Anna Stropnická: Mít známé rodiče není vstupenka do ráje

Ne, nečetla jsem ji. Obsah jsem si hledala teď na internetu. Neměli jsme tuhle knížku jako stěžejní dílo, které bychom si měli přečíst. Podle mě je to příběh o lásce až za hrob se vším, co k hrobu patří, tedy je to i trochu temná láska.

Tohle téma lidi snad nikdy nepřestane lákat. Inscenační jazyk režiséra Martina Františáka je navíc zábavný, moderní, a přesto se z něj nevytrácí závažnost osudů postav.

Docela jsem ji četla. Na gymplu frčelo být intelektuál a my se předháněli, kdo přečte víc. Tehdy jsem zhltla nejvíc knížek.

To ano. Já rebel nejsem, jsem spíš domácí typ.

Mně vždy chvilku trvá, než si zvyknu v novém kolektivu. Trochu teď nové prostředí oťukávám. Špatně se mi odchází, a tak se mi po Brně docela stýská. Naštěstí jsem do Prahy do Švandova divadla šla i se svým přítelem, což té změně hodně pomohlo.

Vůbec jsem z ní nechtěla odcházet. Ale pak jsem dostala angažmá v Olomouci, kde jsem hrála dva roky, a pak přišlo Brno. A k tomu jsem přilnula. Nicméně hrát v Praze je splněný sen.

Než jsem jela do Olomouce, byla jsem trochu rozčarovaná. Dnes to vidím jinak. Tvrdím, že jsem si tam zajela na takový malý Erasmus, kde jsem dospěla a hlavně si odehrála role, které bych v Praze v mém věku asi nedostala. To jsem však tehdy ještě nevěděla, dnes jsem za to ráda. Myslím, že jsem se docela vyhrála.

Když jsem kdysi dělala konkurz do jednoho pražského divadla, vzali herečku z oblasti. Měla za sebou třicet rolí a já dvě. Dnes to rozhodnutí chápu.

Sestra se věnuje hlavně muzikálům. A tomu se nedivím vůbec. Od malička pořád zpívala a dožadovala se různých hudebních nástrojů. Dostala housle, hrála i na klavír. Začala psát i svoje písničky, tahle cesta jí sedí.

S Vláďou Polívkou se docela kamarádíme a občas to je naše téma. On to má samozřejmě těžší a navíc je kluk. Když je slavný rodič stejného pohlaví, myslím, že je to těžší.

Mít známé jméno není vždycky vstupenka do ráje a byly i chvíle, kdy jsem si přála jmenovat se jinak. To už je ale pryč.

On je diplomat. Nejprve chválí a teprve s odstupem zkritizuje pár detailů. Vzhledem k tomu, že je i dobrý režisér, nechám si od něj poradit. Líbí se mi, že je důsledný. A šel nám dobrým příkladem. Neměla jsem pocit, že by kázal vodu a pil víno. Co hlásal, to i dělal.

Ano, v létě. No žít bych tam nechtěla. Je tam stará část, kde jsou arabské trhy a mešity, a vedle vyrostly mrakodrapy nebo parky s posilovacími stroji. Překvapilo mě, jak je Tel Aviv moderní, čekala jsem starobylé město.

Moc si toho nepamatuju, bylo mi pět, když jsme se stěhovali z Čech, a v mých dvanácti jsme se vraceli. Jezdila jsem ráda k moři. Ne každý u něj může strávit víkend, to bylo pozitivní. Když jsme se vrátili, byla jsem v šesté třídě, takže jsem kořeny zapouštěla už v Čechách.

Má, byla by nejraději, kdybychom hráli všichni. Ona to chtěla dělat taky, ale nesebrala odvahu jít na DAMU, tak šla na FAMU. Takže herectví je její nesplněný sen.

Ano, aby těch atrakcí nebylo málo, máme v rodině i zámek. Byla jsem tam párkrát, je to přece jen trochu z ruky. Ale trávili jsme tam Vánoce. Bratr to tam dává pomalu dohromady, kamínek po kamínku, spousta místností dosud zeje prázdnotou a potřebuje opravit. Místností, kde se dá bydlet v teple, je málo.

Je tam kaple svaté Anny, takže se to nabízí. Nebráním se tomu usadit se. Je mi třicet, a co se týče vztahů, mám pocit, že jsem už našla. Takže by to mohlo být na pořadu dne. O ruku ale ještě pořád žádají muži.

