Antonie Formanová: Čisté duše jsou mi bližší

To je těžké. Mně bylo v cizině hezky všude, protože jsme tam žili jako rodina. V karavanu. Nejhlubší vzpomínky mám asi na Francii, kam se stále ráda vracím. Mám ji v sobě, i když vám zpětně ani neřeknu, jak jsme ji projížděli, kde všude divadlo hrálo.

Občas se mi v paměti zjeví takové flashbacky. Vidím konkrétní situaci, místo, jen nevím, kde jsem vše prožila... Jako rodina máme zázemí i ve Státech, kde žije Martina (Martina Formanová – pozn. red.) a dvojčata. Takže vám tímhle výčtem vlastně potvrzuju, že i my doma jsme podobné téma v souvislosti s Ukrajinou probírali.

Shodli jsme se, že bychom zůstali do poslední chvíle v Česku, je nám tu dobře. Ač k našemu rodinnému životu cestování patří, máme v sobě všichni hlubokou potřebu vracet se domů, do domu na okraji Prahy. Teď v něm nastálo bydlí „jen“ rodiče a strýc s přítelkyní. My tři holky (Josefína, Emílie a Antonie – pozn. red.) jsme se sice odstěhovaly, ovšem stále se k nim rády vracíme.

Kdyby došlo k nejhoršímu? Musela bych se podobně jako Ukrajinci rychle rozhodnout. Asi ze sebe udělám ovečku. Půjdu tam, kam moje rodina. I když si taky myslím, že muži v ní by tuhle variantu volili určitě jako poslední možnost. Jsou po generace odvážní a hrdí. Myslím si tak, že by šli stejně jako v minulosti za naši zemi bojovat.

A my s holkami bychom zůstaly kdesi spolu. Ještě v téhle souvislosti zmíním dědečka Miloše Formana. I on mezi silné muže naší rodiny patří. Kdysi sice emigroval, jenže tehdy u něj zvítězila touha dělat film, jejž miloval.

V tomhle ho chápu. I já chci dělat to, co mě baví, vyvíjet se, hrát. A on věděl, že po roce 1968 v Československu skončil. Musel odejít. Rodinu tím neopustil. Považoval ji vždy za nejdůležitější věc, co kdy měl. Tohle se u nás dědí.

Přesně o tomhle jsem se nedávno bavila s mámou. Měla podobný postřeh jako vy. Ona si to vysvětluje tím, že se k nám, k mé generaci, přiblížily jejich zážitky. Z doby, již nikdo z naší rodiny už zažívat nechce.

Všichni jsme si mysleli, že už nepřijdou, a najednou jsou tu znovu. Možná mou generaci zasáhlo i to, že konflikt je opravdu blízko, že přišel po dlouhé době míru, že skoro každý nějakého Ukrajince/Ukrajinku, Rusa/Rusku zná.

Proto se studenti do organizování pomoci vložili naplno. Všemu napomohla i moderní média. I já jsem po probuzení dlouhé dny hned zapínala zprávy. Zjišťovala, co se děje.

První dny to bylo pro mě velmi intenzivní. Vlastně stále je. Ale musela jsem trochu ve vstřebávání informací zvolnit. Ač se kolikrát kvůli tomu cítím nějakým způsobem sobecky, je důležité myslet i na své zdraví a potřeby. A nevyčítat si to, není to špatně.

Tím výrokem jsem popsala svou zkušenost. Je to taková moje pozice pro veřejnost, si myslím. Uvnitř jinak vím, že jsem Antonie. Otázky na dědu Miloše, které dostávám, však chápu. Lidé ho znají víc než mě. Já jsem přitom jeho vnučka. Pohybuju se navíc ve stejném prostředí, kde byl slavný.

Zejména kolem Českých lvů se tohle téma znovu silně objevilo. Padaly otázky: Co by na to řekl dědeček, jak by reagoval dědeček...?

