Anna K: Cítím se konečně víc žensky

Mám nějaké úrazy pořád, jsem takový vozembouch. Na jedné noze mám natržený lýtkový sval, cystu v koleni, naposledy jsem si zpřetrhala vazy na nártu. Uklouzla jsem doma na schodech. Šla jsem si poslechnout baskytaru, co můj Tomáš (kytarista, skladatel a textař Tomáš Vartecký - pozn. red.) natočil k mému novému singlu, a měla jsem z toho takovou radost, že jsem z našich schodů seskotačila a přerazila se.

Když mi účast v soutěži nabídli, chodila jsem o francouzských holích. Dokonce jsem jeden koncert v Brně na výstavišti odzpívala na vozíčku, protože jsem z těch berlí dostala zánět šlach na rukou a nemohla se o ně opírat. Řekla jsem, že bych se zúčastnila až za rok, ale dramaturg Jan Potměšil mě upozornil, že příští rok to nebude. A když jsem se radila se svým Tomášem, smál se, ať do toho jdu, že příště to lepší nebude, jelikož rozsekaná jsem pořád.

Taky proto, abych se zase dostala do kondice a abych se vymanila z temných let, která mám za sebou: snaha otěhotnět, hormonální léčba, obrovský stres s tím spojený. Všemi těmi zásahy jsem si rozhodila organismus a to podle mě vedlo ke zhoubnému onemocnění. Prodělala jsem operaci rakoviny prsu, následovala chemoterapie, ozařování v největších dávkách, jaké je lidské tělo schopné zvládnout. Když to skončilo, říkala jsem si, že musí přijít něco lepšího. Nepřišlo: kolem mě začali na rakovinu umírat ti, které jsem měla ráda.

Ani jsem neměla čas se nadechnout, pořád jsem dostávala větší a větší nakládačku. Léta jsem prožila u nemocničních lůžek a snažila se někoho zachraňovat - myslela jsem, že to se svými zkušenostmi dokážu, protože se vždycky jednalo o stejnou, mně tak důvěrně známou nemoc - ale marně.

Takže jsem StarDance vzala i proto, abych přehodila výhybku, zaměstnala se něčím úplně jiným a začala konečně veselejší život.

Nejvíc na Tomášovu maminku, která se toho bohužel nedožila. Myslím na ni pokaždé, když udělám nějaké pokroky. Často jsme se spolu na StarDance dívaly a ona říkala: „Holčičko moje, tam by ti to slušelo!“ Mě to vždycky rozesmálo: Já a sukýnky s flitry…

Taky myslím na tátu s mámou, rádi spolu tancovali, dokonce i amatérsky soutěžili. Máma mi zemřela, když mi bylo devatenáct, ale táta odešel poměrně nedávno, půl roku po Tomášově mámě… Tancuju hlavně pro ně. První přímý přenos StarDance vyšel právě na třetí výročí úmrtí Tomášovy maminky. Byla jsem nervózní jak pes, uměla bych to zatančit o moc líp, ale tolik se mi třásly nohy, až jsem byla ráda, že jsem neupadla.

Můj taneční partner Mára (Marek Hrstka - pozn. red.) byl moc hodný a chválil mě víc než porota, ta byla podle mne na první kolo docela ostrá.

Máme se moc rádi. Skamarádili jsme se hned a jsme jako staří přátelé. Když jsem ho viděla poprvé, připadal mi důvěrně známý, jako bych se koukala na někoho z rodiny. Možná přímo na sebe, máme třeba stejně zelené oči. Taky mi trochu pohledem připomínal mého tatínka. A je i moc hezky praštěný.

Strávila jsem pár bezesných nocí myšlenkami, co udělám, když mi dají někoho, s kým si nesednu. Nejsem už ve svém věku úplně přizpůsobivá a tanec je nesmírně intimní. K tomu stres z přímých přenosů…

Na koncertech předvádím něco, v čem jsem si jistá, co dělám celý život. To jsem já. Jenže tady jsem za tanečnici, což nejsem, a taky za herečku, což taky nejsem. A ještě tam stojím v hadříkách, do kterých by mě ani ve snu nenapadlo se obléknout.

Sukně nikdy nenosím. Jenže Mára si i na tréninky oblékal košili a kalhoty s puky, žádné triko a tepláky. Jako když jde na ples. Chtěl mi prý navodit pocit. A že si mám taky z domova vzít nějakou starší sukni. Musela jsem se smát, protože žádnou nemám, starší ani novější. Takže mi od své kamarádky donesl jednu dlouhou na standard a jednu zavazovací na latinu.

Když jsem si to poprvé kolem sebe omotala a přišla na sál, připadala jsem si nahá. Řekla jsem mu, že se v tom úplně necítím, a on na to: „Vždyť ty máš super nohy!“ Prý mám nohy jako tanečnice. Mám z lyží dost výrazná lýtka a měla jsem z toho vždycky spíš mindrák. On je z nich nadšený. Dodává mi hodně sebevědomí.

Když mě nedávno potkal po tréninku na Kavčích horách Meky Žbirka a viděl mě v sukni a botách na podpatcích, úplně zkoprněl: „No toto, Anna K, vyzeráš bohovsky!“ Hezky se to všechno poslouchá a já se cítím konečně víc žensky.

Hlavně že mi v nich při tom tanečním záběru všechno drží a že moje hlava je spokojená a stále se usmívám. Pokud tedy po tréninku nebrečím bolestí. (smích)

Ne, nechávám to na Márovi. On ví, na co se dá tancovat a na co ne.