Já si nechtěla užívat, u mě byl důvod práce. Nechtěla jsem žít jinde než v Praze, musela jsem na tom pracovat a teď tu taky musím odvést ještě kus práce.

Nám to sedí. Nevadí nám nosit si práci domů, z našeho koníčku se stalo zaměstnání. My se tím bavíme. Nevadí nám ani, že hrajeme ve stejném divadle, rádi trávíme čas spolu.

Tatínek mého tatínka byl diplomat, ale toho jsem nezažila. Táta jako dítě žil v Turecku a taky hodně cestovali. Jenže tátu to bavilo, zřejmě proto nám to chtěl předat. A děda Borovec (textař Zdeněk Borovec) byl úžasný. Vzpomínáme na něj velmi často. Miloval děti a byl moc hodný.

Pamatuju si ho hlavně na chatě, kam jsme za ním jezdili. Hráli jsme tam hry a jezdili za ním slavní zpěváci. Já hrála kroket třeba s Jirkou Kornem a Heleně Vondráčkové brácha vrazil do ruky sekačku, aby s ním sekala zahradu. Škoda že to není natočené, dnes bychom se pobavili.

Když jsem já byl tenkrát kluk, to je nádhera. A od Korna Žal se odkládá. Děda uměl krásně napsat texty, ve kterých se vzpomínalo na mládí. Šel z nich smutek a nostalgie.

Já ne, ale sestra Františka si píše texty a používá zvláštní obraty.

Myslela jsem si to vždy, ale začnu s dětmi později, tak uvidíme, zda to stihnu. Počkám si, co budu říkat po prvním dítěti.

Ano, jednou. Je to v inscenaci Mnoho povyku pro nic v Divadle Bez zábradlí. Je to takové nevyzpytatelné, protože zrovna v té scéně máme dovoleno improvizovat. Nejdřív mě to děsilo, ale teď mě to baví, ona na to má talent.

S tátou je to těžší, ale jsme v kontaktu. Posíláme si e-maily a fotky, co děláme, jednou týdně. S mámou bydlíme kousek od sebe, takže se taky vídáme, navíc chodí na moje představení. Se ségrou zajdeme na oběd. Tím, že jsme žili v cizině, jsme se dost semkli, jsme provázaní.

Tam je to horší, nevidíme se tak často, ale když se vidíme s tátou, vidíme se i s ní.

Já teď dosáhla, co jsem chtěla. Mám práci v Praze a krásný vztah. To jsou nejdůležitější věci. Tak si přeju, aby to vydrželo. Založit rodinu je pro mě taky zajímavý cíl. Nejsem moc kariéristka.

Lépe se mi spolupracuje s lidmi, které už znám. Potřebuju individuálnější přístup, neumím vystřihnout cokoli na požádání. Hrála jsem sice v Ordinaci, ale netvrdím, že by mi to tehdy šlo. Teď už mám víc zkušeností.

Ano, jsem líný typ. Jsme schopni s přítelem zkouknout půlku série seriálu za jeden večer.

Ne. A naštěstí tu scénu nevidím. V nové hře Kočkožrout, kterou teď ve Švanďáku zkoušíme, má přítel milostnou scénu. Na zkoušce jsem raději odešla. Aby i on se cítil svobodněji a zkrátka aby to bylo pro všechny příjemnější.

Žárlit nemohu, když dělám totéž. My herci na sebe prostě nějak víc saháme, tyhle bariéry jsou posunuté.

Už není šokující, je skoro normou. Používá se běžně. Pokaždé však estetika nemusí být až tak naturalistická. Myslím, že když se herečka svlékne, divák pár vět neposlouchá. Je to přirozené. Líbí se mi víc jen náznak, silueta. To tolik neruší. Nahotu bych tolik nepoužívala.

Na divadle se k ní dojde zkoušením. Já se svlékla v představení Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, které se odehrává v koncentračním táboře. Končilo tím, že jdeme všichni do plynu, a tedy bylo logické, že ne oblečení. Ruce jsem zkřížila na prsou a bylo to. Tam to bylo jasné.

U filmu se o nahotě ví dopředu, a kdybych takovou nabídku dostala, trochu by mi to zkomplikovalo rozhodování.