Michaela Somolová - miss v úklidových službách

Vysoká tmavovláska si se mnou dává sraz v kavárně, kde českou ani jinou měnou nezaplatíte. Útratu lze hradit jen takzvanými altcoiny, což je virtuální měna využívaná na internetu. I díky tomuhle zážitku hned chápu, že Míša - jak jí kamarádi říkají - zvládá víc než její vrstevnice.

Ostatně firma, kterou s přítelem Robertem Vojáčkem a ještě jedním kamarádem založila, má po dvou letech cenu kolem sta miliónů korun. Nápad se přitom zrodil v době, kdy ona v New Yorku pečovala o děti a její drahý řešil, kdo mu poklidí. Jako odborníci vsadili při řešení problému na výpočetní techniku. Pomocnicím, kterým říkají dámy, organizují práci přes aplikaci. A službu si můžete objednat pár kliky na internetu.

Pořád. Miluji mít kolem sebe čisto. Když mám nejvíc práce, stresu, musím si prostě uklidit. Nevím, jestli to není nějaká nemoc. (smích) Pořádek mi pomáhá soustředit se. Můj přítel z toho až občas šílí. On by nejraději neuklízel nikdy. Máme to přesně naopak.

Teď naštěstí ano.

Já to tak beru. Dlouho jsme bydleli ve 2+kk, z něhož jsme se přesunuli do sto pěti metrů čtverečních, do podkrovního dvoupatrového bytu v pražských Holešovicích. Jeho majitelka žije ve Vídni a hledala někoho, kdo by se o něj staral a měl ho rád. My jsme se jí líbili. Dostali jsme ho za super cenu. Měli jsme opravdu neuvěřitelné štěstí.

Mě právě ne! Každý den dělám chvilku něco. I když v posledních měsících jsem i já objevila naše dámy na úklid, využívám tedy naši firmu Lidskou sílu. Doma mě teď proto baví hlavně vařit. I když přítel říká, že to moc neumím.

Není, spíš má leckdy pravdu. Já totiž ráda v kuchyni experimentuju. Nepoužívám moc recepty. Takže on to shrnuje: "Jedno jídlo z deseti se opravdu jíst dá." (smích) Když mu něco ode mě chutná, je mu to obvykle líto - ví, že mu to znovu neuvařím. Prostě ty suroviny neposkládám dohromady stejně.

Je, velmi, čehož si cením. Jsme spolu téměř deset let, od střední školy. Chodívali jsem do třídy se zaměřením na výpočetní techniku. Pro ni jsem se rozhodla poté, co mi máma rozhodně zatrhla vojenskou školu ve Vyškově. Navrhla mi učení na kadeřnici... Což jsem zase zavrhla já. Aby mě vytrestala, přihlásila mě na počítačovou střední školu do Prahy. Brala to prakticky: když už musí dcera utéct z domu, bude pod dozorem příbuzných, kteří tady žijí.

Předpokládáte špatně. Většinou jsem opravdu byla ve třídě jediná holka. I proto, než začal prvák, tak se mě přišel optat zástupce ředitele školy, jestli jsem si to nerozmyslela a nechci radši na obchodku. Ale nevzdala jsem to! I když jsem se mezi kluky rozhodně neměla jako princezna. Sem tam mě trápili. Třeba mi dávali na monitor obrázek lamy...

Kdeže! To v našem oboru, počítačovém světě, znamená, že nic neumíte.

Začalo to mezi námi jiskřit někdy ve druháku. Ovšem chytře jsme se rozhodli počkat až někdy k maturitě. Takže ve čtvrťáku jsme do vztahu šli. A proč on? Je to velká osobnost.

Neuvěřitelně mě inspiruje. Přísný. Nic mi nedá zadarmo. Musím se doma i v práci hodně snažit. Má prostě všechny klíčové aspekty, které já od partnera potřebuju. Je to především ta zmíněná stoprocentní upřímnost, která někdy hodně bolí, ovšem je důležitá. Vím vždy, na čem s ním jsem. Zároveň je loajální. Chytrý, neustále se vzdělává. Tímhle vším mě někam posouvá. Proto nás ani ta Amerika nemohla rozdělit.

