Bára Štěpánová: Je hrozně těžké vědět, čemu věřit, kdo říká pravdu a kdo lže

Nechci se o tom bavit, protože to jsou klišé. Jsem naprosto alergická na to, když někam přijdu a někdo řekne: „Jé, ty dobře vypadáš.“

Ne, naopak! Lichotka, že jsem hezká, že mi to sluší, mě potěší. To je nádherný! Chci-li někomu udělat radost, řeknu „Tobě to sluší“ nebo „Jsi krásná/ý“, ale nikdy nepoužiju slovo „vypadat“.

Když někomu řeknu, že vypadá unaveně, může ten člověk unavený být, nebo tak jen vypadat. To platí, i když řeknu, že „vypadá“ dobře. Mám radši, když se řekne, že to tak je.

Pokaždé si kladu otázku, proč musí být třeba Julie krásná a éterická, proč by nemohla mít velký zadek nebo křivý nos. To, jak člověk vypadá a jaký je svým založením, není přece totéž.

Vždycky jsem toužila hrát vnitřně rozervané postavy. Moje vysněné role byly Johanka z Arku nebo Antigona. Žádnou milovnicí komedií nejsem. Jenže se na mě podívejte…

To, jak vypadáte, vás v očích lidí předurčuje. Možná byla chyba, že jsem tu představu o mně naplňovala. Na druhou stranu nepatřím k herečkám, které se přehrabují ve scénářích, a musím se pohybovat v mantinelech, které mám.

Letos mě však potkalo velké štěstí v podobě Divadla Ungelt. Když mi Milan Hein na jaře nabídl účinkování v britské komedii Trhni si, otče! měla jsem radost, jakou jsem už dlouho nezažila.

Neměla bych větší, kdyby mi volali z Národního. Vždycky jsem měla radši malé scény a blízký kontakt s hledištěm.

Když jsem dostala na tuhle roli nabídku, chtěla jsem, aby to nebyla jen postava, která tam má vnést humor. Texty si občas opravuji, zakoktám se, přeřeknu – tak to v běžném životě chodí, že člověk hledá slova, opraví se.

Mám tu roli ráda a v žádném případě seriálem neopovrhuji. Naopak si myslím, že v dlouhodobém seriálu se pozná, je-li herec dobrý, nebo špatný, víc než na divadle.

Jako dítě jsem nevypadala, že bych měla být herečkou: byla jsem neprůbojná, těžký introvert, obtížně jsem navazovala vztahy s lidmi. Zato jsem hodně četla, měli jsme doma obrovskou knihovnu.

Odmalička jsem hrála na klavír, zpívala v Kühnově dětském sboru, učila se na kytaru. Zásadní bylo, že jsem ještě na základní škole dělala konkurz do Semaforu a začala jsem tam hrát. Motivovali mě tam, abych to zkusila na konzervatoři.

Myslela jsem spíš na hudbu, na hru na kytaru: jenže na to jsem neměla fyzické dispozice. Takže jsem to zkusila na herectví. Překvapila jsem samu sebe, že na jevišti ze sebe dokážu dostat, co mi v civilním životě nejde.

Napřed mě vzal režisér Jan Grossman hostovat do divadla v Hradci Králové, kde mě viděl Ota Ševčík z plzeňského divadla, a nabídl mi angažmá. Hrála jsem tam role světového repertoáru.

Jenže Ota Ševčík odešel a nový šéf, ředitel činohry Jan Burian řekl, že pokud se nezařadím, tedy nevstoupím do SSM nebo ROH, budu muset odejít.

Dala jsem tedy výpověď a odešla na volnou nohu do Prahy. Nějakou dobu jsem se živila malými roličkami ve filmech, po čase jsem začala hrát v Divadle F. R. Čecha. Byli tam výborní herci, naučila jsem se vedle nich improvizovat, jinak se cítit na jevišti.

V prvé řadě můj strýc Rudolf Battěk (sociolog, filozof a politik, mluvčí Charty 77, mnohokrát vězněn, spoluzakladatel Občanského fóra – pozn. red.). Navíc mou první láskou byl Lukáš Kliment, syn spisovatele a dramatika Alexandra Klimenta, který patřil do okruhu Charty 77.

Byli jsme spolu na pohřbu profesora Patočky (významný filozof, jeden z prvních mluvčích Charty 77, zemřel v březnu 1977 po výslechu StB – pozn. red.), zažila jsem tenkrát zvláštní pocit euforie. Pak se se mnou sice rozešel, ale s jeho rodiči jsem se stýkala dál. Chartu jsem podepsala v roce 1986.

Chtěla jsem při demonstraci položit květiny k soše sv. Václava. Věděla jsem, že mě nenechají, všude byly policejní antony, policajti v bílých přilbách. Jakýsi major Šára, kterého jsem pak měla mlátit, mě chytil a hodil se mnou do autobusu bez oken.

Odvezli nás na služebnu. Sepsali se mnou nějaký protokol a skončila jsem i s dalšími u soudu. Odsoudili nás k dost vysokému peněžnímu trestu. Ty peníze samozřejmě nikdo z nás neměl, zaplatil to tehdy za nás Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.

Bojovat s totalitou se nemuselo jen vážnými peticemi a analýzami, ale i srandou. Stačí se podívat na národ, který byl v historii nejvíc zkoušený, na Židy – nikdo nemá o sobě tolik vtipů, i hodně drsných jako oni. Je to obrana, aby se člověk nezbláznil.

