Paralympionik Jan Povýšil: Občas mám tendenci nějakému frajerovi ukázat, jak má plavat

„Za dvacet let se mi nic takového ještě nestalo. Přestože jsem měl dostatečně natrénováno, na místě jsem se totálně zasekl. Nebyl to sice úplný výbuch – pokaždé jsem jako zázrakem proklouzl do finále, ale jenom jediný závod jsem uplaval trochu slušně, skončil jsem v něm na pátém místě,“ pokračuje s ironickým úsměvem v líčení pocitů z poslední velké sportovní akce, která se mu v jeho očích nepovedla.

Dneska už ví proč. Před vrcholovým kláním totiž příliš intenzivně hltal videa s radami koučů a příručky o tom, jak se má člověk naladit, aby podával co nejlepší výkony.

„Říkal jsem si, že konečně získám těžce profesionální přístup, což se mi vůbec nevyplatilo. Načetl a prokonzultoval jsem toho tolik, až jsem sám sebe dostal pod neuvěřitelný tlak. Díky tomu jsem zjistil, že abych v bazénu fungoval, musím to mít tak trochu na háku, takže letošní sezónu si užívám na pohodu a plavu hlavně pro radost.“

V porovnání s tím, co se mu přihodilo na školním výletě v Itálii před dvaceti lety, můžou předchozí řádky někomu připadat jako probírání nicotných trablů. Pro člověka, jenž se po úrazu krční páteře ocitl na vozíku a záhy se upnul ke sportu, který mu jeho stav umožňoval, však mají úspěchy stejnou váhu jako pro kohokoli jiného.

Paradoxní je na celém příběhu to, že Jan Povýšil se zranil v akvaparku při sjíždění tobogánu, ale právě ve vodě ještě během rehabilitace našel svůj druhý domov.

Jeho doménou se stala padesátka volným stylem. „Tahle trať mi vyhovuje, protože je nejkratší a nejrychlejší. Trenérky si ale bůhví proč myslí, že jsem nejlepší na dvoustovce a na krátké polohovce,“ usmívá se muž, na němž je vidět, že o co méně používá nohy, o to více dává zabrat svým ramenům. Pohyb na mechanickém vozíku, ale především vrcholové plavání, při němž nemůže zapojit nohy, způsobují, že jeho ruce nemají prakticky nikdy volno.

Aby vydržel ve formě tři roky do příští paralympiády v Tokiu, na které chce ukončit kariéru, běžně utrácí kolem 5000 korun měsíčně za fyzioterapeuta. „Říká se, že když uplavete více než tři kilometry za den, už to není zdravé ani omylem.

Poslední fáze příprav na závody přitom zahrnuje i deset tréninků týdně, takže se stává jakousi alchymií. Během ní můžete zjistit, že méně je někdy více.“

Už si stačil vyhlédnout dvě pohybové aktivity, ragby a basketbal, jimž by se jednou rád věnoval jen tak, pro zábavu, a které nebudou mít devastující vliv na jeho tělesnou schránku. Co se týká věku, mezi světovými paralympioniky ještě nepatří k nejstarším.

„Možná jsem už jediný, kdo se v roce 2000 zúčastnil her v Sydney, ale pořád jsou kolem mě kluci, kterým je už kolem čtyřicítky. Je to tím, že s paralympijským sportem se obvykle začíná později.“

Za svou sportovní kariéru už sice projel skoro celý svět, ale jako plavec startující v šesti různých disciplínách mnoho času na poznávání nových koutů nikdy neměl. Naposledy si tak užil aspoň času stráveného v hotelu na Kapverdách během cesty do Ria.

„Odtud jsme do Brazílie letěli prezidentským speciálem s obrovskými posuvnými křesly. Na místě jsem se už ale musel soustředit na závody, které byly téměř každý druhý den, takže většinou jsem jenom pendloval mezi vesnicí a bazénem,“ vysvětluje.