Horem dolem, ale nakonec mi kývl na rok. On se mnou jet do ciziny nechtěl. Má rozjetou kariéru v Česku. A já měla ve 22 letech pocit, že musím jít s kůží na trh. Anglicky jsem uměla ze školy, nicméně jsem nebyla rozmluvená. Znáte ten pocit: Teď, anebo nikdy!

Vidíte. Takže já jsem si po jedné soutěži miss sbalila kufry a vyrazila do Spojených států. Chtěla jsem nakouknout do chodu jiné rodiny, kde funguje model práce-manželství-rodina-děti-byznys. Nic jsem nepodcenila. Vybrala si dobrou agenturu, zaplatila jí za zprostředkování rodiny. Mohla jsem také vyrazit do Austrálie, ale nakonec zvítězil ten New York, kde jsem se starala o tři děti. Když jsem přijela, byly nejstaršímu čtyři, mladšímu dva a pak mi dali do péče úplně malé miminko, třítýdenní. Jeho máma právě rozjížděla podnikání.

Ano, ona jeho máma viděla, že to zvládám. Já si také na roli zodpovědné "mámy" rychle zvykla. Narození posledního dítěte byl také důvod, proč jsem tam byla místo roku skoro dva. Odráželo se v tom i to, že jsem si s rodinou moc rozuměla. Nicméně kdybych měla svou zkušenost shrnout do dvou vět, zněly by: Matkou v Americe? Nikdy!

Ano, jenže já viděla zblízka, jak mateřství ve Státech funguje. Na jednu stranu musíte brzy do práce, protože sociální systém - mateřská, rodičovská nebo jiné dávky - skoro neexistují. Na druhou stranu vás tamní vzdělávací systém nutí účastnit se nejrůznějších sociálních akcí typu jarmarky, bazary, divadélka, předčítání dětem, tvoření.

Pracující Američanky jsou tak pod neustálým tlakem, že musejí vydělávat a zároveň být stoprocentními matkami ochotnými kdykoli zaskočit do školky či školy a "být aktivní". K tomu si připočítejte to, že rodiny žijí většinou na předměstí, potomci navštěvují řadu kroužků, na něž dojíždějí.

Už jsem vám říkala, že přítel nerad uklízí. Nejdříve mu dávala byt do pořádku jeho obětavá maminka, jenže - když viděl, kolik je to dřiny, zkusil si najít paní na úklid. Ovšem nevyhovovala mu ani jedna. Tak ho napadlo rozjet vlastní projekt, což šlo velmi rychle. Dva měsíce před tím, než jsem se vrátila z New Yorku, dali kluci dohromady web, byznys model a plány, jak by to mělo fungovat. Jenže pak se zasekli. Nedokázali sami rozjet školení, najít dámy na úklid.

Ale já právě tohle v životě miluji! Ráda věci rozhýbávám, zlepšuji, posouvám dopředu.

Ani korunu.

My jsme svůj vztah zvládli bez toho, abych já se vracela do Prahy nebo on letěl za mnou. Přesto nemám pocit, že bychom se zanedbávali. Téměř každý den jsme spolu mluvili na Skypu, klidně dvě až tři hodiny. On věděl o všem, co dělám.

Že se učím tančit na závěsných šálách, jak zvládám péči o tři malé děti, že mám nějaké zakázky v modelingu nebo že mě na univerzitě, kde jsem studovala, vyhodili poprvé od zkoušky. On mi zas popisoval, jak si hledá novou práci, jak se mu v ní daří.....

Náš vztah je postavený na pevných základech, plus jsme - jak by řekli Angličané - soul mates. Tedy duševně spříznění lidé, kteří se moc a moc podporují, rozumějí si a věří si. Jsme roky zasnoubení. Teď, na léto 2018, plánujeme svatbu.

