Lenka Termerová: Když tři čtyři dny necvičím, cítím, jak se tělo rozpadá

Není divu, že si užívala, vždyť v červenci jí bylo sedmdesát. „Oslavy byly trošku hukot, protáhly se na celé dva měsíce, kdy jsem průběžně s někým mlsala a ťukala si šampaňským.“

Já oslavy vlastně nesnáším, i když vím, že je to rituál, který se sluší dodržovat. Okolí mě ale přinutilo. Bratr mi povídal: Nejde, abys neměla oslavu, vždyť sedmdesátka je takový předěl. Řekla jsem mu: No dovol, a k čemu? Na Olšany?

S rodinou, což už je dneska kolem dvaceti lidí, jsme se například sešli v krásných prostorách vinného klubu Bokovka, který založilo několik umělců, a mezi nimi David Ondříček (partner hereččiny dcery Marthy Issové – pozn. red.). Ve starém domě se dvorem v centru Prahy to vypadalo jako v renesančním zámku. Měli jsme čas a klid si popovídat.

Ne, překvapovali mě.

Tak nějak to bude. Všechny cesty vedou do Říma.

Opravdu ne, jenže mám muže, který je pecivál, a proto se vždycky musím přizpůsobit jemu. V říjnu nás čeká cesta do Říma, což byl jeden z dárků, a to se mnou jet musí. Ale on to má tak, že nejdřív se mu nechce, a když je na místě, bývá nadšený.

Už dvacet let jezdíme do Toskánska, které je návyková záležitost. Manželovi navíc připomíná kraj, kde má své kořeny, kopcovitou oblast Sýrie u Středozemního moře, obývaný převážně křesťany. Připadá si tu jako u babičky. Poprvé jsem rodinu do Toskánska pozvala na své padesátiny. Máme oblíbené místo mezi Florencií a Sienou, uprostřed vinic a olivových hájů.

A taky v Orlických horách, ke kterým mám jako rodačka z Hradce Králové pořád blízko. Hodně jsme se věnovali malé Františce (dcera Marthy Issové – pozn. red.), aby si taky užila prázdniny, protože rodiče natáčejí až v Ostravě.

Je to taková ambivalence. Příroda dobře zařídila, že děda s babičkou můžou vnoučata zase vracet jejich rodičům. Na druhou stranu, když jsem byla třeba den pryč, Františka mi strašně chyběla. Tak moc jsme si na sebe zvykly.

Jak byla pořád jenom s námi a bez dětského kolektivu, museli jsme jí s mužem neustále dělat parťáky při hře. Rána jsme začínali polštářovou válkou, až jsem musela vysvětlit, že někdy taky nastane mír. Pak jsme se třeba proměňovali ve staré kočky, medvědy a králíky. Františka mě taky naučila fotbal. Jako slávistka chodí s tatínkem i na zápasy a má neuvěřitelný pohybový talent.

Občas sebou na posteli mrskne a nečekaně udělá salto, až se člověk lekne. Na chalupě zkoušela i skok vysoký přes natažené švihadlo. Principál Cirku La Putyka Rosťa Novák má na Jatkách (v prostorách holešovické tržnice v Praze – pozn. red.) cirkusovou školu pro děti, které to tam nesmírně baví.

Pamatuju si, že v deseti dvanácti, jak jsem přišla ze školy, pohodila jsem doma aktovku a na kole jela na tenis. Později jsme v Praze na Hanspaulce bydleli vedle kurtů, kam jsme chodili hrát celá rodina. Dcera se přihlásila do tenisové školy a měla dobře našlápnuto. Začala hrát závodně, jenže pak přišla do puberty a měla jiné zájmy.

Stejně by se mi nelíbilo tímhle způsobem obětovat dětství svých potomků. Pokud by měli opravdový talent, nejspíš by si to sami vynutili. Já jsem si jenom přála, aby se naučili pinkat a hráli třeba do osmdesáti. V Hradci jsem zažila staré dámy, které si mezi kafíčkem a povídáním daly pár výměn. Moc se mi to líbilo.

Kdysi jsem měla v divadle v Ostravě nepříjemný úraz, kdy jsem spadla ze tří metrů na záda, měla otřes mozku a pochroumanou páteř. Jedna klavíristka mi poradila jógu a ta mi dodnes pomáhá. Když tři čtyři dny necvičím, cítím, jak se tělo rozpadá, ale už po pár protaženích se to srovná.

Ke cvičení jsem přivedla i svého muže, který předtím nic takového nedělal. Jenže potom, co dostal ústřel a tahal nohu za sebou, začal být tak pečlivý, že cvičí každé ráno už dvacet let. V tom překonal i mě, protože je ochoten kvůli cvičení vstávat dřív, i když pracuje od šesti. Já tak disciplinovaná nejsem. Taky jezdíváme na kole, většinou po rovině, na což je Polabí ideální.

Zažila jsem generaci herců, kteří tvrdili, že herec do důchodu nechodí, že umírá na jevišti. Pamatuju pana Pivce, Peška, Vlastu Fabiánovou, Bohouše Záhorského, kteří i ve stáří hráli, a krásně. Chodili jsme je obdivovat.

Když jsem po čtvrtstoletí v Ypsilonce pocítila touhu po změně a odešla na volnou nohu, chtěla jsem sama rozhodovat o tom, co budu dělat. Teď jsem se ale přistihla, že zvolňuju, že mě zajímají i jiné věci. Chci zažívat léto a zimu a práci si vybírám.