„Všichni jsme v Riu strávili celé tři týdny, protože cestujeme společně, ale někteří si vzhledem k programu mohli užít volno až úplně poslední den, kdy jsme šli na pláž.“ Člověk by řekl, že jako reprezentant bude mít plavání až po krk a v době volna se bude od vody držet dál. Jan Povýšil ale miluje moře a využije každou příležitost k tomu, aby si v něm mohl zaplavat. Bohužel se k němu v posledních pěti letech dostal jenom na jeden den.

„Vzpomínám si, že když jsem byl jednou v září v Normandii, počasí se vůbec nepovedlo a voda byla ledová. Stejně jsem ale do ní jako magor vlezl. Plavání v moři se člověku zkrátka neomrzí, i když mám z něho i jeden dramatický zážitek. Kdysi mě v Argentině odtáhl opravdu silný proud asi dva kilometry od břehu. Nebyla to vůbec sranda vrátit se zpátky, až mi s tím nakonec museli pomoct dva lidi.“

Nepohrdne ani hotelovým bazénem. „Specifikem plavců je, že neradi chodí plavat jen tak, ale když už vlezou do bazénu, v hlavě jim něco přecvakne a začnou to točit tam a zpátky. Nedokážeme se chytnout u břehu a jen tak klábosit,“ objasňuje Jan Povýšil. A co touha předvést se před ostatními? „Občas mám tendenci nějakému frajerovi ukázat, jak se má skutečně plavat. Anebo se chci pochlubit před kamarády.”

Hned v osmnácti si udělal řidičák, aby nemusel být závislý na otci, který ho vozil do školy a na tréninky. Papíry ale dostal až na druhý pokus, protože při první jízdě se zkušebním komisařem zapomněl dát přednost jinému vozidlu. S otcem na sedadle spolujezdce pak absolvoval tisíc kilometrů, než mu rodiče nechali za volantem absolutní volnost. „Auto se tak vedle vody pro mě stalo druhým symbolem svobody. Najednou jsem byl soběstačný, jenom tu a tam jsem zavolal bráchovi, že jsem píchl, aby mi přijel vyměnit kolo.“

Přiznává, že za volantem si připadal jako frajer, a tak vlastně není divu, že své schopnosti párkrát podcenil. „Jednou, po nějaké party, jsem cestou na Horáckou rallye u Třebíče poslal auto do stromu. Když vím, že další den budu řídit, tak nikdy nepiju, ale únavou jsem usnul a v pozvolné zatáčce vyletěl ze silnice. Pro kolemjedoucí to musel být celkem vtipný obrázek: vytáhl jsem vozík, sedl si na něj a koukal na auto „zaparkované“ v pangejtu. Strom projel felicií až na prázdné místo spolujezdce, ale já jsem byl v pořádku.“

Na základě osudného úrazu v deváté třídě i pod vlivem svých zkušeností z bouraček se stal garantem projektu Poúrazová péče. Ten má od letošního roku za cíl na jednom webu poskytovat pacientům informace o tom, na co kromě základního lékařského ošetření mají nárok.

„Většina lidí si myslí, že po operaci následuje krátká rehabilitace a pak se jde domů, přitom mnohdy můžou zažádat třeba o lázně nebo zákrok plastického chirurga. Kolikrát jim ani praktický doktor není schopen sdělit, jaké všechny druhy péče mohou využít,“ říká sportovec na vozíčku, který má za sebou mimo jiné pobyt v Rehabilitačním ústavu Kladruby a procedury na klinice na pražských Malvazinkách.

„Vždycky jsem chtěl pracovat na kriminálce, což už si nesplním,“ rozpovídá se o dětském snu stát se detektivem a se smíchem dodá: „Mými vzory byli hrdinové z Malého pitavalu z velkého města, jenom jsem nevěděl, jestli chci být Zedníček, nebo Krampol. Každopádně česká detektivka je podle mě dobrá detektivka.“

Když došlo na lámání chleba, přihlásil se na dopravní průmyslovku – tak trochu z rodinné tradice, protože táta i děda byli řidiči tramvaje a vůbec velká část rodiny pracovala v dopravních podnicích. Následně nedodělal tři vysoké školy. „Mám totiž problém s autoritami. Pokud si někdo respekt uměle vynucuje, jsem schopný rovnou odejít. Na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK, kde jsem studoval trenérství, jsem jednomu učiteli dokonce řekl, že je kretén.“

