Hlavní obsah

Jan Mühlfeit: I to, co milujete, vás může dostat do blázince

Právo, Zuzana Musálková

Příběh Jana Mühlfeita (57) je příběhem úspěchu, i když ne bez zaškobrtnutí. Jeden z mezinárodně uznávaných Čechů pracoval v nejužším vedení počítačového gigantu Microsoft a měl i nadání na sporty. V padesáti ho ale dohnalo vyčerpání a následoval pobyt v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Oceňovaný manažer potíže překonal a o své zkušenosti se dělí s úspěšnými profesionály, dětmi i jejich rodiči.

Foto: archiv Albatros Media

Se spolupracovníci Kateřinou Novotnou pořádají semináře pro děti a rodiče. Nedávno vydali knihu Odemykání dětského potenciálu.

Článek

Jak se z vrcholového manažera Microsoftu stane osobní kouč?

Je to volné pokračování mojí kariéry. V Microsoftu jsem vynikal schopností najít v člověku to nejlepší, objevit talenty, které má přirozeným způsobem dané od předchozí generace.

Během mojí korporátní kariéry jsem byl se svým týmem zvolen nejlepším manažerem na světě. Firma byla největší na burze. Když jsem po dvaadvaceti letech odcházel, bylo to napsáno i v tiskové zprávě.

Dneska pracujete se známými sportovci, umělci, lékaři, modelkami i dětmi.

Mám jeden talent, pokud dostatečně poznám nejrůznější druhy profesí, tak v nich umím analogicky uplatnit tytéž principy. Nedávno mě pozval Ondra Brzobohatý do Hudebního divadla Karlín a měl jsem celý ansámbl muzikálu Legenda jménem Holmes na povel.

Jak s nimi pracujete? Ve svých publikacích často používáte výraz flow, což znamená stav určitého duševního proudění a soustředění se.

Flow je svatba úspěchu a štěstí a dostanou vás do něj jedině vaše opravdové talenty. Ať už jde o jakoukoliv činnost z jakékoliv oblasti – hudbu, sport, vedení týmu, vědu nebo politiku.

Člověk v něm podává optimální výkon bez ohledu na obtížnost procesu. Já pomáhám lidem poznat, jak se pomocí svých talentů do flow dostat, ale i jak se v něm delší dobu udržet.

A proč se nedokážeme udržet ve stavu, který zajišťuje zároveň dobrý pocit i produktivitu?

Jde o získávání mentální odolnosti a o schopnost podávat optimální výkon i ve velmi těžkých podmínkách. Dám příklad ze sportu. Během tréninků může profesionální sjezdařka dosahovat určitých výsledků, třeba skvělých, ale v závodě, kdy je mentální zátěž daleko větší, jí v hlavě začne bušit opička.

Jak se taková opička projevuje?

Lyžařka stoupne na start a začne přemýšlet o tom, jestli má její soupeřka více natrénováno, vzpomene si, že se jí něco v minulosti nepodvedlo, a řekne si Tak se mi to nepovede ani teď. A nepodá optimální výkon.

A vy máte recept na to, jak se takových pochybností zbavit?

Stejné je to ve fotbale u brankáře. Začne si myslet, že už dostal jeden gól, a proto jeho tým prohraje celý zápas. Petr Čech, který chytá za fotbalový klub Arsenal FC, říká, že v jeho hlavě je skóre po celou dobu zápasu 0:0. Ať je reálný stav jakýkoliv, on je jen v přítomnosti.

Takže je opička metaforou pro pochyby a přílišné přemýšlení?

Opička je amygdala, kus emoční části mozku, díky níž jsme v dřívějších dobách přežili. Jde o část mozku, která nám říkala, pokud máš zbraně, tak bojuj, pokud ne, uteč.

Dnešnímu člověku začne opička bušit v hlavě a vytvářet negativní scénáře, začne se cítit špatně a tím pádem přijde úbytek energie, který způsobí negativní emoce jako strach a úzkost.