Nemohla jsem. Moje víza byla v tomhle jasně daná. Zastanu se i Roberta. Neměl čas, aby se mohl zabalit a zmizet na týden za moře. Vede v Česku tým lidí. Samozřejmě že jsme zprvu plánovali všechny ty romantické věci typu: Vánoce, Silvestr v New Yorku.....Jenže to nevyšlo. Náš vztah prostě fungoval na dálku a my jsme ho takhle chtěli vést.

Za to jsem byla moc ráda. Jsem totiž hrozná workoholička. Vedle hlídání dětí, modelingu, studií na univerzitě jsem chodila na různé výstavy, hodně sportovala. Kvůli jedné soutěži krásy, které jsem se zúčastnila, jsem se učila i tančit na šálách. Šlo v podstatě o akrobacii na lanech, již jsem chtěla předvést v rámci volné disciplíny. Při vystoupení jsem pak udělala dvojité salto. A úspěchem už bylo, že jsem nespadla. (smích)

Dlouho. Ale já jsem nic nepodcenila. Sice jsem vše brala jako zábavu, ale najala jsem si trenéra s cirkusovou zkušeností. Měla jsem na nazkoušení čísla tři měsíce. Vše jsem brala i jako možnost proniknout do místní komunity. Kdybych ale věděla, kolik mě to bude stát, rozhodně bych přemýšlela o volné disciplíně víc. (smích)

Dva tisíce dolarů. Splatných hned na počátku. Ještě tohle vám řeknu. Když jsem částku vynaložila, zjistila jsem, že mám strach z výšek. První tréninky jsem proplakala. Bývala jsem i osm metrů nad zemí. Což mně tehdy přišlo jako osmdesát. Strach jsem nakonec zlomila.

Nenašla jsem zatím místo, kam bych mohla docházet.

Úplně normálně. Profesionálně hrával od šestnácti do osmnácti. Jeden čas patřil do evropské špičky. Teď je to pro něj spíš zábava. Já ho ovšem v těchhle aktivitách podporuju. A není to ztráta času, jak někteří tvrdí!

Naučí se v nich spoustu věcí dobrých pro podnikání. Rychlost, odhad, strategii, schopnost předvídat a vcítit se do ostatních. K loňským Vánocům jsem mu proto jednu stěnu v bytě nechala pokrýt komiksy od Marvel, aby se při hře cítil dobře. Všechno mu nasvětluje modré diodové světlo.

To si dokážu představit až do důchodu. Stud v tomhle směru jsem již odbourala. Přiznám se, že jsem první rok našich služeb vůbec pravidelně nevyužívala. Taková chyba! (smích) A k dětem: Kdy budou? Snad za dva roky. Po Americe vím tohle: Budu milující máma. Vím také, že chci mít sice rodinu, ale chci zároveň pracovat.

To má každý jinak. Spíš vám řeknu, co mají klienti stoprocentně stejné. Chtějí se vrátit domů, otevřít dveře a najít čistou oázu klidu, spokojenosti. Někdo chce mít vycíděnější kuchyň, jiný koupelnu, kdo má děti, dává důraz na jejich pokojíček. Ani se nedivím. Uspořádat všechny ty hračky je někdy opravdu na dlouho.

Není to jejich povinnost. Stačí, když předměty posbírají ze země, dají je někam na hromadu. A pak uklidí. Nedávno nám ale od zákaznice přišla děkovná fotka, jak jedna naše dáma uspořádala desítky autíček na poličku, aby to dobře vypadalo. Právě tohle jsou zaměstnankyně, o něž hodně stojíme. Aby nebraly úklid "jen" jako práci, daly do všeho něco navíc, pochopily chod rodiny.

Za hodinu nám zaplatíte průměrně 180 korun. Ceny se však mohou lišit podle času, kdy k vám dáma má přijít. Nejdražší jsou brzké ranní hodiny. V nich máme logicky míň zaměstnanců k vyslání.