Později nevydržel ani u mediálních studií na soukromé vysoké škole, protože mu rozvrh kolidoval s programem vrcholového sportovce. „Navíc obecně jsem poměrně líný člověk a strašně obdivuju ty, kteří studují, pracují, a ještě se věnují nějakému sportu. Kde na to berou energii? Já jsem rád, že ráno vstanu a jdu na trénink, a celý den pak střádám sílu na to, abych se mohl věnovat i jiným věcem.“

V rámci objíždění plaveckých závodů se kupříkladu pustil do fotografování a sport – je jedno jaký – dodnes fotí nejraději. Přesto má v této oblasti i odvážnější cíle. Jako fotoreportér se chce podívat do míst, v nichž se odehrávají světové konflikty.

„Máme tajnou dohodu s fotografkou Jarmilou Štukovou, že mě jednou vezme na výpravu do Pásma Gazy. Nejdřív ale na to musíme sehnat dost peněz, protože nejde, abych tam byl bez asistenta. Pokud to nevyjde, nic se neděje, vždyť i focení pod vodou přináší docela dobrý adrenalin.“

Pořádné dobrodružství ale může zažít třeba i během vyjížďky po historické dlažbě v centru Prahy či jakéhokoli jiného města. „Když na kočičích hlavách zapadnete předními kolečky vozíku do škvíry mezi kostky, hodí vás to dopředu.“ Odřené ruce nebo kolena jsou tak pro vozíčkáře běžnou záležitostí. „Snažím se nikam nechodit sám, i když většinou se znovu zvládnu posadit i bez pomoci kamarádů.“

Popisuje zážitek z prohlídky zámku v Hluboké nad Vltavou, kde se svým doprovodem vzbudil u německých turistů značné pohoršení. „Koukal jsem nahoru místo před sebe a najednou jsem vypadl z vozíku. Kamarádi v takových případech vědí, že si pomůžu sám. Někdy se dokonce nade mě postaví a smějí se mé nešikovnosti, což udělali i tentokrát. Měli jste vidět ty pohledy ostatních!“

Stejně jako nemá rád přehnanou ochotu lidí, kteří mu chtějí za každou cenu v nesnázích pomoct, čímž někdy můžou napáchat víc škody než užitku, tak špatně snáší, když ho někdo na vozíku tlačí. „Vadí mi, že nad sebou nemám kontrolu, takže maximálně se občas nechám vyvézt do kopce.“

Na vozíku už kromě oděrek utrpěl i vážnější zranění, opět však vlastní vinou. „Jednou jsem házel psovi tenisák, špatně se napřáhl, převrátil se a dopadl na dlažbu, z čehož byl lehčí otřes mozku.“

Dodnes neví, co se tehdy v roce 1997 na italské skluzavce vlastně stalo, ale má jasno v tom, že na tobogán už nevleze. „Nemám strach z jízdy jako takové, ale jakmile vím, že něco nemůžu ovládat, jenom někam kloužu, tak to zkrátka nechci dělat. To se radši podívám na film nebo na seriál,“ usmívá se Jan Povýšil, velký fanoušek kinematografie.

„Vím, že je to strašlivý žrout času, ale mě to prostě baví. Stejně jako česká politika. Dokud si můžeme dělat srandu z prezidenta, tak je to ještě dobrý.“

Před více než třemi roky poznal svou přítelkyni, se kterou plánují svatbu a založení rodiny.

„Ale vzhledem k tomu, že je jí teprve šestadvacet, myslím, že biologické hodiny začnou tikat dřív mně, než jí. Zatím jsme si pořídili dvě koťátka. Regína se jako speciální pedagožka zaměřuje na děti s poruchami autistického spektra, což je dobře, protože sportovec je tak trochu jako člověk s Aspergerovým syndromem – má naučené určité postupy, které mu nesmí nikdo narušovat.“