Foto: ČTK

Jan Mühlfeit pracoval přímo pro majitele Microsoftu Billa Gatese (vpravo).

Tyto emoce někdy zažili asi všichni a používáme různé metody, jak se s nimi vyrovnat. Jaký je váš způsob?

Je dobré se zastavit. Podívat se naproti toku samotné myšlenky, která stav způsobila, protože ta opička v naší hlavě přehání. Vyrábí sci-fi příběhy a v momentě, kdy narazí na negativní myšlenku, ještě ji rozvine.

Navíc jsme zvyklí přemýšlet v příbězích, pokud nejsou pozitivní, opička je ještě víc znegativní a ve chvíli, kdy jim člověk uvěří, tak se veze.

Proč používáte zrovna výraz opička?

Protože skáče z jedné části mozku na druhou a neustále vám říká, že můžete selhat. Hodně se stresujeme. Psychiatr Cyril Höschl, který byl mým ošetřujícím lékařem, říká, že přirozeného stresu máme méně, než tomu bylo v minulosti. Ale my si ho dnes vyrábíme sami díky mobilům a podobně.

Netajíte se tím, že vás opička taky dostala. Jak to bylo?

Sáhl jsem si na dno, i na dno svého podvědomí. Ta moje opička vymýšlela hrůzostrašné příběhy. Budil jsem se zpocený, viděl jsem černý auta, černý kočky, slyšel jsem pořád samé houkačky. Myslel jsem si, že jsem se zbláznil.

Když jsem se z toho dostal, rozebírali jsme to právě s Cyrilem Höschlem, který mi řekl, že jsem měl těžkou depresi, a to byly její průvodní jevy. Pověděl mi, že já a herec Miloš Kopecký jsme měli nejtěžší depresi během jeho kariéry.

Upřímně si nedokážu spojit vnitřní pochyby a depresi s tak energickým člověkem, jako jste vy. Navíc jste měl mnoho vnějších potvrzení o úspěchu a vlastní hodnotě – úžasnou kariéru v Microsoftu, všemožná ocenění, mediální věhlas a fungující rodinu. Jak to?

I to, co milujete, vás může dostat do blázince a vysvětlím proč. Když člověk dělá, co miluje, je ve flow, ale pak musí následovat obnova sil. Při flow se vylučuje takzvaný hormon štěstí endorfin, který zabraňuje bolesti, také dopamin, umožňující „zrychlení na poslední míli", tedy přísun energie při dokončování úkolu, dál se vylučuje serotonin, který zajistí příjemné pocity poté, co nám někdo zatleská a uzná nás.

To zní ale velmi pozitivně. Co se pokazilo?

Stejné chemikálie vylučují do mozku i drogy. Flow není samozřejmě tak nebezpečné jako návykové látky, ale přichází po něm stejný absťák. Člověk, který je zvyklý na to, že mu tleská dva tisíce lidí vestoje, je najednou down, na dně, když pak jede sám v autě. To prostě tak je. Herci, zpěváci i sportovci to mají stejně.

Já jsem neuměl vůbec mentálně odpočívat. V takovém případě vám hlavu zaplaví adrenalin a stresový hormon kortizol a opička začne vytvářet právě ty negativní scénáře. V té době jsem šel do všeho naplno, a tak jsem vydržel do padesáti.

Totálně jsem vycucal serotonin a všechny ostatní chemikálie, o kterých jsem teď mluvil. Dnes medituji, cvičím jógu a taj-či.

Pokud vím, tak jste hodně sportoval i před hospitalizací v psychiatrické léčebně v Bohnicích.

I když jsem před deseti lety běhal, dost jsem u toho přemýšlel, přišlo by mi jako ztráta strojového času, kdybych prostě vypnul. V té době jsem měl tělo vrcholového sportovce. Zajímavý byl ten rychlý sešup fyzické kondice.

Mluvíte o pobytu v léčebně?