Výjimečně, ale stává se to. To pak zaplatí 300 korun za hodinu. Největší zájem je spíš dopoledne, kdy lidé opouštějí byty a vyrážejí do práce, s dětmi do škol a školek. Dámě předají klíče a mizí ven. Odpoledne by jí otevírali hůř.... Někdy mají dámy i klíče, to ovšem doporučujeme až tehdy, kdy si obě strany sednou.

Zatím ano. Uvidíme, co bude. Ale trneme hrůzou, co si to neříct. Nezaměstnanost v Česku prudce klesá, docházejí lidi. Sehnat kvalitní zaměstnance je měsíc od měsíce těžší. Na trhu se o ně rozhořel opravdový boj. Moc tedy v tomhle směru nevymyslíte. Nám jde hlavně o kvalitu a zodpovědnost, proto vedle českých občanek bereme i ty, které Češkami nejsou.

Budete se divit, ale jsou mezi nimi také vysokoškolačky či studentky. Umějí klidně několik světových jazyků. Už ale nechtějí třeba sedět v kanceláři. Říkají, že při úklidu mají čistou hlavu. Podobné je to s věkem. Máme dámy kolem dvaceti i šedesátnici. Než je vyšleme do terénu, pečlivě je školíme.

Původně jsme je chtěli, nicméně klienti ne. Je prostě rozdíl v tom, když otevřete dveře, zda před vámi stojí cizí žena, která chce vejít do vašeho bytu, než když tam bude stát muž. Jde o nějaký obecně vnímaný pocit bezpečí. Navíc - někdy chcete vyžehlit, vyprat. A že by na vaše spodní prádlo sahal neznámý chlap? To by se vám asi nelíbilo.

V Praze a Brně. Právě na Moravu se do budoucna chceme víc zaměřit. Na základě zkušeností musím říci, že to tam funguje nějak hladčeji. Řekla bych, že si tam dámy práce víc váží. Dokážou se líp vcítit do potřeb dané rodiny. Právě tohle je prozákaznický princip, o nějž nám jde. Nestává se nám tam většinou - na rozdíl od Prahy - že by na sjednané místo nedorazily. My ani neodhadneme, zda je opravdu nemocná, jak nám tvrdí. I proto jsme vyvinuli aplikaci, která ji v daný den sleduje. Upozorní ji, kdy má vyrazit, aby vše stihla. Když nám vzápětí nepotvrdí, že je na cestě, začínám řešit možný problém.

Nejsme tyrani! Aplikace přináší dámám výhody. Mají v ní třeba mapu, aby věděly, kam jdou. Obsahuje také kalendář jejich naplánované práce, přehled částek, které si vydělaly, mohou se díky ní s námi kdykoliv spojit…

Přes tři sta.

Ani ne. Právě tam jsem opravdu pochopila, že jsem vlastenka. Srdcař. Že nemohu žít jinde. I když jsem tam měla možnost zůstat, vyřídit úřední formality a zařadit se do pracovního procesu, nechtěla jsem. A to jsem měla i přátele, kteří mi byli velmi blízcí.

Pro mě je jediný domov - Česká republika. My Češi jsme velmi lidští, otevření. Chápeme, co to opravdu znamená mít někoho rád, milovat. Mít emoce. Používat je. Ve Státech jsem se pohybovala v takzvané vyšší třídě. Ta je velmi diplomatická. Sice slýcháváte: I love you, jenže opravdu nevíte, na čem jste. Odráží se to i ve fungování rodin. Rodiče se sice veřejně angažují, chodí do těch školek, škol, ale děti jim vychovávají chůvy. Citová pouta mívají přes prostředníky.

Já vám nevím. Naše mámy jsou zvyklé potomky objímat, sem tam plácnout po zadku, když překročí určité hranice, zlobí. Bereme to jako normální věc. V USA tohle nehledejte. Fyzický kontakt je tam v rodině nastavený jinak. Američanky nekritizuju. Jen bych tenhle jejich model výchovy u sebe doma nechtěla.