Trendy sdílené dílny, které učí dovednostem a podporují komunitní život

Pokud jste úplný začátečník, nevadí, kromě pracovního stolu a nástrojů je často možné využít i nejrůznější semináře s lektory z daného oboru. Sdílené dílny by měly sloužit lidem z nejbližšího okolí a podporovat komunitní život. Během posledních let se objevily v několika čtvrtích hlavního města a také v Plzni, Ostravě, Olomouci, Liberci nebo v Brně.

Zakladatelky projektu „Brno šije“ Světlana Kulíšková a Beáta Spáčilová si otevřely dílnu plnou šicích strojů, které byly před rokem 1989 samozřejmou součástí domácností, ale dnes tomu tak není.

„Mladá generace už neumí zkrátit kalhoty, zúžit sukni nebo vyměnit zip. Chtěly jsme otevřít místo, kde by se tohle všechno dalo naučit,“ tvrdí Brňanky, nabízející volnočasovou aktivitu.

„V naší dílně se lidé především cítí dobře. Neděláme tu přísný rekvalifikační kurz, snažíme se vytvořit přátelskou atmosféru,“ shodují se. Zájemci se účastní workshopů a také mohou přijít sami a prostě jen využít vybavení.

Existují i otevřené dílny, které cílí na začínající profesionály. „Fajna dilna“ v Ostravě razí heslo „Bo my jsme v Ostravě, tak jednoduše Zrob si sám“ a její ambicí je přispět k pozvednutí kvality řemesla u nás, nebo alespoň v regionu. Poskytuje zázemí lidem, již nemají k dispozici potřebné nástroje a techniku.

V Liberci zase amatéři tvoří z dřevěných palet. „Plechárna“ na pražském Černém Mostě si dala za úkol spojovat lidi, kteří mají chuť pouštět se do rukodělných prací.

Ve většině center si zájemci kupují počet hodin, které tam chtějí strávit samostatnou tvořivou prací. Workshopy se pořádají zvlášť a stojí od několika set korun do několika tisíc.

„K nám je možné přijít i na jednu hodinu, třeba si jen uříznout poličky,“ říká Tereza Korbelová, jedna ze tří zakladatelek projektu „Z pokoje do pokoje“. Možnost pracovat v jejich dílně na pražské Florenci stojí sto padesát korun na hodinu.

„Nabízíme i výhodné balíčky,“ doplňuje. Kamarádky odstartovaly činnost před třemi lety, a i když původně chtěly otevřít pouze bazar s hezkým nábytkem, brzy se k němu přidala sdílená dílna a kurzy zaměřené na práci se dřevem a renovace. Prostor jim poskytl pražský magistrát v opuštěném domě, tak trochu schovaném za stanicí metra Florenc. Do centra docházejí hlavně ženy nejrůznějších věkových kategorií.

„Samotné nás to překvapilo. Možná je to tím, že jsme taky holky, tak je přitahujeme,“ zamyslí se Zuzana Kuberová a Barbora Kocandová.

„Jsme spíš dílna garážového typu, poskytujeme elektrické nářadí, kterým si lidi snad neublíží,“ směje se Zuzana Kuberová. Pokud začátečníci nevěří svým schopnostem, mohou navštívit několikahodinové semináře.

„Někdo si potřebuje vyzkoušet, jak fungují nábytkové spoje, nebo chce vysvětlit, jak se používá ponorná pokosová pila.“ Jiní přijdou s konkrétnějším přáním.

„Například za námi dorazil jeden pán, aby si u nás zhotovil šachový stolek z vlastního materiálu. Pod dohledem truhláře to zvládl.“ Po ukončení tříhodinového kurzu si výrobek odnesl domů.

Jiní zájemci zase využijí praktické rady o čalounění, renovaci anebo si přijdou vyrobit třeba batoh z recyklovaného materiálu.

Je jasné, že drtivá většina návštěvníků se nechystá stát profesionály, spíš hledají způsob aktivní relaxace nebo chtějí opravit interiérový kus, který pro ně má osobní hodnotu.

„Chodí sem pestré spektrum lidí, třeba zaměstnanci korporátů, seminář pro ně má klasický terapeutický průběh. Cítí se dobře, když si třeba přinesou zaprášenou židli a odejdou s pěknou věcí,“ říká Denis Ciporanov. Manuálně zručný Pražák si truhlařinu vybral jako druhé povolání vedle výuky estetiky na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Své řemeslné znalosti předává v pražském centru „Z pokoje do pokoje“.

„Někdo sem dochází, protože ho činnost chytne a baví. Jiní dostanou poukaz darem, takže sem zavítají úplně nepolíbení,“ směje se Ciporanov.

„Učit v Česku znamená být v trvalé nouzi,“ tvrdí. „Původně jsem vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu obor nábytkářství, takže jsem neskočil do úplně neznámých vod,“ vzpomíná. Pravdou je, že i ve sdílené dílně se mu hodí praxe z univerzity.

„Práce na vysoké škole mě těší stejně, samozřejmě záleží hlavně na odezvě. Ale musím přiznat, že mám pedagogické zlozvyky. Například mě i tady hrozně ruší, když si někdo povídá při výkladu,“ prozrazuje Ciporanov.

Kurz, na kterém jsem ho zastihla, se věnoval dřevěným povrchům. Přišel na něj mladý pár chystající se na rekonstrukci půdy, matka s dcerou přinesly židli, která nebyla rovnoměrně namořená, a mladý muž si sám neuměl poradit s odstraněním textilního povrchu na sedáku židle a hned dostal radu, jak postupovat.

„Na odstranění použijeme ‚opalovačku‘, takže se trochu ponoříme do lakýrnictví, oheň truhláři moc neužijí,“ říká s humorem instruktor. Obchází i další účastníky a prakticky jim radí, jaké mají použít nářadí, kde mají přitlačit, jakým místům se naopak vyhnout. Kurzy získávají na popularitě a centrum musí některé zájemce odmítat.

Lidé chodí na workshopy i opakovaně. Pořád je co se učit. „Truhlařina není jednoduché řemeslo a člověk vlastně něco kazí furt. Neustále zdokonalovat se musí i profesionálové. To k tomu patří.“

Pro městského a kancelářského člověka může být koneckonců velkou relaxací, když nemusí dávat pozor na to, jestli má čisté ruce.

„U nás návštěvníci můžou dělat hluk, prášit a smrdět,“ tvrdí Jan Honomichl, vedoucí plzeňského „Makerspace DEPO2015“, a dodává, že o to při práci s kovem i se dřevem přece stejně jde.

Místo také nemá nouzi o zájemce a nabízí i kurzy pro rodiče s dětmi. K dispozici mají ruční a bateriové nářadí. „Program probíhá pod dohledem a vedením mistrové. Odnesete si různé drobnosti,“ říká vedoucí.

I nejmladší generaci se tak může přiblížit kutilství, které nemusí vnímat jako samotářskou činnost v dílně, naopak vidí snahu plzeňského týmu vytvořit komunitu, kde je příležitost scházet se, vyměňovat si rady a diskutovat o nápadech.

Podle Honomichla do „Makerspace“ rádi chodí starší i mladší, podnikatelé, manažeři, muži i ženy, ty se prý často pouštějí do velmi odvážných projektů.