Houslistka Adéla Štajnochrová: Rodiče mě připravovali na to, abych zapomněla na školy

Že? Nechala jsem si ho ze sentimentality v e-mailové adrese, ale doma máme jen samé Štajnochry. Je mi trochu líto, že „drozdi“ vymírají. Ale už jsem si zvykla, vdávala jsem se v roce 2003. Oslavíme patnáct let od svatby, navíc mně bude čtyřicet, manželovi padesát a nejstarší dceři deset let, dohromady nám bude sto!

Mě by moc zajímalo, čím by byli, kdyby mohli. Naši se stali součástí disentu, podepsali Chartu 77. Jsem na ně nesmírně hrdá. Tatínek Miroslav Drozd vystudoval ekonomii, chvíli pracoval v ekonomickém ústavu. Pak ho odevšad vyhodili, dokonce byl nebezpečný i jako údržbář. Nakonec skončil jako skladník a topič.

Doma potom žil tím, co jej bavilo nejvíc – překládal z angličtiny a francouzštiny pro samizdat, maminka vše přepisovala na stroji. Ta má obchodní školu, byla úřednicí, ale pak se mnou zůstala doma.

Pevné názory a zájem o politické dění se rodinou vine už déle, babička Růžena Drozdová pracovala v rozhlase a jako první z rodiny podepsala Chartu 77, dědeček Miroslav Drozd byl také novinář. A tak nás občas na chalupu doprovázeli i nezvaní hosté, parkovali na kopečku a pozorovali…

Bylo nádherné. Jsem jedináček a naši na mě měli „díky“ režimu spoustu času. Taky tu byla druhá polovina rodiny, druhá babička Libuše. Ta nejhodnější úžasná moravská babička, kterou si umíte představit. Na chalupě, sehnutou nad záhonky jahod nebo na cestě do lesa na borůvky, potom u plotny a trouby v oblacích těch nejskvělejších vůní marmelád a koláčů, tak ji vidím doteď. Vánočky u nás pekla jedině ona a po jejím odchodu jsem se do toho pustila já, naprosto nezkušená pekařka cukrářka.

Dodnes při „šoulání“ devíti válečků vzpomínám na dokonalé, krásně vzešlé zlatavé babiččiny výtvory. Moje jsou i po letech pořád šišaté a potrhané, ale láska, se kterou je vyrábím, je z nich doufám cítit.

V Praze na Smíchově blízko Bertramky, kam jsme chodili s tátou topit. Já jsem tam později mockrát vystupovala, ale důvěrně jsem znala nejdřív kotelnu. Rodiče mě připravovali na to, abych zapomněla na školy. Nedaleko nás byl obchod s ovocem a zeleninou a já tam jednou měla prodávat. Byla jsem s tím úplně sžitá. V dětství jsem suše předpokládala, že jednou budu stejně statečná jako rodiče, ale teď, když mám sama rodinu, si vůbec nejsem jistá, že bych to zvládla.

Jinak jsem hodně četla a ráda jsem s dětmi lítala venku. V té době se rodiče ještě nebáli vypustit nás do parku. S kamarádkou odvedle jsme vášnivě hrály „vybiku“, sice jen ve dvou, ale bavilo nás to. A denně jsem s tatínkem cvičila na housle, hodně jsem se ho natrápila a teď mi to moje děti vracejí.

Každé je úplně jiné. Nejstarší je devítiletá Anička. Krásně zpívá, a tak jsem ji odmalička směřovala na Kühnův dětský sbor, ale ona si prosadila housličky. Hraje od sedmi let.

Druhý je osmiletý Daniel. Je kytarista a klasické prostřední dítě, než se narodila Emmička. Nenápadně se vymezuje, hledá své místo a jede si po svém. Je ovšem také zapálený fotbalista, miluje Čtyřlístek a Tin Tina. Kytaru si vybral sám a je nadšen.

Třetí je Šimon, pětiletý předškolák. Už dva roky hraje na housličky, poslední dobou se do toho hodně obul, vysloužil si nedávno medaili za zvládnutí první „sestavy“. Děti se učí Suzukiho metodu pod vedením skvělé Jany Hrabaňové. Šimonek má moc rád společnost starších dětí, holčičky nevyjímaje.

Spíš Emma Kirkby, anglická zpěvačka staré hudby s tím nejkrásnějším hlasem. A navíc když máme Annu, tak musíme mít Emmu, aby se holky nehádaly o písmenka. Emmička ještě zůstává naprosto ve vlastním světě, je maličká. I tak je ale znát, že má muziku ráda. Předevčírem jsme zkoušeli vedle v pokoji, čtyři nástroje dělají velký rámus a ona byla naprosto spokojená.

