Gene Deitch: Že bych zůstal v Československu žít, tehdy nikoho nenapadlo

„Nemůžu ale říct, že bych ho nějak miloval,“ ukazuje na prosklenou skříňku na zdi, v níž pětapadesát let stará zlatá soška trůní.

„Je to důležité ocenění, ale mnohem raději mám tohle,“ vtiskne mi do ruky zlatou cenu Annie Award za celoživotní dílo určenou filmovým animátorům, kterou získal v roce 2003.

Talentovaný kreslíř, režisér a producent zasvětil animovanému filmu celý život. Bylo mu pětatřicet, když 10. října 1959 přistál na letišti v pražské Ruzyni, aby v Praze domluvil spolupráci se studiem Bratři v triku, které bylo součástí státního podniku Krátký film. „Ocitl jsem se ve středověku,“ přibližuje češtinou, z níž je stále patrný zřetelný americký přízvuk, své tehdejší pocity.

O Československu nevěděl vůbec nic, v Evropě byl poprvé a jako většina Američanů si myslel, že přilétá z nejdokonalejší země světa. Netušil, že český animovaný film právě prožívá svou zlatou vlnu, neznal malíře Jiřího Trnku ani jeho slavné spolupracovníky Jiřího Brdečku, Hermínu Týrlovou či Adolfa Borna.

Měl slušně našlápnutou kariéru jako umělecký šéf největšího studia animovaných filmů v New Yorku, za sebou několik ocenění, stihl založit vlastní studio UPA, oženit se a zplodit tři syny. Z okýnka starého sovětského letadla, které bylo tak malé, že jeho čtyři pasažéři nesměli sedět na jedné straně, aby se nepřevážilo, si hned všiml rozdílu mezi západní upravenou a českou chaotickou krajinou.

„Přímá linka z Ameriky tehdy do Prahy nelítala, přesedal jsem v Curychu. Jak se pode mnou měnila ubíhající krajina, rozdíl v políčkách byl stále zřetelnější,“ vzpomíná.

Dodnes má schovanou smlouvu, která mu zaručovala, že se v Československu nezdrží déle než 10 dní. Na letišti jej čekala žena, o níž se domníval, že je produkční ze studia Bratři v triku. Ta však tehdy místo sebe poslala sekretářku a do spolupráce s cizincem se nehrnula.

„Byl jsem pro ni komplikace. Chápal jsem, že Češi nejsou zvědaví na to, aby jim někdo zvenku přijel mluvit do jejich práce. Brzy jsem však poznal, že jsou velmi šikovní a zruční, i když technika se s tou americkou nedala měřit. A taky mi došla jedna věc: že Amerika není středem světa, nejlepší stát na zemi, jak jsem si tehdy jako většina Američanů myslel.“

Praha ho okouzlila a zdejší život ho začal zajímat. Důvod, kvůli němuž překopal svůj život, se mu však zatím stále vyhýbal.

Až po pár dnech zjistil, že produkční, s níž má spolupracovat, je ve skutečnosti drobná, 155 centimetrů vysoká Zdena Najmanová, a nikoli žena, která ho přivezla z letiště. Zdena byla vdaná, měla syna a svou práci milovala. Když to mezi nimi zajiskřilo, bylo jasné, že komplikace jsou nevyhnutelné.

Vrátím se, měl jasno Gene při odletu z Československa. „Zdenu ani nenapadlo opustit svou práci, a tak jsem se musel rozhodnout. Bylo mi jasné, že je to buď, anebo.“ I po těch letech pro něj není jednoduché hovořit o tom, jak v Americe vše prodal a oznámil manželce, že odchází.

„Nemůžu říct, že to bylo správné či morální. Ale bylo to prostě tak.“ Tři měsíce se Zdenou čile korespondovali. Poté se do Československa vrátil a zůstal.

Američtí přátelé nedokázali jeho rozhodnutí pochopit. Mysleli si, že je komunista nebo že se zbláznil.

„Už jako kluk jsem se zajímal o vize budoucnosti. Znal jsem sice i knihy Karla Marxe, ale nikdy by mě nenapadlo, jak může vypadat tzv. marxismus-leninismus v praxi.“ Většinu peněz za své studio nechal manželce.

„Přišel jsem o všechno, byl jsem totálně na mizině. Přesto jsme se Zdenou věřili, že vzniknou další věci. Vznikly, a postupně jsme si vybudovali i slušnou finanční situaci.“

Zůstal mu americký pas, neomezené zpětné vízum a plat v dolarech. I nadále jej totiž zaměstnávali Američané. Díky zakázkám, jež sem přinesl, v Krátkém filmu spatřily světlo světa některé díly seriálů Tom a Jerry nebo Pepek námořník.

