Tereza Brodská: Kdybych mohla, žiju v naprosté anonymitě

Původně jsem chtěla uspořádat oslavu, ale točila jsem s režisérkou Terezou Kopáčovou film, kde jsem v každém obraze, v každém záběru. Skončili jsme týden před narozeninami, a tak jsem neměla na nějakou organizaci a výběr místa čas. Oslavili jsme to jen v rodinném kruhu. Postupně to s kamarády po kouscích dooslavuji.

Jde o televizní film Nevidím, neslyším, který Tereza Kopáčová točila podle scénáře Alice Nellis. Bylo to pro mě jako zjevení. Už jsem měla za to, že jsem si všechno odehrála a těžko mě ještě něco mimořádného potká, a najednou zavolala Tereza a nabídla mi nádhernou roli. Nečekala jsem nic takového, protože pro herečky po čtyřicítce moc příležitostí není.

Měla jsem v obličeji stále namalovanou vyrážku, musela jsem přibrat, a ještě se tak ukázat ve dvojdílných plavkách. (smích) Když jsem si přečetla ve scénáři, že mám skočit šipku, volala jsem Tereze, že to asi nedám.

„Ty neumíš šipku?“ divila se. „Já myslela, že to dneska umí každej. Tak se nedá nic dělat.“

Okamžitě jsem sedla k počítači a vyhledala kurzy plavání. Najala jsem si učitelku Marušku a naučila se skákat šipku. Já, která jsem ještě donedávna nedokázala ponořit hlavu pod vodu, jsem točila záběry pod hladinou; ty pořizoval manžel Alice Nellis, který se na to specializuje.

Stejně jsem si vymínila, abychom scénu točili až poslední den: aby byl film v zásadě hotový, kdybych se už nevynořila.

Protože ženy kolem padesátky, pokud nejsou modelky nebo nechodí na liposukci, si málokdy udrží ideální figuru. „Víš, jak tě budou ženy milovat?“ přesvědčovala mě režisérka. Když jsem se jí ptala, co muži, odpověděla, že v mém případě to už je jedno.

Asi jejich fanoušky zklamu, ale jsem přesvědčená, že jsem s Dušanem Kleinem natočila daleko lepší věci. Básníci jsou kultovní filmy, ale pro mě byly zajímavé tak do třetího dílu. Pak se z nich vytratil poetický humor. V nejlepším se prostě má přestat.

To opravdu ne. Rozhodně jsem se nad sebou nikdy nedojímala. Naopak mě baví sebekarikatura. Jsem v jádru velmi pragmatická a racionální, i když se to tak nemusí zdát.

Vzpomínám na těch šest let s láskou a sentimentem, i když to byla fuška. Začínali jsme s Alenou Vránovou, Radkem Brzobohatým, Pavlem Křížem, Míšou Badinkovou, Ilonou Svobodovou, Ondřejem Pavelkou, Hankou Maciuchovou. Režisérsky to rozjížděl Dušan Klein. Všechny nás to nesmírně bavilo. Začínalo nás tehdy pár herců s jedním štábem, teď to dělají dva štáby a herců se nedopočítáte.

Budu tam jen párkrát hostovat. Moc se mi nechtělo, ale jsou to jen čtyři natáčecí dny. Rozhodně se nejedná o můj návrat do nekonečného seriálu, ale jen o krátkou návštěvu. Ulice mi dala všechno, co mohla, a naopak. Byl by to nastavovaný vztah, který nikdy nedopadne dobře.

Mojí srdcovou režisérkou je Tereza Kopáčová, která stojí za tím nejlepším, na čem jsem v poslední době pracovala. Naprosto jsem zbožňovala Karla Kachyňu, se kterým jsem točila Vlak dětství a naděje (1985). Byl moje platonická láska.

Vzhlížela jsem i k režiséru Jaroslavu Dudkovi, byl neuvěřitelný perfekcionista a přesnost vyžadoval i od herců. To mi hrozně vyhovovalo a ráda jsem u něj vzala i malou roli. Šla jsem k němu hostovat do Divadla na Vinohradech do inscenace Oldřicha Daňka Jak snadné je vládnout aneb Karel IV., toho hrál Viktor Preiss. Lákali mě tam do angažmá, ale to se mi nechtělo.

