Marianna Arzumanová: Jsem v Praze šťastná. Mám svobodu tvořit

Když se na vás podívá, máte pocit, že se v jejích hlubokých očích rodí další příběh. A taky že ano. Inspiruje ji jakékoliv setkání, ale hlavně hudba.

„U klasické hudby odpočívám a v hlavě mi vznikají představy. Někdy přijde inspirace do snu a já musím vstát a zapsat si ji,“ říká talentovaná herečka, režisérka, tanečnice, novinářka a zároveň i lektorka. Pochází z Ruska, ale v žilách jí koluje židovská, arménská i německá krev.

Přesto jí je nejbližší jižanská živočišnost, která je velmi cítit i z jejích autorských představení. Ačkoliv se mnohokrát stěhovala a žila v různých koutech světa, na své dětství strávené v Moskvě vzpomíná se sentimentem.

„Měla jsem velké štěstí. Moji rodiče byli oba umělci. Tatínek klavírista byl mým velkým uměleckým vzorem. Říkal mi, že to, co se člověk naučí, by měl v životě pospojovat tak, aby vzniklo něco, co umí jen on sám.“

To se jí povedlo. Před několika lety se v jejím životě skutečně „pospojovaly“ ty pravé věci a vzniklo tak unikátní divadlo Marianny Arzumanové. Popsat jedním slovem nelze. V jejích prvních hrách se velmi málo mluví, zásadní je hudba a pohyb. Nelze však říci, že je to taneční nebo hudební divadlo. Je to však divadlo plné emocí. Zrovna tak jako je plná emocí sama Marianna.

Však také její fantazie od dětství dostávala jejich rodinu do kuriózních situací. „Mnohokrát jsem si vyfantazírovala příběhy, kterým jsem sama věřila. Například jsem rodičům schovala peněženku, ve které měli měsíční výplatu, a řekla jsem jim, že jsem ji vyhodila z okna. Oni celí vystrašení, protože jsme bydleli v desátém patře, běželi ven ji hledat. Ale já jsem ji hledala s nimi, protože jsem sama uvěřila, že jsem ji opravdu vyhodila,“ směje se s tím, že takováto představivost ji provází celý život.

A tak bylo nasnadě, kudy povedou její kroky. Vystudovala Ruskou akademii divadelního umění v Moskvě, hrála v několika divadlech a pracovala jako novinářka v rádiu Svobodná Evropa. Právě tam poznala svého budoucího manžela, za kterým se odstěhovala do Prahy.

Manželství sice nevydrželo, ale Marianna již v Čechách zůstala. „Měla jsem tady děti, nechtěla jsem je odvézt od otce. Ale přiznávám, prožívala jsem životní krizi a řešila, co dál. Říkala jsem si, že v cizím prostředí jsem herecky umřela. Vždyť jak tady budu hrát divadlo se svým silným ruským přízvukem? A tak jsem hledala jiné možnosti, jak se vyjádřit. Díky tomu jsem se vrátila k tomu, co jsem vždy milovala a měla schované někde ve svém nitru,“ popisuje, co ji přivedlo k divadelnímu vyjádření prostřednictvím argentinského tanga, které se v jejím profesním životě stalo zásadním.

Uchvátilo ji natolik, že ho odletěla studovat přímo do Buenos Aires. Po návratu ho propojila s hereckým systémem známým jako Stanislavského metoda, podle které studovala na herecké akademii v Moskvě. Koneckonců, základ má tento systém s tangem společný: pravdivost, hloubku psychologie, silný prožitek okamžiku teď a tady. Bylo jí třiatřicet, když začala vyučovat argentinský národní poklad na workshopech. A právě to vše odstartovalo.

„Měla jsem kolem sebe lidi, které to nadchlo stejně jako mě. A tak jsme se propojili a začali tvořit.“ Po čase vzniklo Divadlo Marianny Arzumanové, kde uvádí především vlastní autorské hry. Je v něm režisérkou, scénografkou, choreografkou, dramaturgyní i herečkou.

Před pěti lety uvedla autorskou prvotinu Buenos Aires, vystupte!, ve které se inspirovala svými zkušenostmi s emigrací a hledáním svobody. To vše v rytmu a silných emocích argentinského tanga.

„S rodiči jsme emigrovali do Izraele, kde jsem žila devět měsíců. Cítila jsem se tam vykořeněná. Podruhé jsem hledala domov tady v Praze. To vše se tu silně promítá. Já v tom však neslyším tanec, ale vnímám ten smutek a jednotlivé příběhy, které jsme ztvárnili jevištně. Ty pocity jsou mi velmi blízké.“ Hra má za sebou více než osmdesát repríz.

Velmi ráda pracuje s amatéry. „Líbí se mi, že si je můžu od základu sama vytvarovat, dát jim školu Stanislavského od a do zet. Když pracujete s profesionály, už jsou nějak zformovaní a limitovaní. Je krásné, když ke mně přijde třeba čtyřicetiletý člověk, který nikdy nedělal divadlo. A jsou velmi šikovní. Mají odžité zkušenosti a já jim dám možnost je vyjádřit, dostat ze sebe. Jsou schopni otevřít to, co v sobě dlouho nosili.“

Její projekty vznikají na základě improvizace, ze které se postupně vytvoří pevný scénář.

