Rozchody a vyhrocené spory o domácí mazlíčky

Zajímavá situace nastala v případě jednoho páru, který se rozhodl před osmi roky pro rozchod. Jejich dospělé děti se už osamostatnily a muž se ženou se navzájem trápili v podstatě prkotinami – co si obléci, na co se dívat v televizi, kam jít na procházku a podobně.

Práci měli zčásti společnou, a tam k žádným rozporům nedocházelo, stejně jako v zásadních otázkách, jako jsou péče o dům, chalupu, kam jet na dovolenou. V minulosti neměli ani problém, jak vychovávat děti nebo které plemeno psa si pořídit a jak ho cvičit.

Ve velkém činžovním domě na pražském Smíchově měli nejdříve boxera, potom rhodéského ridgebacka, a když jim na nádorové onemocnění uhynul, řekli si, že už žádného psa nechtějí.

„Manželce to přesvědčení vydrželo měsíc, a pak se mi svěřila, že se jí po psovi stýská. Hledal jsem tedy nějakého psíka na webových stránkách útulků, až jsem objevil jednoho, který vypadal jako liška. Dohodli jsme se, že to je pes, kterého chceme. A tak jsme hned první prosincovou sobotu roku 2008 odjeli do útulku v Ústí nad Labem. Když manželka přišla ke kotci, kde byla naše vyvolená lištička, byly tam i další dvě asi roční nalezené fenky. Ženu nejvíce zaujala krásná černá. Jenomže ve chvíli, kdy se otevřel kotec, doslova z něho vystřelila Jasmína, manželku olízla, a už byla její,“ vzpomíná pan Jiří.

To manželé ještě netušili, jak silné pouto se v ten okamžik zrodilo. Se ženou se dohodli, že Jasmíně budou říkat zkráceně, tedy Mína, a vydali se na cestu domů. V Lovosicích se rozhodli zastavit na oběd, jenomže ještě ani nezabouchli dveře auta a Mína doslova kvílela, aby manželům dala najevo, že si to nepřeje.

„Nezbývalo, než respektovat její přání. Manželka si vzala Mínu na klín a pro uspokojení našich žaludků jsem zašel koupit nějaké obložené housky,“ popisuje s úsměvem Jiří první vůdcovské instinkty Míny.

Zatímco vůdci smečky bývají psi, v rodině Marcely a Jiřího velela Mína. To pochopili hned další den na chalupě, kdy chtěli odjet na nákup. Ačkoliv na Vysočině měla Mína k dispozici rozlehlou zahradu, kterou s velkou radostí využívala, neuteklo jí, že páníčkové chtějí odjet.

Její nesouhlas po zkušenosti v Lovosicích pochopili, a museli se spokojit s tím, co dům dal. Fenka si na zahradě užívala volnosti, vesele okusovala stromky, pergolu, „zalíbily“ se jí i některé kytičky.

„Neměla žádné vychování, takže nereagovala na přivolání a naše výtky či zákazy si vykládala jinak, než jsme chtěli. Byla však velmi chápavá a brzy se sžila s rodinou, novým prostředím a zvykla si i na klienty, kteří přicházeli jak do manželčiny, tak do mojí kanceláře. Normálně se říká, že pes se adaptoval na nové životní podmínky, jenomže my jsme po měsíci zjistili, že to je obráceně. My s Marcelou jsme se adaptovali na Míniny představy. Ona se stala tmelícím elementem, nebo spíše vůdkyní naší rodinné smečky. Klidná a spokojená byla, jen když jsme byli všichni tři pohromadě. Jakmile jeden z nás odcházel, Mína dávala najevo kňouráním a pobíháním, že si to nepřeje.“

Brzy však fenka pochopila, že kancelář nebo byt musí její páníčkové alespoň občas opustit.

