Trampové vytvářeli nový životní styl i módu

Za noc strávenou s dívkou v jednom stanu mohl tramp zaplatit až 5000 korun či si odsedět 14 dní ve vězení. Většinou ale nakonec úřady vyžadovaly pokuty do sta korun. Proti tomu se vzedmul obrovský odpor, který se přenesl až do parlamentu. Jako první protestovali němečtí sociální demokraté. Následovali komunisté. Trampské hnutí se nakonec udolat nepodařilo – Kubátův zákon definitivně zrušili v roce 1935. A mladí tábořili vesele dál, jak byli po vzniku republiky zvyklí. Vyhovovalo jim to. A to už od roku 1918.

Tramping se v Čechách rozvinul po Velké válce jako proklamovaný návrat k přírodě. Na rozdíl od skautů, kteří se důsledně organizovali, trampové odmítali jakékoli svazování nějakými řády a hlásili se k volnosti a svobodě. Toto hnutí se u nás stalo fenoménem, který nemá v dějinách evropských národů obdoby. Jeho američtí předchůdci se od těch našich zcela odlišovali – působili v jiných geografických a politických podmínkách. Rázovali po celých Státech už v 19. století, zpravidla přežívali na okraji společnosti.

Český tramp se choval jinak, i když i on si zažíval své těžkosti. Masarykův slovník naučný v roce 1933 charakterizoval tramping následovně: „Tramp, anglicky tulák, bezcílný cestovatel pěšky. V nejnovější době název pro výletníky, pěstující pravidelný weekend a táboření v přírodě, na rozdíl od skautů velmi volného rázu.“ Někteří trampové ovšem působili zpočátku i ve skautu, než jim začal připadat jako příliš svazující, příliš přísný pro jejich nepokojnou krev.

První z nich, často navrátilci z války, se začali potulovat v údolích Vltavy, Sázavy a Berounky už v roce 1918. V pestrých flanelových košilích se tito muži, zvaní divocí skauti, stahovali z městských činžáků do přírody, choulili se večer u táboráku a na noc se přikrývali kabáty nebo dekou. Byli to většinou dělníci nebo studenti, které ovlivnil duch Divokého západu.

Působily na ně především filmy a literatura. Podle slov klasika tohoto hnutí Boba Hurikána, vlastním jménem Josefa Peterky, a autora slavných Dějin trampingu, to probíhalo následovně: „Přišel rok 1919 a s ním filmy z Divokého západu. Jedním z prvních bylo Červené eso. Epochový seriál úplně otřásl duší trampských pionýrů, jimž se jinak neříkalo než divocí skauti, aby plni nadšení pro kovbojské typy hrdinských herců Mary Walcampové přijali romantiku, která se jim takto nabízela.“ Snímky měly pochopitelně nejrůznější kvalitu a zpravidla se v jednom představení hrály hned tři díly.

Oblíbenou hvězdou se stal Američan Tom Mix, který jako statečný honák krav nikdy nepoužíval při dobrodružných scénách kaskadéra. Četní pedagogové a umělečtí kritici často kovbojky kritizovali. V roce 1921 byly dokonce kvůli krutosti a surovosti zakázány – Býčí oko, Dům hrůzy a Červené eso. To ovšem mládež nezadrželo.

Podle Hurikána se pod vlivem nových vjemů doslova přes noc z Aniček, Mániček a Boženek staly Annie, Mary, Bobiny nebo Daisy, Betsy či Virginie. U chlapců se zase Jarda proměnil v Harryho a Pepík v Boba. Vedle filmů, které měly vliv i na trampskou módu, a brakové literatury mladé ovlivnila i díla slavných autorů – Jacka Londona, Jamese Fenimora Coopera, Breta Harta a Ernesta Thompsona Setona.

Nařízením národního výboru z 5. listopadu 1921 se uvolnily přebytky armádního zboží a byly nabídnuty k odprodeji civilistům. Trampové tak získali možnost koupit si americké a italské torny, americké pracovní oděvy – overaly, polní vařiče italských horských pluků, kolíky ke stanovým dílcům, šálky, plechovky, polní láhve a prostřílené stany. Ke šťastlivcům patřili ti, kterým se podařilo sehnat skautský klobouk ve speciální skautské prodejně ve Vladislavově ulici v Praze. Koupi si mohl dovolit skoro každý kvůli nízkým cenám – např. vysoké boty zvané kanadky stály 10 korun.

Začala se také nosit revolverová pouzdra a zálesácké nože vlastní výroby. Po čase divokých skautů přišla doba kovbojská. A tábořilo se. Řeky kolem Prahy získaly nová jména: Vltava se stala Velkou řekou, Berounka Starou řekou, Sázava Zlatou řekou, říčka Kocába Hadí řekou. Za nejstarší trampskou osadu se považovala Ztracená naděje ve Svatojánských proudech proti Kletecku v úzkém údolí mezi skalami. Ta zmizela z tohoto světa v roce 1940, kdy ji četníci vystěhovali, protože místo měla zaplavit vzkypělá voda Štěchovické přehrady. Blízko ní vznikla i osada Mrtvý muž a Hiawata. Každá měla svého šerifa. A přibývaly další.