Přinášel studiu peníze a byl si toho vědom. Požádal proto tehdejšího ředitele Krátkého filmu Kamila Pixu, aby Zdena měla stejnou svobodu pohybu, jakou měl díky svému americkému pasu on. Komunista Pixa to skutečně zařídil.

V roce 1964 měli Gene a Zdena svatbu na Staroměstském náměstí. „Přišel skoro celý český animovaný film. Zdena byla velmi oblíbená a její přátelé si mysleli, že už ji neuvidí. Že po svatbě nasedneme do letadla a odletíme do Ameriky. Proto si přece tehdy česká děvčata brala cizince, ne? Že bych tu zůstal žít, nikoho nenapadlo.“

Postřehy jediného Američana v Praze, žijícího mimo diplomatické kruhy, jak sám sebe někdy označuje, se rozhodl sepsat do knihy Z lásky k Praze. Anglicky vyšla snad šestkrát, nyní se dostává i k českým čtenářům. Líčí v ní s nadhledem trable Američana v socialistické zemi, která jej i přes svou problematičnost okouzlila.

„Lidé se mě ptali pořád dokola na to samé. Jak to tady chodilo. Tak jsem to sepsal,“ tvrdí.

Díky americkému pasu si zachoval určitou svobodu. Jezdil nakupovat do Německa či do Vídně, ráno tam, večer zpátky, a vozil sem nedostatkové zboží. Zásoboval jím i své přátele. „Dost mi chybělo burákové máslo. České kuchyni jsem nepřivykl, vepřo knedlo zelo mi moc nejelo.“

Postupně se dával do pořádku i jeho vztah se syny. „Když jsme se Zdenou poprvé navštívili Ameriku, tehdy šestiletý Seth jí řekl, že ji maminka nemá ráda. Čas naštěstí vše srovnal.“ Všichni synové jdou v jeho šlépějích a věnují se kreslení.

Je rád, že prožil přelomová období v srdci Evropy. „Do politiky jsem se nemíchal, neznal jsem ani disidenty. Měl jsem přátele mezi výtvarníky a animátory.“ Svědkem na svatbě mu byl Jiří Brdečka, amerikanofil, se kterým si okamžitě padli do oka.

„Musíš mi vyprávět o kovbojích,“ žádal ho spisovatel, výtvarník a autor proslulého Limonádníka. Gene Deitch mu přídavkem schovával výtisky Herald Tribune, které si pravidelně nosil z americké ambasády.

Kromě animovaného filmu, kde spolupracoval s Jiřím Trnkou, Zdeňkem Milerem nebo Adolfem Bornem, se věnoval také svým knižním ilustracím a komiksům. Jako první zfilmoval Tolkienova Hobita, obrázky nakreslil Adolf Born a celý děj byl zhuštěn do deseti minut.

Díky zálibě v jazzové hudbě se seznámil s hercem a hudebníkem Ondřejem Havelkou, jemuž pomohl dešifrovat některé staré jazzové texty. „A přivezl jsem do Prahy první stereomagnetofon,“ připomíná.

Technologie ho vždy zajímaly, i dnes s nimi drží krok. Sleduje trendy v animovaném filmu, který se proti době, kdy začínal, proměnil od základů.

„Jako kluk jsem si představoval, že v budoucnu budou běžná vznášedla a podobné věci. Pamatuju si na první ukázky vysílání primitivních televizí. Jaký rozdíl proti dnešním plochým obrazovkám! Jak se svět změnil díky internetu a mobilním telefonům! I o tom je knížka, kterou jsem napsal. Je ale hlavně o Praze, kterou mám rád.

Za minulého režimu jsem, až na některé provozní detaily, nijak zvlášť netrpěl a mohl jsem dění pozorovat s jistým odstupem. V socialismu jsem prožil skoro třicet let a nemám důvod ho vychvalovat. Dnes však není populární říkat, že ne vše bylo špatně. Že neexistoval dluh a výrazné finanční problémy. Dnešní moderní ďáblové jsou mnohem šikovnější než tehdejší. Kapitalismus, který je tu teď, je asi jeho nejhorší způsob. Lidé mohou mít auta, zboží, mohou cestovat. Co se toho dá koupit! A ani není potřeba hotovost. Co však lidé nemají, je moc.“

Dnes někteří jeho američtí přátelé pochopili, proč se vzdal slibně se rozvíjející kariéry v americkém animovaném studiu, rozvedl se a šel za hlasem srdce do země, kde se žilo složitěji. Někteří dokonce žádali, aby jim pomohl podobný scénář zrealizovat.

„Nevím, zda by to šlo zopakovat. U mě nic z toho, co se stalo, nebylo plánované. Byla to příležitost, kterou jsem chytil za pačesy. Náhoda, za kterou jsem vděčný.“

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: