Otakar Brousek: Fascinuje mě mizející svět

Ale to víte, že někdy jo. Před premiérou třeba. Ale ten velký stres, ten životní, tedy obavy z toho, co a jak se stane, už nemám.

Jednoduše. Před pěti lety jsem začal hubnout, nemohl jsem spát a potil jsem se. Jakmile jsem vylezl na jeviště, objevil se třas, těžko se mi mluvilo, a to už jsem věděl, že je to divné, že to není samo sebou. Bylo mi ouvej.

Zašel jsem za kamarádem doktorem, ten mi vzal krev a za tři dny mě hnal na endokrinologii. Tam zatleskali ručičkama a zvolali, že jdu za pět minut dvanáct. Že za dva měsíce už by to bylo v pytli. Našli mi totiž hyperfunkci štítné žlázy. Z čeho ji mám, ptal jsem se, vždyť nikdo z rodiny podobné problémy nemá!

„To je jedno. Tělo vám říká, abyste zpomalil,“ odpověděli na to doktoři. A tak jsem si řekl, že se stresem končím.

Ne hned. Když má člověk zdravotní problémy, je ve stresu zcela přirozeně. Ale pan doktor byl výborný, dostal mě z toho, dokonce mě nehnal ani na operaci.

S gastronomií zatím nepřijdu do kontaktu, ale už do ní začínám kecat. Já totiž vařím rád. No, vlastně když chci mít teplé jídlo, musím si ho uvařit.

Moje žena nerada vaří, na tom nic není. Umí klasiku, ale nechce, nebaví ji to. A když člověk něco dělá nerad, fantazie nefunguje. A mě vaření baví, takže žádný problém.

Ne a ani jsem to nikde moc nerozhlašoval. Stejně se to rozneslo. Slavili jsme jen v kruhu rodinném a se synem jsme zašli na pivo. Nakonec mi v divadle kolegové po jednom představení uspořádali slavnost, ale já je zarmoutil. Ten večer jsem musel pracovně odjet do Valtic. Čekal na mě dort, balónky, dokonce mi zazpívali, a já je zklamal. Ale oni mi nic neřekli dopředu! Dělali tajnosti. Bylo mi trapné, že večer nebyl konzumován. Řekl jsem si, že to musím napravit, vymyslel jsem náhradní termín a oslava se uskutečnila jindy.

Táta vypadal od padesáti do devadesáti pořád stejně, takže se mi těžko přiřazuje ke konkrétnímu věku. Vím, že padesátiny měl velkolepé, ale šedesátiny si nevybavuju.

On byl vesnický kluk, narodil se v Krhanicích, pak bydleli v Lešanech, vyrůstal na venkově a měl dobrý kořen. Vajíčka, sádlo, vše čerstvé a domácí. Tatínek za to taky uměl pěkně vzít, dobře zvedal loket. (směje se) Je ale fakt, že se mi ho podařilo opít jen jednou v životě, jinak vždy upil on mě.

Na něj jsem pyšný. Nevím, jak se to podařilo, že zrovna mně se narodil tak šíleně uměním postižený člověk. Je to neuvěřitelné, až mu někdy závidím. On umí všechno. Hrát divadlo, a to tak výborně, že na něj často jen tiše hledím a ptám se, odkud to bere.

Dělá skvělou muziku a kromě toho, že hraje v kapele Monkey Business, taky dobře skládá. Mají ho rádi i muzikanti, dokonce mu po mně vzkazují, ať zase něco napíše, že se jim to líbí. A taky umí malovat.

Skoro nikdo to neví, on nevystavuje. Já zase rád fotím, tak jsme si s manželkou říkali, že by nebylo špatné uspořádat společnou výstavu. On ale nemá čas. Poslední větší obraz namaloval asi před patnácti lety. Maluje i v divadle.

Ve hře Rod Glembayů má hlavní roli a v rámci ní stačí namalovat tužkou obrázek na jevišti. Představení mělo asi třicet repríz a on maloval portrét postavy, kterou hrál Tomáš Töpfer. Vzniklo třicet jeho portrétů. Ondřej se strašně smál, že mu z toho vždy vyšel Werich. Musím se stavit v rekvizitárně, aby obrázky nevyhodili.