Že by to zajímalo i mě. No asi by byl na mě pyšný... Možná byste se na všechno mohla zeptat spíš mého táty (Petr Forman – pozn. red.). Ten vše s oblibou komentuje: Sotva jsem vyšel ze stínu svého táty, jsem ve stínu svých dětí. Možná že to má ještě těžší než já a mé sestry.

Já lidi i chápu, že je právě tohle napadá, ono to napadá občas i mě. Vím, že moje jméno může někoho zaujmout, přidat na zajímavosti. Každý se s tím popasuje, jak potřebuje.

Stojí hezky na poličce u mě doma. Už jsem ho vzala i k našim, aby ho viděli, užili si ho. Ještě tam se mnou jednou pojede, aby mu mohl táta házet na zahradě tenisáky. Což jsem říkala už ve svém děkovném projevu po získání Lva. Takhle my v rodině vtipkujeme.

No to ne. Přinesla jsem si ho domů v krabičce. Říkala si: Co s ním budu teďka dělat? Tak mi přítel poradil: Si ho vystav, ať je vidět. Nejdřív jsem se bránila. Zvažovala jsem, jestli to není blbé, pak jsem ho postavila právě na tu poličku, hezky mezi rodinné fotky.

To se ještě uvidí. (smích) Já u něj totiž píšu diplomku. Asi vše ještě zmíníme při nějaké konzultaci. K ceně mi jinak gratulovali také další učitelé. U nás (na DAMU studuje obor alternativní a loutkové divadlo – pozn. red.) je to v tomhle pěkné. Všichni mi úspěch přejí.

Pozor! Maminka (Klára Formanová, za svobodna Stránská – pozn. red.) divadlo nehrála. Profesně je spíše od filmu. Tím neříkám, že se neúčastnila jeho chodu. Naopak. Funkcí měla hned několik. Třeba hlídala.

Jako hlídačka s velkou baterkou procházela v noci areál a kontrolovala, zda je vše v pořádku. Pro naše hlídání tak v sobě měla ten správný bodyguardí základ. Dále s námi do ciziny jezdívaly i Bokovky, holky Bokovy. Občas nás tak hlídala Jenovéfa. Večerka se proto pružně upravovala podle konkrétního dne, konkrétního dozoru.

Se sestrami jsme si často hrály se všemi možnými loutkami. Já si hodně pamatuju na to, jak jsem divadlu pomáhala po svém. Když se hrálo představení Bouda, chodívala jsem opečovávat loutky slepic. Tehdy jsem byla velmi malá a věřila jsem, že když je přes den „nabiju“, budou večer výborně hrát...

Brala jsem jednu po druhé a klovala jsem s nimi o zeď, co nejrychleji to šlo. Byly to takové hlavy se zobáčky, které se dávaly na ruce. Pak jsem vždycky čekala večer na pochvalu, jak jsem slípky hezky připravila. Tím se dostávám k tomu, že ne vždy jsme šly spát brzy. Pohybovaly jsme se v zákulisí a čekaly, co bude.

Na to si ještě pár měsíců počkám. Plánuju, že DAMU dodělám v září. A co bude pak? Budu hrát. Ostatně to již dělám. V magisterském oboru máme víc času na vlastní projekty. Něco zkouším. Jinde hraju. Nemám stálé zaměstnání, ale v oboru, na divadle jsem.

To se nedá přesně spočítat, zprůměrovat, ale chodí mi. Ideálně mám ráda ty z kategorie Okupace, artové filmy. Zatím v nich hraju hodné holky. Takhle mě ve filmu vidí režiséři. Uvidíme, zda mi časem přijde i nějaká drsnější postava. Ty bych si chtěla zkusit.

Asi bych se neodvážila vstoupit do projektu, jenž běží dlouho. Teď mluvím o telenovelách a o „dlouhoseriálech“. Necítila bych se v nich dobře. Ten žánr mě netáhne.