Během půl roku, kdy jsem jen ležel, mi tělo rychle atrofovalo. Celkově jsem vypadal jak hadrák, měl jsem dlouhé vlasy, byl jsem šedivý, což jsem i teď, ale vypadal jsem jak pětaosmdesátiletý dědek.

Na druhou stranu, když jsem seděl v blázinci a navlékal korálky a vybarvoval omalovánky, došlo mi hodně věcí o životě.

Foto: ČTK

Křest knihy Pozitivní leader. Na snímku pětibojař David Svoboda (vlevo), Jan Mühlfeit, spisovatelka Melina Costi, šéfkuchař Zdeněk Pohlreich a modelka Veronika Kašáková.

Takovou zkušenost nejspíš není lehké vysvětlit a předat, stejně ji ale zahrnujete do svých přednášek.

Pavel Kolář, skvělý fyzioterapeut a člověk, kterého mám velmi rád a obdivuju ho, o mně jednou řekl: Honza si to, o čem vykládá, nikde nepřečetl ani nikde neslyšel, sám si to prožil. Vím, jak mozek funguje, když jste absolutně nahoře, i když jste absolutně dole.

Není ale vyčerpání cena za úspěch?

Když jsem dělal seminář u Bosche (světoznámá německá značka, vznikla v r. 1886 - pozn. red.), jeden ze šéfů se mě ptal, jestli bych byl čtyřikrát za sebou zvolen nejlepším manažerem na světě, pokud bych se nechoval, jak jsem se choval.

Odpověděl jsem mu, že bych byl vyhrál desetkrát, protože pokud člověk není mentálně odpočatý, tak nepodává maximální výkon. To období pro mě bylo hodně těžké.

Dnes na semináře beru dopis, který mi poslala moje dcera. Taky rukou psaný dopis od ředitele Microsoftu. Čtu je na seminářích, abych ty lidi ještě víc vyděsil. Myslím, že padesát procent manažerů se chová úplně stejně, jako jsem se choval já, a neumí mentálně odpočívat.

Nemoci postihují nejen samotné pacienty, ale i jejich blízké, jak na váš stav reagovalo nejbližší okolí?

Mojí dceři bylo patnáct, myslím, že pro ni to bylo hodně těžké. Přestal jsem úplně komunikovat. Pozdravil jsem a občas něco řekl, ale to bylo všechno. V době, kdy jsem byl v blázinci, mě občas na sobotu a neděli pustili domů, kde jsem taky jen ležel a koukal do stropu.

Jediný člověk, kterého jsem k sobě pustil, byla moje žena, a ta projevila hodně velkou odvahu. Mluvila se mnou o tom, kam pojedeme na dovolenou. A i když tomu moje vědomí nevěřilo, její slova padala do mého podvědomí.

Po nějaké době se konečně našla antidepresiva, která mi trošičku pomohla, a vše se začalo otáčet. Tak jsem vlastně zjistil, jak funguje podvědomí, je to takový harddisk, který přijímá informace a nerozlišuje, co je pravda a co ne.

Vy se na rozdíl od spousty jiných lidí nechováte tak, jako by psychická nemoc byla určité stigma.

Já vám řeknu, co si myslím. Rozhodně nejsem hrdý na to, že jsem byl v blázinci. Na co hrdý jsem, že o své zkušenosti veřejně mluvím. Není moc lidí, kteří by profesně něco dokázali, pak si prošli něčím podobným jako já a veřejně se tím netajili.

Na druhou stranu chápu ty, kteří o tom mluvit nechtějí. Jeden hodně známý člověk mi psal o svých psychických obtížích a o tom, že musí skončit se svou profesí. Odepisoval jsem mu, jestli se nezbláznil, že já o svojí zkušenosti veřejně přednáším, že mi za ty přednášky platí i ve světě, nedávno třeba ve Velké Británii.

Myslím, že spíš jde o stigma uvnitř hlav těch lidí, že česká společnost je dost otevřená.

No a prozradíte nám tedy, jak se nezbláznit a zároveň uspět?