V naprostém chaosu! Jinak to snad ani vzhledem k počtu nejde. Snažíme se ale v tom, na čem nám záleží, být důslední.

Ve čtyřech letech. Může za to náš soused houslista, který mě slyšel, jak si zpívám. Umanul si, že ta holčička za zdí musí chodit do hudebky. Mluvil do maminky tak dlouho, až to po roce vzdala. Začala jsem chodit do přípravky, po půl roce přibyly housličky. Ty si prosadil pan učitel nauky navzdory přání mé maminky mít doma klavíristku. Neuměla jsem psát, číst, do nauky se mnou musel vždy někdo dospělý, ale moc mě to bavilo. Oba rodiče hráli jako děti na klavír, tatínek miluje jazz, dodnes si často sedne a improvizuje. Dělá to, co já bohužel neumím. Jsem vázaná na noty.

Měla jsem skvělou učitelku Danu Vlachovou, byla si blízká i s mými rodiči, takže pronikla do našich rodinných trablů. Navedla nás ke studiu konzervatoře, kde byly poměry volnější a šance na přijetí podezřelého dítěte vyšší. Přesto jsem pořád jela ve dvou kolejích – zelenina, nebo housle. Nakonec jsem díky revoluci mohla kamkoli, ale stejně zvítězila konzervatoř v Praze.

Manžel je muzikant, hodně vytížený, bývá často pryč. Hraje na kontrabas, má jako já rád starou hudbu, hraje na barokní basu, stejně tak ale i klasický repertoár a skvěle i jazz. Má široký záběr. A to je původně pan inženýr z ČVUT!

Když je doma, pomáhá ve všem, nebojí se ničeho, ani miniaturních miminek, vaří těstoviny s výbornou červenou omáčkou, jak si pochvalují děti. Já jsem tady za zdravou výživu, on za párečky a karbanátky.

Ano a protáhla jsem si studium na dva roky, v Londýně jsem se začala věnovat barokní hudbě a hře na barokní housle. Starou hudbu hraju i teď.

Mají program pro studenty hudebních škol, ti vybraní dostanou příležitost s LSO hrát a vystupovat. Hráli jsme všechno, včetně filmové hudby, natočili totiž třeba Harryho Pottera. Mně bylo čtyřiadvacet let, byla to velká pocta a nezapomenutelný zážitek. Na druhou stranu zjistíte, že se v tomto prestižním orchestru řeší stejné věci jako tady. Mezilidské vztahy jsou všude komplikované.

Od roku 2014, Šimonkovi byly tehdy necelé dva roky. Předtím jsem hrála hodně barokní hudbu, po návratu z Anglie jsem také nastoupila do klavírního tria ArteMiss, kde působím dodnes. Náš kvartetní repertoár je široký – Haydn, Mozart, Beethoven, Schubert, Smetana, Dvořák, Brahms, Suk, Ravel, Bartók, Janáček, Fischer. Moc rádi si také zveme hosty a rozšiřujeme repertoár o kvintety, sextety, oktety…

Se mnou se po mateřské do kvarteta vracel i cellista Lukáš Polák, můj spolužák z akademie. S houslistkou Helenkou Jiříkovskou se také známe ze studií a hrály jsme spolu v Talichově komorním orchestru. Nejnovější je violista Martin Stupka, nastoupil loni, kdy nás opustil poslední ze zakládajících členů – Radim Sedmidubský.

Jsme taková velká rodina se vším, co k tomu patří. Trávíme spolu spoustu času, někdy víc než doma! Hodně jezdíme do Velké Británie, tam kariéra kvarteta odstartovala. Učili jsme nedávno na kurzech v Lake District, v Dartingtonu, pravidelně se vracíme do Wigmore Hall, na festival Music in Country Churches, jsme hostujícími profesory na Royal Academy of Music…

Doma jsme i v Nizozemsku, tam máme síť spřátelených rodin, jejichž pohostinství čas od času využijeme i k nácviku skladeb.

V únoru hrajeme v Oxfordu a ve Wigmore Hall v Londýně. To je náš nejzamilovanější sál. Potom nás čekají spolupráce s novými komorními partnery, klarinetistou Ibem Hausmannem, houslistkou Esther Hoppeovou a violoncellistou Christianem Polterou, moc se těšíme.