K aktům jsem se nedopracoval, jsem stydlivý hoch. Ale fascinuje mě mizející svět. Domy v Praze, které se bourají. Kolikrát vlezu do takového domu před jeho zbouráním a nafotím ho. Nebo opuštěné branky, vrátka v bývalých zahrádkářských koloniích. Ty zmizely a teď tam trčí do prostoru samotná branka. Tyhle věci mě fascinují.

Staré věci jsem měl rád už jako kluk. Když mi bylo sedmnáct, dali jsme s bratrancem dohromady pár korun a koupili si od dědečka pragovku z roku 1932. Už tehdy mě udivovalo, jak naši předkové byli šikovní a poctiví. Bratranec má pragovku doteď a pořád jezdí. Staré věci jsou fajn, vyhledávám je, protože potřebuju v dnešní době nějakou kotvu.

Moderní ano, ne však módní. Třeba funkcionalismus, jako je Veletržní palác, nebo kubistický dům U Černé Matky Boží v Celetné ulici mám rád. Mají i lidský rozměr.

Dnes se stavějí zvláštní krabice. Dřív měli lidi povědomí o prostoru, vnitřním i vnějším, a ten se ctil. Teď se postaví dům klidně tak, aby trčel do ulice. Dříve domy z ulice ustupovaly, aby byla prostornější a vzdušnější. Dnes naopak, hlavně aby stavba byla vidět a převyšovala ostatní baráky. Hlavní a často jediné hledisko, že to je byznys, mi přijde strašné.

A řeknu vám, že to mě stresuje. Svět závislosti na penězích a snahy na všem vydělat. Ne, nejsem staromilec za každou cenu. I staré věci lze skloubit s moderní nástavbou. Architekti jako Pleskot nebo Lábus to umějí. Hrady byly taky přestavovány, najdeme na nich nejrůznější slohy od gotiky po baroko a dnes obdivujeme, jak jsou krásné. K zásahům se musí přistupovat s respektem a citlivě.

Vztahy tam jsou trošku zběsilejší než dříve. Pokud chce člověk něco dokázat a vyniknout, lokty mít musí. To platilo vždy. Já lokty nikdy moc neměl a možná na to trošku dojíždím. Chci být ohleduplný. Řidič, partner i kolega na jevišti, a to někdy nejde. Mám třeba hrát nějakou potvoru a přistihnu se, jak si říkám, že jsem na svého kolegu zlý. (směje se)

V dnešní době je taky na vše víc vidět a jedná se o víc peněz. Za minulého režimu si herec moc nevydělal. Možná byl známý, a tak dostal zpod pultu kilo pomerančů, teď s sebou popularita nese jiné výhody. Ačkoli v kultuře se zas tak velké peníze netočí.

Na Vinohrady teď nastoupili mladí lidé a v klubu se začalo sedat víc. Já skoro nikdy neodcházel po představení rovnou domů, chodím rád do klubu, kde si dám pivo nebo limonádu, pokud jsem přijel autem. Chci vychladnout a pokecat si. O čemkoli, abych se uvolnil. Mladí lidé, kteří přišli ze školy, jsou skvělí, divadlo je baví. Hodně mě to nakoplo.

Nejezdím, protože jsem nedávno upadl a praskly mi dva bederní obratle. Přitom jsem nebyl ani odřený. Ba ani motorka ne. Spadl jsem úplně hloupě, nejel jsem rychle, ale na silnici bylo něco rozlitého. Poležel jsem si šest neděl, protože s tím se nic jiného dělat nedá. Doktor se smál a říkal: „Už stárnete, pane Brousku, vám ta páteř vápenatí.“

Mně je to jedno. Navíc se pořádně neohnu už dlouho. Naštěstí se to stalo o prázdninách, měl jsem volno a nemusel nic rušit. Nesměl jsem se ani pohnout, ba ani sedět, a já to dodržel. Na motorce nejezdím, ale kdybych ji měl doma, jezdit budu.

Strach nemám. Já ji však prodal, dokonce obě dvě, které jsem měl po Daliboru Gondíkovi. Byly to krásné mašiny. Teď se jen občas někde svezu.

Budeme na Vinohradech zkoušet novou hru Čarodějky ze Salemu. A pak Sňatky z rozumu, to však až v novém roce. Moc se těším na načítání knížky pamětí Ozzyho Osbourna. Přečetl jsem ji a je skvělá. Spoustu toho zažil a servítky si nebere. Zhltal jsem to za čtyři dny, protože Ozzy je vtipný a umí si udělat legraci i sám ze sebe. A to mám rád.