„To nám dovolila, ale jen když jsme odcházeli oba najednou. Nevím, jak to má tento vlčí potomek srovnané v hlavě, ale jedno je jisté – chce nás mít všechny pohromadě. Asi jako ovčácký pes,“ uvažuje pan Jiří, ale zároveň podle vzhledu Míny pochybuje, že by nějakým předkem mohl být pes ovčáckého původu.

Protože oba dnes už bývalí manželé mají zkušenosti s velkým ridgebackem a boxerem, vědí, co obnáší výchova a výcvik psů. V případě Míny však nepoužívají slova výchova a výcvik, ale říkají, že je slušná.

To může potvrdit každý, kdo přichází do kontaktu s fenečkou, ať už v kancelářích partnerů, v restauracích, dopravních prostředcích a jinde. Je nevtíravá, nežebrá, ale jako každý pes je vděčná za pamlsek.

Stálí klienti právničky Marcely a ekonoma Jiřího tuší, co je s Mínou v kanceláři čeká. „Když někdo zaklepe na dveře, Mína mi nejprve skočí na klín, a když zjistí, že jde o známou osobu, pak seskočí a návštěvu zavede k šuplíku, kde jsou pamlsky. Známí klienti už vědí, co mají dělat,“ popisuje Jiří, jak si Mína naučila své okolí.

Těch úsměvných fenčiných výukových lekcí je celá řada. Třeba když odmítla zůstat doma a manželé chtěli jít do kina. A protože dosud se Mína v restauracích a na jiných veřejných místech chovala opravdu slušně, proč ji tedy nevzít do kina.

Jenomže naneštěstí se na plátně náhle objevil štěkající pes. A Mína mu okamžitě odpovídala. Domluva nepomohla a čumáček si nenechala držet, dokud kolega na plátně nezmizel. Co bylo ve filmu, už si Jiří moc nepamatuje, neboť po tomto Mínině výstupu jen s napětím očekával, kdy se ve filmu opět objeví pes…

Soudy řešící rozvod manželství často rozhodnou, že manželé budou mít děti ve střídavé péči. Odborníci na výchovu dětí sice říkají, že to pro děti není to nejlepší řešení, ale pan Jiří to při přípravě rozvodu pokládal za vhodný způsob, jak se podělit o psa.

„Žena jako právnička psala návrh na rozvod, já měl na starosti návrh na majetkové vypořádání. Tehdy byl pes ještě považovaný za věc, a tak jsem napsal, že psa budeme mít ve střídavé péči. O dětech už jsem se nemusel zmiňovat, těm bylo 30 a 33 let. Ženě se však tato klauzule nezdála vhodná pro soudní jednání a navrhla ji vypustit s tím, že ji oba budeme dodržovat. A tak se stalo,“ vzpomíná bývalý manžel.

A co se změnilo po rozvodu u čtyřnohé kamarádky? Jak vyplývá z vyprávění bývalých manželů, téměř nic. Stejně jako se toho příliš nezměnilo v jejich vztahu. Po rozvodu se sice každý přestěhoval ze společného bytu do svého, ale na chalupu jezdí společně, stejně jako na dovolené či na výlety. A žádné problémy neřeší ani ve společném podnikání.

„V kanceláři je Mína s jedním nebo druhým, po skončení pracovní doby ji jeden z nás vezme na procházku a pak pobývá v bytě u Marcely. Tam dostane krmení a na noc si ji beru do svého bytu,“ naznačuje Jiří obvyklý den Míny, která se nepochybně stala jedním ze spojovacích článků ve vztazích po rozvodu.

Vztahy partnerů jsou dnes lepší, než byly před rozvodem. S úsměvem také dodávají, že jako milovníci psů by Míně ani nemohli udělat něco tak špatného, že by se nestýkali.

„Mína dává jasně najevo, že má ráda nás oba a že nechce, abychom byli každý jinde. Jakmile třeba na výletě jeden nebo druhý musí někam odejít, je Mína celá nervózní, pobíhá od jednoho ke druhému, jako by nás přesvědčovala, že musíme být všichni spolu,“ shodují se na závěr bývalí manželé.