Na druhou stranu Dukla 61 byl miniseriál, dvoudílný. Seděl mi, jsem šťastná, že jsem na něm pracovala. Takže seriály obecně nezatracuju. U mnohých jsem si po jejich zhlédnutí říkala: To by mě bavilo!

Já jsem v tomhle možná výjimka. Díky mamce, která má seriály ráda a umí si z nich vybrat ty kvalitní, mám přehled i o české produkci. Koukáme se na ně spolu. Mám-li zmínit konkrétní projekty, jsou to Pustina, Podezření...

Ano, podobné projekty vznikají u nás míň, když se ale objeví, řeknete si: Hele, my jsme to schopní skvěle natočit. V mé sociální bublině se pak o nich hodně povídá. A dívám se samozřejmě taky na zahraniční seriály.

Nahrává tomu hlavně skutečnost, že internetové televize jsou téměř zadarmo, leccos z nich najdete na internetu. Je jich tolik, že se kumulují a kumulují. Všechny seriály, ač skvělé, odkoukat snad ani nejdou.

Asi opět Harryho Pottera. Všechny díly jsme viděly „stokrát“. První máme na kazetách VHS, další na DVD. Umíme je nazpaměť. Rády koukáme i na romantické filmy, například ze starých dob typu Pýcha a předsudek. Vytvářejí nám krásnou domácí pohodu.

Vyšel mi Nebelvír, kam chodil Harry. Pro kamarády jsem často bývala taková Hermiona. V častějším překladu „šprtka“. (smích)

Doma se četly všechny. I když nevím, zda jsem prošla všech sedm dílů. Ale jednička byla mou vůbec první četbou, na niž si dobře vzpomínám. Předčítaly jsme si ji s babičkou Stránskou na chalupě.

Báječná. Když jsme se bavily o domovech mého dětství, tak jeden byl u ní, respektive u nich. Vyzvedávala nás se sestrami po škole, chodívaly jsme k nim na pražskou Hanspaulku. Užívaly jsme si péče, věděly, že u nich můžeme dělat věci, které rodiče vidí neradi.

Pily jsme hlavně kakaíčko. Po různých šuplíčcích měla babička taky karamelky. Ráda jsem s ní pekla buštu, jak jsme říkávaly buchtě, ochutnávala jsem těsto. A než jsme došly k nim, chodívaly jsme takovou uličkou mezi zahrádkami. V tuhle dobu by byla plná tulipánů.

Zemřela, když mi bylo dvanáct. A až nad scénářem Balady mi došlo, že její život neznám. V dětství vidíte lidi kolem sebe jinak. Neptáte se jich na věci, na něž byste se jednou určitě zeptala. Balada mi tak dala krásnou šanci zahrát si kus babiččina života.

Do podrobností jsem se tohle všechno dozvěděla až v rámci příprav na film. Děda Jiří scénář psal podle jeho osudů, osudů jeho blízkých. K čemuž patřilo, že babičku roky vychovávala teta. Její maminka, má prababička, pykala za manželství s pilotem RAF ve vězení.

V něčem ano. Běží v něm dvě dějové linky. Ta ze současnosti zachycuje příběh babičky, matky a vnučky, které se jedou podívat na Bytíz (největší trestanecký uranový tábor v ČSR – pozn. red.), kde těžili muklové uran.

Byl mezi nimi i děda (za velezradu dostal v roce 1953 osm let – pozn. red.). Ten později v jedné ze svých povídek popsal lásku vězně s civilní vrátkařkou. Vyprávěl mu to jiný mukl. Na Bytízu se skutečně nejspíš stal.

Znali. Babička tam pak za ním do tábora jezdívala. On jí zas psal dlouhé dopisy. Něco podobného se odehrává právě v Játrech v Dejvickém. Ta druhá rovina jsou flashbacky k dávné, až neuvěřitelné lásce. Schopné přestát spoustu hnusných věcí, které se dějí. Minulost a současnost se v Játrech prolínají.