Klienty učím mentální odolnosti, konkrétně čtyři věci. Aby se soustředili na dech, protože ten je vždycky tady a teď, a to na nás nemůže opička. Druhou je interní dialog, způsob, jak se sebou rozmlouvat, aby člověk nedal té opičce šanci.

Poté vizualizaci pozitivních scénářů, právě kvůli podvědomí, protože ten harddisk nerozlišuje, prostě to tam hází. Představa pro něj může mít stejný účinek, jako když to tak člověk dělá sám. A poslední je uvědomovat si tady a teď.

Kromě top manažerů, vrcholových sportovců a modelek se hodně věnujete i dětem. Před koncem loňského roku vyšla kniha Odemykání dětského potenciálu, kterou jste napsal spolu s lektorkou Kateřinou Novotnou.

Víte, jak to bylo? Když jsem odešel z Microsoftu, tak kluci – zakladatelé Recruitment Academy, agentury pro vyhledávání talentů a lidských zdrojů – chtěli, abych jim dělal chairmana (předsedající – pozn. red.), aby měli nějaký známý ksichtík. Vzal jsem to, řekl jim, že se tam občas ukážu, a postupem času jsem začal dělat i semináře pro dospělé. To bylo před třemi lety.

Katka pro firmu pracovala jako marketingová manažerka. Jednou jsem ji vzal na oběd a zeptal se, co by chtěla dělat, až bude velká. (smích) V té době jí bylo dvacet sedm. Odpověděla mi, že její současná práce ji docela baví, ale viděl jsem, jak jí svítí oči, když mi vyprávěla o práci s dětmi, které hlídala už od svých devíti.

Dal jsem Katce nějaké slidy (snímky určené pro prezentaci – poz. red.) z mých seminářů a řekl, ať je zkusí předělat pro děti. Během tří měsíců se akce rozjely tak, že musela dát výpověď a věnuje se jen seminářům.

Foto: ČOV - Markéta Navrátilová

S českými olympioniky na prvním společném kempu olympioniků v Karlových Varech.

Je pravda, co se říká, že jsou dnešní děti křehčí?

Když jsem byl naposledy přednášet na Harvardu a na Massachusettském technologickém institutu, pak jsem byl ještě v Michiganu, tak dohromady mě vidělo asi 1400 lidí.

Moje první otázka pokaždé zněla Kdo absolvoval nějaký seminář, nebo kurz na sebepoznání. Hlásilo se míň než jedno procento lidí. Uvědomte si, že my je učíme, co je v okolním světě, neučíme je nic o jejich vnitřním prostředí.

Pořádáme deset akcí za měsíc pro malé děti, pro studenty i seminář pro rodiče s názvem Rodič jako pozitivní kouč. Ten navštěvují lidé, kteří mají malé děti, nebo je plánují, ale chodí i babičky a dědečkové. Je to pecka.

Kdybyste mi před třemi lety řekla, že budu učit děti to, co jsem dokázal v Microsoftu, nevěřil bych, ale ono to fakt funguje. Přednášíme ve Velké Británii i na Slovensku, už si nás objednávají i firmy jako bonus pro zaměstnance.

Takový přístup chce ale už poměrně osobnostně zralé rodiče.

Dobré je to, že většina z těch, co přijdou na semináře, zná moje videa z YouTube nebo vědí o tom, co dělám, z doslechu. Když přijdou, jsou velmi upřímní, říkají, že nechtějí udělat stejné chyby jako jejich rodiče, jsou sebekritičtí i před vlastními dětmi.

Taková práce vám musí přinášet hodně radosti.

Spolupracuji i s modelkou Veronikou Kašákovou, která sama prošla dětským domovem a dnes má nadační fond věnující se dětem v ústavní péči. Když jsme byli na Slovensku, tak šedesát dětí z dětských domovů tleskalo vestoje. To jsou úžasný pocity.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Související témata:

Výběr článků

Načítám