jakoukoliv povídku či román.

Efemérní je dnes všechno. Nejen móda. Zpočátku jsem si myslela, že v Harper’s Bazaaru mě bude bavit jen publicistika a skladba časopisu jako takového. Postupně jsem se toho povrchního názoru, že móda je snobárna, zbavila a začala jsem ji vnímat jako svébytný druh umění. Nesmírně mě těší pozorovat začínající návrháře, vidět nákresy, zkoumat látky. Na druhé straně jsem módě ani dnes nepropadla. Trendy slepě nezkouším. Což je při mé profesi jistě trošku minus.

Já modelkuju jen pro charitu. A vždycky se proklínám, že jsem pro to moc stará, tlustá a ošklivá.