Adriana Krnáčová: Za každou cenu zvítězit nemusím

Tak, že se narodíte v Bratislavě neboli Prešpurku do rodiny, kde se mluví třemi jazyky. Když se chcete jako dítě domluvit se všemi členy rodiny, musíte umět všechny tři. Slovenština je jasná, ta patří k místu, kde jsem se narodila, maďarština je z maminčiny strany, němčina z tatínkovy.

Po májové brynze.

Ano.

V době, kdy byl u moci Mečiar, jsem pracovala pro Sorosovu nadaci a její aktivity byly ve veliké neoblibě. Až do té míry, že jsem jednoho dne našla auto v plamenech. Když se to chvíli vyšetřovalo a pak mi bylo doporučeno, abych se o to už nezajímala, přestala jsem si myslet, že Slovensko je země, kde bych chtěla vychovávat své děti.

Karolíně byly čtyři, Jakubovi devět, Martinovi deset.

Ve stejnou dobu jako ze Slovenska jsem tehdy odešla i od manžela.

Spoluvlastnila jsem s pražským galeristou a mým tehdejším partnerem Jiřím Švestkou společnost zabývající se prodejem a propagací umění. Začátky přesto nebyly nijak snadné, vedle mých tří dětí jsme pečovali i o jeho dceru. Po nějaké době jsme se rozešli pracovně i soukromě.

Nejenergičtěji mě podporuje nejmladší Karolína. Nesnáší Kalouska a všechny ty útoky hodně prožívá. Martin je mnohem kritičtější, ale taky mě podporuje. Jakub pracuje v Londýně, takže mi vyjadřuje podporu na dálku. Dělá tam kuchaře v hotelu. Když řekl svému šéfovi, že máma kandiduje na primátorku Prahy, byl úplně užaslý - prý tam mám kdykoli zdarma jídlo i ubytování.

Počátkem devadesátých let si mě George Soros vybral, když dojížděl do Bratislavy a budoval tam svoji nadaci. Měla tehdy obrovský záběr od vzdělávání, studentských a pedagogických výměn po kulturu, zdravotnictví, romskou problematiku… Měla jsem tu výhodu, že jsem se o tyto otázky zajímala a znala jsem jazyky. Kromě toho, že jsem tlumočila z angličtiny a němčiny, se mnou mohl mluvit ve své rodné maďarštině.

Kolem roku 2000 mi náhodou jedna kamarádka řekla, že Transparency International hledá manažera pro jednu konferenci, zda bych o to neměla zájem. Protože mi boj proti korupci v té době tady připadal jako utopie, zajímalo mě to. Konferenci jsem udělala a zůstala jsem tam nakonec skoro osm let.

Poznání toho, jak se řídí, či spíš neřídí stát. Poznání míry osobní neodpovědnosti v politice, žvanivosti politiků, kteří tvrdí, že máme demokratický stát, ale zapomínají, že je za tím třeba vidět nějaký výkon. Ten tu hodně chyběl, když člověk viděl, jak se tady rozkrádají veřejné zdroje.

Další intenzívní zkušenost byla bezmoc s tím něco zvnějšku udělat. Byli jsme sice hodně v médiích, ale tam je skoro každý blbec. Trávit v té marnosti další roky jsem už nechtěla.

Vidět, že věci někam směřují, potřebuji vidět jejich časový a finanční rámec, výsledek. Nejlíp se proto cítím v exekutivě.

Vykonávám ji s velkým nasazením a nadšením, protože mě veřejná správa velice baví. Naprosto jsem revidovala svůj názor na lidi, kteří v ní pracují. Na ministerstvu vnitra jsem potkala mnoho kompetentních, kvalifikovaných a veřejné správě oddaných lidí.

Zpočátku ano. Než mi bylo jasné, že to vyžaduje zkušeného člověka, který už má ve veřejném životě něco za sebou a nenechá se pobláznit nějakými funkcemi či sliby. Řízení magistrátu je hlavně manažerská práce. V první řadě si ten, kdo stojí v jeho čele, musí sestavit kvalitní, perfektně fungující tým.

Před dvěma lety a musím říct, že tehdy jsem nechápala míru jeho naštvanosti a nespokojenosti s poměry. Tryskalo to z něho neuvěřitelnou silou, byl jako tsunami. Zpočátku mi nebylo jasné, proč právě tenhle člověk, který má všechno, co chce, může si cokoli koupit, kamkoli s rodinou odjet, jde do politiky. Když se stal ministrem financí, imponovalo mi, jak se uměl poprat s dědictvím, které mu tam zanechali jeho předchůdci. Tím mě přesvědčil. Opravdu nestačí nadávat po hospodách, když má někdo možnost s tím něco udělat, má se do toho pustit.