V autě teď poslouchám Toma Waitse, zklidňuje mě, začala jsem zase asi po dvaceti letech poslouchat Van Morrisona, z rockové hudby Stereophonics, Radiohead, Police. Stabilně mám ráda Stinga. Léta miluju britskou kapelu Reef. Měla jsem to štěstí, že jsem se s nimi před pár lety na JamRocku v Žamberku seznámila.

Jejich zpěvák Gary Stringer je podle mě jeden z pěti nejlepších zpěváků na světě. Když jsem měla akustické turné, přijel do Prahy a tři koncerty se mnou zpíval v divadle Hybernia. Dokonce jsme spolu nazpívali písničku. Když jsem to nabídla českým rádiím, řekli mi, ať se ozvu, až budu mít něco v češtině. S Garym Stringerem těžko… No píseň je na YouTubu, kdyby si ji někdo chtěl poslechnout.

Miluju české texty. Vyrostla jsem v Semaforu na textech Jiřího Suchého, zpívala jsem šansony s texty Pavla Kopty. Výborného textaře jsem našla ve svém Tomášovi. Občas se mu do toho pletu, chci, aby to bylo, jako bych to sama napsala. Já bych tam ale asi měla samá klišé. Například by mne asi nenapadla tak krásná slova jako v písni Nelítám nízko: „Přijdeš o svůj hlas dřív, než ho uslyšíš…“ Takových dechberoucích textů píše Tomáš spousty.

Byl kytarista skupiny Wanastowi Vjecy, já s nimi kamarádila a kdysi jsem jim s Danem Bártou, Kamilem Střihavkou a Oskarem Petrem dokonce zpívala vokály na desku. Jednou mě vzali na turné jako předskokana. Tam jsme se s Tomášem skamarádili, napsal mi nějakou hudbu a pak přišla láska a jsme spolu devatenáct let.

Nepolíbený. Já myslím, že ho nedostanu ani do publika na sobotní přenosy. Je to na něho celé moc gala. Ani nevím, zda by na to měl oblečení. Fandí mi ale strašně moc.

Je fakt, že holky herečky jsou přizpůsobivější, z natáčení filmů a seriálů jsou zvyklé na ledacos. Nedělají jim problém kostýmové zkoušky ani ranní vstávání. Když nám řekli, že se upoutávky budou točit od sedmi ráno, nikdo z ostatních se nedivil. Já se ptala, jestli mě chtějí zabít, když usínám v pět.

Po koncertech se vracím bůhví odkud hodně pozdě a už mám takový obrácený rytmus. Spoustu let si všechno organizuju sama, v kapele jsem vlastně šéfová, vše je, jak řeknu a vymyslím sama. Někdy je to opravdu pro mne hodně těžké, ale když jsem se dala na vojnu, musím bojovat.

V osmi letech jsem přišla do Semaforu a v podstatě jsem z pódia neslezla. Zkraje jsem měla jakoby snadno vyšlapanou cestičku, byla jsem hned prvním albem (Já nezapomínám, z r. 1993 - pozn. red.) slavná a mohla jsem v té cestě vycházející popové hvězdy pokračovat.

Mně se ale ta cesta nelíbila a postavila jsem se zase úplně na začátek. Chtěla jsem dělat vlastní věci, sestavit si vlastní kapelu a vystupovat živě na pódiu. Což se podařilo, i když deska, která z toho vznikla, byla na rozdíl od té první komerční propadák. Důležité bylo, že lidi, na kterých mi záleželo, tu desku ocenili. Začala jsem koncertovat v klubech. Dělala jsem si řidiče, vozila aparaturu, kapelu, hráli jsme za pár korun, já většinou doplácela na benzín.

Bylo naplánované, než jsem kývla na StarDance. Máme anglického producenta, nemohla jsem to zastavit. Teď kňučím, že bych na tu desku chtěla mít víc času. Příprava totiž probíhá tak, že si mezi čačou a rumbou natočím nějakou písničku.

Je to tak ale možná lepší, já jsem puntičkář a ve všem se hrozně šťourám. Takhle to nějak celé běží vedle mne a tuším, že album dopadne dobře. Potěšilo mě, že první letní singl Vždycky se budeme znát se docela hodně hraje v rádiích a povedl se i klip, který mi natočil kamarád Tomáš Bláha.

Střídají se mi v nádherné šestsettrojce, kterou řídím jako taxikářka. Spolužáci z konzervatoře Suchoš (Michal Suchánek), Sagi (Sagvan Tofi), Vašek Kopta, moje láska z prváku. Vezu samozřejmě i pana Suchého. Hodně pro mě znamenal, vždycky jsem k němu vzhlížela. A on mě má taky rád, což je povznášející. Jíťa Molavcová taky nesměla chybět.

Vašek Kopta nastoupil po konzervatoři do Semaforu, kde jsme se zase setkali. Pan Suchý nám dvěma velkoryse vyhradil jeden večer pro náš pořad, který se jmenoval Nocturné Václava Kopty a Lucianny Krecarové. Měli jsme tam svoje hosty, třeba tehdy ještě neznámého Ivana Hlase, Petra Maláska a další kamarády muzikanty. Byla to úžasná doba.

Když jsem měla před vydáním prvního alba, hučel do mě jeden kamarád, který dělal diskžokeje na Bílé Hoře, že Lucianna Krecarová je hrozně dlouhé a do pop music se vůbec nehodí. Zkrátil jméno z obou konců a vznikla Anna K. Moc se mi do toho tehdy nechtělo, ale byla to dobrá volba.

Různě. Lucko, Ančo, Aničko, Lucinko, i třeba šéfová.

Lučána na mě teď volá můj spolusoutěžící Emanuele Ridi. Nikdo to neumí vyslovit tak krásně jako on. Konečně celé mé jméno zní tak, jak má.