Třeba můj strýc vždy přinutil estébáky, kteří přišli na domovní prohlídku, aby se v předsíni zuli – fízl v ponožkách, často smradlavých a děravých, je v podstatě komická figura.

S Lubošem Rychvalským (později její manžel a otec dcery Dominiky – pozn. red.) a Petrem Paynem jsme 1. května 1988 uspořádali první běh třídou Politických vězňů za propuštění politických vězňů.

Ohlásili jsme, že se každý den v pět běží od Petschkova paláce k pražské hlavní poště pod heslem Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás. Vůbec jsme nečekali, kolik se tam pokaždé už od půl páté scházelo lidí.

Psali jsme pohlednice politickým vězňům, pořádali jsme nejrůznější akce, třeba jsme si půjčili lodičky a vyvěsili heslo Dnes jste u vesla vy, zítra my. Pokaždé se to hlásilo na Hlase Ameriky a Svobodné Evropě.

Bavilo nás, jak si s námi nevěděli rady. Legrace to celé samozřejmě nebyla: kdyby nepřišel listopad ’89, skončili bychom s mým tehdejším mužem bezpochyby v kriminálu.

Přišli jsme tam 14. ledna 1990 s tím, že jsme panu prezidentovi jako Společnost za veselejší současnost přinesli dřevěnou koloběžku, protože jsme se dozvěděli, že na Hradě jsou hrozně dlouhé chodby.

Václav se mě tehdy zeptal, jestli nemám čas. Já řekla, že mám, jenom že večer hraju. Dva roky jsem mu pak dělala osobní sekretářku.

Mezitím jsem porodila, ale dva měsíce po porodu jsem se vrátila. Jen tak mimochodem, moje dcera byla počata v prosinci 1989, do totality jsem dítě přivést nechtěla.

Postupně se logicky začala práce prezidentské kanceláře profesionalizovat. To už nebylo nic pro mě. Nebyla jsem připravena být úřednicí v pravém slova smyslu, ani jsem nikdy neměla nějaké mocenské ambice či touhy o něčem rozhodovat. Chtěla jsem se vrátit ke své profesi.

Začalo to Ptákovinami (1994), které jsme uváděli s Petrem Rychlým. Když s ním teď točím Ordinaci, připomenu si, že jsme na Nově od jejího úplného začátku, nikdo jiný tam tak dlouho není.

Pro mě byla stěžejní Gilotina (1996–2001), protože se vysílala naživo. Politici v ní odpovídali na vědomostní otázky, prezentovali se tam v lidštější podobě. Pamatuju se, že se jeden politik do živého vysílání nedostavil a musela jsem si s tím poradit. Moc mě to bavilo.

Měla jsem ho moc ráda. Byl drobný, plachý, vlastně až do konce života působil chlapecky. Přesto měl v sobě sílu a vyzařovala z něho autorita. Myslím, že nijak po prezidentském úřadu netoužil, raději by psal hry, jezdil po světě, scházel se s přáteli, nanejvýš by chtěl být ředitelem Divadla Na zábradlí.

Prezidentství bral jako službu této zemi, o tom jsem nikdy nepochybovala. Domníval se, že ukážete-li těm, kteří nás tady čtyřicet let dusili, vlídnou tvář, oni se zastydí. Takový byl, nemohl jinak.

Oni to nejenže neocenili, ale brali to jako slabost, až blbost. Až dnes víme, že polistopadová garnitura měla být tvrdší.

Mně se už ale nechce pořád vzpomínat na to, co bylo před třiceti lety. Žiju teď. Není důležité jít položit kytku na Národní třídu, pronášet nějaké projevy, zkrátka si udělat čárku, jak jsme to výročí pěkně oslavili.

Paměť není jen o vzpomínání, ale o tom, uvědomit si, o co nám tehdy šlo, co se s tím za těch třicet let stalo, analyzovat, kde jsme udělali něco špatně, a přemýšlet, jak to napravit a vrátit se k tomu, co nás tehdy tak nadchlo a spojilo.

Listopad byl pro mě nádherná iluze, že všichni chceme to samé, že všichni chceme žít svobodně a opravdu to tak chvíli vypadalo.

Změnila se jak komunikace mezi lidmi, tak zdroje informací. Nestěžuji si na to, jak šel pokrok dopředu, ale orientovat se v té záplavě informací je teď pro každého z nás daleko složitější.

Dřív to bylo jednoduché: to, co nám říkala oficiální propaganda, nebral nikdo vážně, věřili jsme Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky. Tohle černobílé dělení zmizelo a je hrozně těžké vědět, čemu věřit, kdo říká pravdu a kdo lže.

Co to znamená mít se dobře? Že si v supermarketu naplníte košík až po okraj? Já to nepotřebuju. Jezdíme třináct let starým autem, máme hypotéku a nebudu zastírat, že máme dluhy vůči finančáku.

Na společné dovolené jsme nebyli, ani nepamatuju. Je pravda, že máme velký dům, který však těžce splácíme. Čím měřit, že se má člověk dobře? Pro mě to je mít vedle sebe člověka, kterého mám ráda. O kterém můžu po 25 letech říct, že jsem do něho pořád zamilovaná. To mi může každý závidět!