Ze 4. ročníku konzervatoře jsem odešla do angažmá v Plzni, kde jsem byla pět let. Pak jsem dostala nabídku napřed na hostování a pak na angažmá do Činoherního klubu a do Divadla Na zábradlí. Já se tehdy rozhodla pro Zábradlí. Zažila jsem tam pět nádherných let s režisérem Janem Grossmanem, s Jirkou Bartoškou, Karlem Heřmánkem, Pavlem Zedníčkem, Láďou Mrkvičkou, Janou Preissovou, Zuzanou Bydžovskou.

Zažila jsem něco, co už nikdo z dnešních herců nezažije: když jsme šli v jedenáct večer z představení, k pokladně se táhl had lidí, kteří čekali, až se ráno otevře pokladna a začnou se prodávat lístky na další měsíc. Čekali tam ve spacácích s termoskou celou noc. Po revoluci se to bohužel rozpadlo.

Zažijete-li něco tak nádherného, rozmazlí vás to. Pak jsem ještě hrála asi tři roky v Ungeltu v moc hezké inscenaci s Alenou Vránovou, tu nesmírně obdivuju. Potom jsem hodně let divadlo nehrála a nijak mi to nechybělo. Možná to souviselo s věkem: když jsem večer přišla domů, už se mi jednoduše nikam nechtělo.

Vůbec bych si z toho nic nedělala. Měla jsem to tak vždycky. Když jsem před sedmi lety skončila v Ulici, žádné nabídky nepřicházely, protože jsem byla zafixovaná jako Bára Jordánová a dlouho se z toho nedařilo vyskočit do jiných rolí.

Vždycky jsem si našla něco, v čem jsem se realizovala, nemuselo to být nutně hraní. Jednu dobu jsem asi rok a půl psala do jednoho časopisu o restauracích a hodnotila je.

Nejen to, já jsem i gurmán. Vždycky jsem i ráda vařila. V sedmnácti jsem se osamostatnila. Měla jsem možnost jít bydlet do maminčina bytu, který byl volný, protože tehdy žila s panem Hanzlíkem. Jeden čas u mě bydlela první žena mého bratra (výtvarník a hudebník Marek, syn z prvního manželství Vlastimila Brodského – pozn. red.), dnes manželka Petra Jarchovského Lenka, a náš byt v Nerudovce byl vyhlášeným útočištěm pro všechny kamarády, protože jsme pořád vyvařovaly. Bydlela jsem tam několik let, než se tam maminka zase nastěhovala.

Od té doby mám vaření ráda. Dříve jsem dělala třeba i dvě teplá jídla denně, jenže od doby, kdy se Sam osamostatnil, mě to už tak nebaví.

Nesla jsem to těžce. Syndrom vyprazdňujícího se hnízda jsem prožívala asi jako každá matka. Chápu ale, že to je přirozený logický a zdravý proces. Sama jsem se osamostatnila v sedmnácti, on to s námi vydržel o dost déle.

Samozřejmě. Vzhledem k tomu, že Samova dívka má početnou rodinu a Slavíků je taky plno, hodně si na ty rodinné sešlosti potrpíme.

Před 23 lety při focení k jednomu rozhovoru. Přesné datum seznámení si nepamatuju, stejně jako datum svatby, v tom jsem ideální manželka, protože tím pádem přehlédnu, když manžel na některé výročí zapomene.

To asi nemá nikdo. Nám to vydrželo, protože jsme oba rodinné typy a jsme spolu rádi. To je ideální kombinace. Pro oba to bylo navíc druhé manželství, takže jsme do toho našeho vstupovali poučení. Jak říká Tomáš Töpfer, první manželství je jako mléčný zub, musí jít pryč.

S prvním manželem (v 21 letech se provdala za česko-španělského filmaře Jordiho Niubóa – pozn. red.) jsme byli pět let, kterých nijak nelituju, rozešli jsme se s noblesou. Dneska spolu klidně zajdeme na kávu a rádi se vidíme.

To bych neřekla. Jsem tak prostě nastavená. Kdybych mohla, žiju v naprosté anonymitě. Hereckému prostředí se vyhýbám, vlastně společnosti vůbec. Kamarády mám převážně z jiných profesí. A soukromý život mých rodičů není rozhodně něco, co bych s vámi chtěla rozebírat.