Na začátku hnutí se tábořilo pod širákem, postupem času vznikaly první chaty z chvojí a klacků, od roku 1923 už dřevěné. Trampové pak museli platit roční pronájem majiteli pozemku. Pobývání v přírodě se postupně rozšířilo i na Křivoklátsko, do Brd, na Ostravsko. Koncem dvacátých let se tramping stal masovým hnutím a zapojily se do něj i střední vrstvy.

K vyznavačům tohoto životního stylu patřil například malíř Zdeněk Burian, který začal tábořit už v roce 1919. Vzpomínal: „Scházeli jsme se vždy v pátek, každý dal pět korun a za ně šerif dotáhl v sobotu na nádraží věnec buřtů a hlavně vepřové sádlo a čaj. Chleba bylo poskrovnu. Na vandru jsme si vařili silný čaj a do něj si každý dal i dvě lžičky sádla. K tomu snědl buřta a ždibec chleba. Bylo to nejen velice chutné, ale především výživné.“

Vedle čaje se popíjel i grog. Trampové žili ve vlastním romantickém světě. Od ostatních, zvaných paďouři, se lišili už zjevem. Ke konci dvacátých let nosili stetson a manšestráky, ocvočkovaný opasek a kuchyňský nůž v pochvě s třásněmi. Ale také pumpky a khaki košile.

Vytvořili si svůj vlastní jazyk – např. dlabadlo (lžíce), putna (americká torna), pádlo (kytara), žebradlo (chlebník), dívky se nazývaly squaw. Čas od času se pořádaly potlachy a sleziny a všichni se bavili drsnými žertíky. Zdravili se ahoj a na nohou nosívali kanady nebo kecky. A také začali sportovat a soutěžili mezi sebou. Jejich největší zábavou se stal zpěv a kultovním nástrojem kytara.

Trampské písně představovaly živoucí žánr a přežily celé generace. K jejich uznávaným autorům patřili Jaroslav Mottl a Bob Hurikán. Některé se dochovaly dodnes, jako např. Tramp, jehož úvodní sloka začínala: „Kampak, trampe, trampe kamaráde, kampak pospícháš? Jedu na slezinu, nemám na mašinu, co se mě tak hloupě ptáš.“ Trampové vydávali i časopisy – Proudník, Naše osada, Tramp, Naše stezka. Jejich dobrou úroveň zajišťoval především Bob Hurikán. Humor v časopisech byl drsný. Na ukázku: „Jarmilko, ty jsi jako proutek. Tak štíhlá? Ne, ale každej tě vohne.“

Mezi válkami se k nejznámějším trampům řadil spisovatel a světoběžník Otakar Batlička, nepokojný a toužící po dobrodružství. Dvakrát utekl z domova a toulal se i v Jižní Americe.

Další legendou se stal zmíněný Josef Peterka alias Bob Hurikán. Ten projevoval literární sklony, napsal přes třicet dobrodružných knih, které vycházely v rodokapsech, a výborně zpíval. Byl i skvělým sportovcem a členem osady Hurikán na Sázavě. Chodil s Annou Hůlovou, zvanou Bó, půvabnou tmavovláskou, kterou si později vzal. V žilách mu proudila tulácká krev a Bó si s ním užila své.

Jana Langová, Peterkova dcera (Trampské zkazky, Fortuna 1990), vzpomínala, jak ve třicátých letech vybídl Bó, aby jela na osadu napřed, že za ní brzy přijede. Na nádraží poté potkal svého přítele Kieswettra. A: „Slovo dalo slovo a bylo to. Po několika týdnech se Bó dočkala Bobovy pohlednice s odesílacím razítkem Bagdád, a jeho kamarádi se zanedlouho rovněž dočkali – knížky Trampem do Orientu. Bó pak, už jako šťastná manželka, dlouho vzpomínala na to, kolikrát v onu sobotu ohřívala pro Boba večeři.“

V trampingu se zkrátka silně a někdy nezodpovědně projevovala touha po svobodě a volnosti. I to způsobovalo, že mnozí hnutí kritizovali.

Odpůrcům trampingu vadilo mimo jiné to, že se jeho vyznavači občas vytahovali se svými zbraněmi. Větší pozornost četnictva si vysloužili v roce 1924, kdy proti nim vystoupil sám vůdce skautů A. B. Svojsík. Nazval je divochy a zemský úřad poté vyhlásil Akci proti divokým skautům, na jejímž základě se měli trampové sledovat. Strážníci pak popisovali jejich přestupky, zejména polní pych a rušení nočního klidu.

A jejich slovy: „nevyskytovali se mezi nimi jenom nýmandi“, jak potvrdilo v roce 1924 hlášení ze Zbraslavi: „Charakteristické jest, že v jednom muži, který v lese u Líšnice s puškou po lese a se skautským kloboukem chodil a po zvěři slídil, byl zjištěn studující práv, který příštího roku má být prohlášen doktorem práv. Druhým pachatelem s nožem pak byl zubní technik.“

Koncem 20. let mezi trampy přibývalo lidí, kteří v táboření spatřovali důvod k pití a výtržnostem, ale to byly ojedinělé případy.

Právě tehdy se objevily také snahy získat trampy pro politiku. Zajímali se o ně fašisté, národní socialisté a nejúspěšněji komunisté (levicovou a komunistickou skupinu v trampingu představoval spisovatel Géza Včelička). V podstatě ale zůstali trampové apolitičtí. To se změnilo za druhé světové války, kdy členové hnutí působili v domácím odboji i jako letci v RAF. To už je ale jiná kapitola.