Zatím ne. Panu Babišovi věřím, protože jsem se přesvědčila, že co řekne, to i udělá - což není v politice častý jev. Samozřejmě s ním je někdy těžko vyjít, protože je nekompromisní, ale na druhé straně naslouchá i jiným argumentům. Jeho energie je naprosto neuvěřitelná.

Ti, kterým to nedá spát, by se především měli podívat na svůj vlastní život, na to, co dokázali oni sami. Nakolik oni obětovali své soukromí a své peníze pro zlepšení poměrů ve své zemi. Když v politice nebudou lidé, kteří už za sebou mají nějaké výsledky ve svém profesním životě, nepotřebují si stavět baráky, pořizovat si milenky nebo drahá auta, ale uvědomují si svoji odpovědnost ke společnosti, tak to tu k ničemu nebude.

Bude tam potřeba vytvořit dva týmy: tým minulost a tým budoucnost. Ten první zreviduje všechny smlouvy a projekty, které hrozí dalšími průšvihy a navyšováním financí. Stejně tak se podíváme na financování všech příspěvkových organizací města a hospodaření v městských firmách. V každém případě musí v těchto věcech skončit mlžení.

Hospodárná, otevřená, usměvavá, bezpečná. Bez prostituce a hazardu. A aby se v ní respektovalo to, že ne každý jezdí autem.

Korektní přístup. Město se musí rozvíjet - podle jasných pravidel, o nichž bude široká diskuse.

Město se musí rozvíjet, stavět se musí, ale ať to je hezké. Ráda bych šla cestou vyhlašování mezinárodních architektonických soutěží, aby to, co případně vznikne, mělo nějaké umělecké parametry, aby to nebyly banální krychle, kterými se hlavní město i na těch nejcitlivějších místech zaplavuje.

Palác Myslbek, ten je hlavně z Ovocného trhu obludný. Těsně za tím je krychle na Karlově náměstí na rohu s Resslovou ulicí nebo nově černý předimenzovaný kolos ve Spálené ulici.

Naši hrdinové britského letectva si bezpochyby zasluhují poctu. Zda má mít tuto podobu, si nejsem jistá. Podle mě by si zasluhovali hezčí památku. Nechala bych to na diskusi mezi zúčastněnými skupinami, zda by si dovedly představit nějakou alternativu.

Ten sloup tam několik století byl, nevidím důvod, proč by tam neměl stát zase. Ať si o něm každý myslí, co chce, patří do našich dějin. To náměstí teď není šťastně rozloženo, změna by mu možná svědčila.

Po všech architektonických soutěžích si myslím, že to není priorita.

Nebude. Představte si, že se mi na prsou mých rozměrů houpe obrovský řetěz. Hrůza! Nanejvýš by to mohla být nějaká hezká miniatura.

Nijak dramaticky. Mám už něco za sebou a vím, že v diskusích je nejdůležitější hledat konsensus a naslouchat i odlišným názorům. Nesnáším hašteření, které nikam nevede a každého jenom naštve. Já se v podstatě neumím hádat.

Že jednání v byznysu jsou tvrdší. Tam jde o konkrétní peníze.

Mně o moc nejde, takže jsem asi byla ve výhodě. Nemusím za každou cenu zvítězit. Rozhoduju se na základě faktů a čísel a tady na stole žádná nebyla, jen hypotézy. Osobní sympatie nebo emoce pro mě nehrají roli. Jde mi o shodu a výsledek.

Ty jsou na místě v soukromém životě, při vyjednáváních by mi to přišlo směšné. I proto, že jsem tam byla nejstarší.

Výborně! Mám spoustu přátel, mám je všechny moc ráda a oni mě.

Bydlí se mnou dvouletá borderteriérka Yoda. Výborně se s ní běhá.

Aspoň každý druhý den tak do deseti kilometrů. Nejčastěji ve Stromovce, protože to mám z domova nejblíž.

Takový neexistuje, stejně jako neexistuje ideální žena. I ten, kdo se zpočátku jeví jako ideální, nakonec tak ideální nebývá. Každopádně vím, jaký by být určitě neměl: prudič, který se bere hrozně vážně.

Helmuta Schmidta a Angelu Merkelovou.

Pan Babiš.

Velmi jsem uznávala Václava Havla a v jeho počátečním politickém období Jiřího Dienstbiera. Do roku 1997, než začali lhát o svém financování, jsem pozitivně hodnotila některé politiky ODS včetně Václava Klause. Skončilo to ale tím lhaním.

Vám se nelíbí, jak jsem oblečená?

Já myslím, že se oblékám dobře. Jsem kostýmový typ a na tom nebudu nic měnit. Navíc strašně nesnáším nakupování, to je pro mě naprostá ztráta času. Možná zajdu častěji ke svému kadeřníkovi, který si stěžuje, že ho zanedbávám.