Každý jinak: maminka byla v přístupu k práci intuitivní, tatínek byl víc teoretik. Nedávno jsem objevila nějaké jeho staré scénáře z Vinohrad, kde měl na každé stránce detailní poznámky, doma se nesmírně pečlivě připravoval. Maminka se učila texty a u toho ještě stačila vařit nebo plít zahradu.

O herecké profesi jsme si doma nepovídali. Bavili jsme se o obyčejných věcech, o herectví ne. S tatínkem jsme se dívali na fotbal, na atletiku, na tenis. Učil mě poznávat souhvězdí, vyprávěl mi o hvězdách. Táta se tomu dost věnoval, vedl dlouhé debaty s panem Grygarem. Dbal i na to, abych uměla hrát šachy.

Nedošlo k tomu. Tehdejší ředitelka Jiřina Jirásková chtěla nasadit kus, kde by měl tatínek hlavní roli a hrála bych tam i já, ale tatínek už tehdy nechtěl hrát divadlo, protože měl nějaké zdravotní problémy a hrozně se bál, aby se mu něco nepřihodilo na jevišti a musela by jít uprostřed představení opona dolů. Říkal, že je pro něho přijatelnější, kdyby se muselo přerušit natáčení a dotočilo se to jindy.

Na jednu stranu mě to mrzí, na druhou vím, že bych z toho měla hrozné nervy a hrozně bych se před ním styděla. I on říkal, že když točí s bráchou nebo s mámou, má s tím problém.

Před kamerou jsme se potkali v Ať žijí duchové (1977). Točilo se to v létě o prázdninách, bylo mi devět, a abych se tam s ním nenudila, dali mě mezi skupinku dětí. Moc si na to nepamatuju.

Ani jednou se mi do toho moc nechtělo, ale režisér filmu Citlivá místa (1987) Vladimír Drha mě přemluvil. Maminka tehdy měla mezi jednotlivými obrazy tendence zjišťovat, jestli jsem se najedla, jestli mám teplé ponožky a jestli mi není zima. Naštěstí ji to po čase přešlo a měly jsme k natáčení profesionální přístup.

Následoval snímek Evalda Schorma Vlastně se nic nestalo (1988). Byl to jeho první film po dvacetiletém zákazu. Taky jsem se tomu bránila, aby se neříkalo, že mě maminka protlačuje. To jsem vždycky odmítala a byla jsem naopak hrdá, že jsem si svou cestu vyšlapala sama. Trvala jsem tehdy na tom, aby Evald Schorm dělal kamerové zkoušky i s jinými herečkami. Stejně to vyšlo na mě. To už mi ale maminka ponožky nekontrolovala.

Posledních pět let se věnuju charitě – jsem ve správní radě dětské chirurgie v Praze Motole. Správní rada má několik členů, ale dělám to sama. Tisknu každý rok brožurky, vloni jsem natočila krátký dokument o dětské chirurgii, který jsem sama sestříhala.

Hlavně každoročně organizuju v Malostranské besedě velký happening, kde přednostovi dětské chirurgie předávám šek. Teď se tomu intenzívně nevěnuji, kvůli natáčení jsem musela tu hlavní akci posunout až na podzim. Vystupují tam moji kamarádi, jako třeba Dan Bárta, Jirka Korn, Vašek Neckář, Miro Žbirka, Jirka Macháček, Michal Malátný, Ondra Brzobohatý. Dokonce mě oslovily další dvě kliniky, abych pro ně dělala něco podobného včetně shánění sponzorů.

Nemám velké sebevědomí a věčně o sobě pochybuju, nicméně připouštím, že po organizační stránce jsem docela dobrá a snažím se, abych každý rok přišla s něčím novým. Jeden rok jsme třeba těm, kdo přispěli, dávali trička, která navrhoval můj syn se svojí slečnou.

Ne, studuje mezinárodní vztahy a politologii, ale jeho slečna studuje na UMPRUM obor keramika a porcelán. Mám však zakázáno o něm mluvit.

Jsem, protože pro muže není herectví úplně důstojné povolání. Uživit s ním rodinu je v dnešní době velký kumšt. Hlavní pro mě je, aby dělal to, v čem bude šťastný. V tom jsem maximálně tolerantní.