Přede dvěma lety jsem totiž absolvovala dvanáctihodinové směny při natáčení seriálu Doktoři z Počátků. Kvůli kolegům, kteří současně zkoušeli v divadle, jsem musela nastupovat už po čtvrté ráno a pokoušela se dělat ze sebe skřivana. Cítila jsem se potom trochu vyšťavená.

Nás z Ypsilonky odešlo najednou asi šest, ale všichni jsme tam ještě dohrávali, takže jsme se večer vídali na představeních. Za půl roku pak ale na mě padla určitá deprese, že jsem opustila hnízdo, kde byla příjemná jistota.

Ano, měla jsem tenkrát „roupy“. Vždycky mě bavilo zařizovat byty, tak jsem uvažovala o studiu designu. To rozkoukávání mi vydrželo půl roku a pak mi nabídli seriál Rodinná pouta, první mýdlovou operu u nás. Začátky byly dobrodružné, protože nikdo netušil, co se z toho vyvrbí, a to mě lákalo, takže jsem nakonec zůstala u svého kopyta.

Měli jsme doma i hrnčířský kruh, na kterém mě učil dělat hrnečky. Třeba se k tomu někdy vrátím. Zatím si maluju, což by se tatínkovi určitě líbilo. Taky umím natírat, skoro až profesionálně. Měla jsem období, kdy jsem kupovala starý nábytek, který jsem nátěrem renovovala. Doma se chvěli, abych se nepustila i do našich opravdu starožitných kousků.

Když jsem dostala nabídku na roli matky hlavní hrdinky (v podání Moniky Absolonové – pozn. red.) ve Funny Girl, den jsem se rozmýšlela a pak jsem řekla, proč ne? Líbí se mi dělat něco poprvé.

Nevím, jestli bych šla dneska do adrenalinových zážitků, které mě lákaly dřív. Protože ráda řídím, chtěla jsem kdysi zkusit automobilové závody. A vzpomínám si, že svou první výplatu v Ostravě jsem projezdila na šílené horské dráze, která byla přímo u divadla, takže hned ze zkoušky jsem šla jezdit.

Možná i díky józe už dneska takové touhy nemám. Adrenalin mě nenaplňuje, protože je hrozně krátkodobý. Když pomine, nastane prázdno a touha po něčem ještě riskantnějším.

Teď čtu krásnou knížku Životopis jógina, která vypráví neskutečné věci. Kromě úžasného lidského příběhu pojednává o metafyzice a transcendentálnu. Takže teď objevuju adrenalin jiného druhu. Knihu mi doporučila dcera, ze které se v posledních letech stává velký knihomol. Odjakživa byla spíš člověkem praxe a školu dvakrát neprožívala. Syn (filmový střihač Filip Issa – pozn. red.) byl proti ní studijní typ.

Už na základce si sama domlouvala natáčení, o kterých jsme se dozvídali až dodatečně. Řekli jsme jí, že to nesmí být na úkor školy. V sedmnácti pak začala bydlet s Aničkou Polívkovou a domů nosila jen špinavé prádlo, zatímco syn se nás držel až do konce studií na vysoké škole. Tvrdil, že je mu s námi dobře. Pak se ale seznámil se svou budoucí ženou a šel k ní bydlet na kolej.

Tehdy to byl takový zhuštěný svět, ve kterém jste našla lidi z Islandu, Afriky, Polska, Španělska. Moje nejlepší kamarádka byla studentka FAMU ze Západního Německa. Šedesátá léta byla inspirativní, nejenom na koleji, ale celý náš vysokoškolský život odrážel určité uvolnění ve společnosti. Výborní profesoři, nová vlna ve filmu, v divadle. A taky jeden student filmové režie z FAMU.

Měla jsem velkou snahu, a přestože mě manžel nechtěl učit, při pobytu v Sýrii jsem se dokázala pohybovat ve společnosti tak, abych nepůsobila jako úplný ignorant. Výhoda arabštiny je, že má ustálené fráze.

Když přijdete na návštěvu, tak něco řeknete a čekáte určitou odpověď. Při loučení je to podobné. Znám taky názvy jídel, ovoce, zeleniny a dalších surovin, které jsem pochytila, když jsem se tam učila vařit.

Středomořskou kuchyni praktikujeme i doma. Teprve s ní jsem objevila, co mi opravdu chutná. Maminčiny knedlíky a omáčky mi nikdy moc nejely. Kolegy v Ypsilonce jsem naučila zpracovávat lilky, které byly v 80. letech u nás k dostání jen jeden týden v září. Nakrájeli jsme je, osmahli a zmrazili, aby alespoň půl roku vydržely.

Často s tím koketuju. Když přijedu z natáčení, sednu si a dám si na terase víno, kolem cvrlikají ptáci… V sousední zahradě rostou obrovské stromy, takže máte pocit volného tichého prostoru, prostě idyla.

Jenomže já jsem člověk města, od dětství mě probouzely rozjíždějící se trolejbusy a cinkající tramvaje. Mám takový ruch ráda a asi by mi chyběl. Pro mě je střídat město s venkovem vlastně ideální. Naštěstí naše chalupa není od Prahy daleko. Takže jsem spokojená s tím, jak to je.