A moje postava vnučky je dokonce připsaná. Přidaly ji tam mamka s Josefínou, za dědova souhlasu. Staré křivdy dost odlehčuje, řeší jiné problémy. Strasti generace, pro niž je vše dávná historie, ale ne tak, aby to nevnímala.

Josefína vše režírovala, s mámou povídku adaptovaly pro jeviště. Já v ní hraju.

Je to zatím spíš náš sen. Jsme hodně rozlítané. V posledním roce a půl jsme se každá navíc usadila jinde. Skoro doslova. Josefína dělá pomocnou dramaturgyni v Národním divadle, plus doktorát na filozofii.

Sestra Emča je v pražském Vzletu, spolupracuje s tátou, s Forman Brothers, a s Arénou (festival Divadla Bratří Formanů – pozn. red.). Dá se říci, že všichni spolupracujeme v rámci rodiny, jen na ryze sesterské představení to zatím nevypadá.

Dejvické je pro mě cosi jako rodina. Baví mě repertoár, lidé tam. Je mi v něm dobře. A jestli bych šla do angažmá? Pár úvah o tom bylo. Nechci to zakřiknout. V téhle rovině to zůstává. Konkrétní nabídka zatím nepřišla. Jinam, na další scény, mě to ale nastálo netáhne.

V Dejvickém jsem u kabátů jediná herečka. Jinde nevím. Taky se mě občas kolegové herci ptají, proč tam ještě jsem. Jenže mě to taky baví. Jasno mám v tom, že směny mám rozepsané až do června.

Jestli půjdu do další sezony, se budu znovu rozhodovat v září. A třeba nejsem sama. Možná v nějaké české divadelní šatně nějaká ta moje kolegyně taky sedí.

Budu se učit, psát, možná hrát. Momentálně vystupuji v představení Nothing Else, Mothers, což je moje srdcovka. Budu mít nově i po premiéře hry Každý má svoji pravdu v Dejvickém, kde mám malinkou roličku.

S Jaroslavou Šiktancovou ještě zkoušíme Because of Alma. O Almě Rosé, slavné houslistce z Osvětimi.

Na představení pochopitelně diváky zvu. Stejně tak do kina. Letos mají mít premiéry dva filmy, v nichž se ukážu. Slovo režisérky Beaty Parkánové a Obrazy lásky, debut Tomasze Wińského.

Ne, jsem tam zas za slečnu čistou. Třeba časem dostanu i nějakou tu mrchu, i když ty čisté duše mi jsou v realitě blíž, nebo aspoň doufám.

Odhaduju, že bychom potřebovali tak do dvaceti židlí. Záleží na tom, kdo by mohl přijít, koho byste zahrnula do rodiny. I na tom, zda by šlo o akci Formanových či Stránských. U nás se obvykle oslavy dělily „rodově“.

U Stránských jsme je pořádali poměrně často. Zkrátka protože jsme všichni žili v Česku. Podávala se typicky česká jídla: husy a kachny, svíčkové.

U Formanových se víc experimentovalo. Tam by se sváteční menu poskládalo z pokrmů různých národností, bylo by jich na stole strašně moc a každý by si vzal to, co má rád.

Bližší? Spíš řeknu obvyklejší, což je asi model mísení jídel. Jak naši žijí za Prahou, strýc s přítelkyní v patře nad nimi, každý na oslavu přinese to, co má, nebo to, co právě uvařil.

U dědy Stránského bych šla na jistotu, koupila bych koně. Sbíral je. Skleněné, keramické, velké, malé, na řetízku, na obrázku, měl je rád a skrze tohle zvíře na něj také vzpomínám...

A dědovi Milošovi? Ten měl největší radost z toho, že jsme za ním do Ameriky přijeli, byli spolu. Ted’ mě k tomu ještě napadá – možná bych s sebou vzala i toho lva a zahrála spolu se všemi těmi jeho soškami nějaké pořádné loutkové divadlo. (smích)