„Pokud pracujeme na autorské hře, nemáme žádný fyzický scénář a dialogy, ale já mám v hlavě jasnou představu. Vidím přesné příběhy. Při zkoušení prostřednictvím etud a improvizace tyto příběhy vyjadřujeme a postupně vznikají jakési střípky, které skládáme jako puzzle, až se složí v celistvý obraz. Ale do poslední chvíle nevíme, jak bude vypadat. To je na tom krásné a tvořivé,“ vysvětluje postup své tvorby.

Sama také vybírá hudbu a osobně zastane i většinu ostatních divadelních profesí včetně návrhů kostýmů. A je-li potřeba, také hraje.

Zdá se, že diváci jejím hrám rozumějí – každým rokem uvádí novou. Po Buenos Aires, vystupte! přišlo Třináct ženských tváří, Traktát o lásce, V Kavárně nebo politická pohádka Zabít draka, která měla v říjnu obnovenou premiéru. „V této hře pro mě bylo podstatné ukázat, jak média působí na lidský mozek. Je jedno, v které době a v kterém místě se odehrává, protože působí všude stejně. Ve hře se na začátku mluví, postupně slov ubývá a nakonec vše působí jako němý film. Měli jsme až nečekaný úspěch,“ má radost dvaačtyřicetiletá umělkyně.

Letos představí hned tři premiéry, které, jako všechny své hry, uvádí na prknech Divadla v Celetné. Doslova před pár dny to byl Traktát o lásce. „Hráli jsme ho 8. února. Byl to takový dárek k Valentýnovi. Víte, já ve svém životě lásce moc nerozumím, zato v divadle jí rozumím jako pánbůh,“ směje se faktu, že se jí ve vztazích příliš nedaří. Po rozvodu s mužem, s nímž přijela do Prahy, přišlo pár dalších vztahů a zrovna loňský rok byl v tomto ohledu poměrně náročný.

„Můj osobní život byl nyní ve znamení mnoha zvratů. Rozchod, pak snaha o navázání dalšího vztahu, která se nepovedla. Prožívala jsem krizi, ale věřím, že už je to za mnou a jsem schopná zase vysílat lásku. Už zase mi přichází inspirace,“ pochvaluje si.

Když se zmiňuje o mužích, nabízí se otázka, jak vnímá rozdílné kultury. Jací jsou muži v Rusku a v Čechách?

„Mám dojem, že Rusové jsou galantnější. Podají vám kabát, usadí vás na židli, nenechají vás zaplatit útratu. Když jsem nedávno byla s kamarádem na večeři, automaticky jsem sahala po peněžence, jak jsem zvyklá tady z Prahy. Ale on se urazil. S Čechy se mi to nestává, běžně platím sama za sebe,“ zamýšlí se a nevyhýbá se ani úvahám o sexu. „Řekla bych, že Češi jsou v sexu otevřenější.“

V Praze žije kosmopolitní život. Má zde i svou sestru a před pár lety se sem přistěhovala také maminka. Do Ruska jezdí již jen za bratrem, také hercem, který zůstal v Moskvě. A její děti, patnáctiletý Evgenij a dvanáctiletá Anna, nejenže podědily její umělecký talent, ale jsou i zcela multikulturní. Studují anglickou školu, doma mluví výhradně rusky, ale mají i mnoho českých přátel. Legrace nastává, když se sejde celá rodina včetně všech expartnerů a začne se slavit.

„Například Vánoce slavíme dva měsíce. Startujeme na začátku prosince židovskou chanukou, pak přecházíme na křesťanské Vánoce, na Silvestra začínáme ruskými ortodoxními oslavami, které vrcholí 6. ledna. A do toho máme ještě v lednu všichni narozeniny,“ směje se.

Do Ruska už by se nevrátila. V Praze zakořenila, má české občanství, chodí k volbám.

„Praha je můj domov. Po osmnácti letech cítím, že se sem vracím skutečně jako domů. Rozumím řeči, můžu chodit do divadel, mám zde přátele. Důležité pro mě bylo zvládnout jazyk, abych mohla pracovat. Už dokážu i přemýšlet v češtině. Podle toho, na koho mluvím, v tom jazyce přemýšlím. Jsem tady šťastná. Mám svobodu tvořit. A mohla jsem propojit svou profesi s tím, co nejvíc miluju,“ říká spokojeně.

A že byl loňský rok příliš bolestný? Z toho se rozhodně nehroutí. Marianna je optimistka a v životě uplatňuje to, co v divadle.

„Pro mě jsou důležité klíčové otázky dle divadelního režiséra Stanislavského. A ty jsou: Co dělám, proč to dělám a jak to dělám. Jako herec na ně musím najít odpověď. Ale ony fungují i v životě. Pro mě osobně je to dobrá berlička v rámci vlastní psychologické terapie, když nevím, co sama se sebou. Odhalím tak mnoho nepodstatných, a naopak i důležitých věcí. Nebo zdroj problémů,“ říká o svém životním krédu.