Jak se zoologické zahrady snaží zachránit ohrožené druhy

Řeč je o nosorožci bílém severním, kterého na Zemi zbyly tři kusy. Přestože tato skutečnost vypadá hrozivě, mohlo být ještě hůř, pokud by právě ve východních Čechách jako jediní na světě tato zvířata desítky let nerozmnožovali. Teď se ta zbylá snaží ve spolupráci se světovými experty zachránit. Poslední zástupci tohoto druhu žijí v rezervaci v Keni, kde je pro ně nyní bezpečněji než v dalších oblastech Afriky, odkud se jejich předci kdysi dostávali do zoo.

Také některé další zahrady u nás vracejí ohrožené živočichy do volné přírody (jedná se o tzv. reintrodukci - pozn. red.), i když za méně dramatických okolností. Zdá se, že si tím instituce, kterým mnozí ochránci přírody i laici vyčítají chov v zajetí, můžou konečně u svých kritiků napravit reputaci. „I kdyby se záchrana nepovedla, tak metody, které vyvíjíme, bude možné využít pro ochranu jiných zvířat”, vrací se zpátky k nejohroženějšímu druhu nosorožců Jan Stejskal.

Problém je, že zbylá tři zvířata jsou dvě samice s reprodukčními problémy a starý samec.

Musíme přijít na to, jak vytvořit embryo nosorožce v laboratorních podmínkách.

Za poslední rok a půl jsme udělali obrovský pokrok,“ říká Jan Stejskal. Kolem roku 2005 žily poslední kusy nosorožců bílých severních ještě v národním parku v Demokratické republice Kongo a mezinárodní organizace jednaly s tamní vládou, aby uvolnila zvířata do míst, kde by byla ve větším bezpečí, což ale nevyšlo.

„Nebylo nutné umístit je rovnou do zoo, ale třeba jenom do rezervace v blízké Keni, kam nakonec v roce 2009 putovala zvířata ze Dvora Králové. V Demokratické republice Kongo se totiž proti případnému stěhování nosorožců zvedla vlna odporu, a nově zvolení politici dokonce mluvili o krádeži národního dědictví,“ vysvětluje Jan Stejskal. Došlo k tomu, co odborníci očekávali – pytláci zvířata vybili kvůli rohovině, které jsou v domorodé mytologii připisovány zázračné účinky, ačkoli moderní věda nic takového neprokázala.

Přetrvávající poptávka po ní vede k obezřetnosti i při návratu ostatních ohrožených druhů nosorožců. „Vypouštíme je do oblastí, kde máme určitou záruku, že se jim bude dobře dařit. V Keni a v Tanzanii instituce docela fungují a každé zvíře, které přispěje ke zlepšení genofondu, je tam vítané. Nosorožce ukazují dětem, aby viděly zvíře, jež bylo součástí života jejich prarodičů, a předpokládají, že tento velký savec přiláká i turisty,“ říká pracovník královédvorské zoo.

Páru nosorožců dvourohých, kteří z východních Čech dorazili do Tanzanie v roce 2009, se před necelým čtvrt rokem narodilo už třetí mládě. Naposledy, loni v červnu, do Afriky putovala samice Eliška, která si našla partnera mezi divokými nosorožci, a teď se čeká, jak jim to bude klapat. Teritorium, do něhož jsou zvířata vypouštěna, připomíná obří ohradu o velikosti stovek až tisíc hektarů, aby v něm našla dostatek potravy a aby se snížila pravděpodobnost, že si samci budou konkurovat.

Nejdřív je ovšem kvůli aklimatizaci nutné nosorožce umístit do menšího prostoru, kde se seznamují s prostředím a postupně si zvykají na nový jídelníček. Pracovníci rezervace jim připravují nasekané akácie, kterými se budou později živit. „Je zajímavé, jak i po tolika generacích strávených v zoo se jim docela rychle vracejí instinkty,“ říká Jan Stejskal a připomíná, že zvířata nemají kvůli zajištění bezpečnosti v Africe absolutní volnost, a žijí tak v jakési polodivočině (z anglického semi-wild – pozn. red.).

„Pohybují se mezi nimi strážci a zaměstnanci rezervace pravidelně plní napajedlo, aby u něho nosorožce zkontrolovali, v jakém jsou stavu a jestli je třeba nepřepadli pytláci,“ dodává vedoucí mezinárodních projektů zoo ze Dvora Králové. Někdy však může negativně zasáhnout sama příroda. Jan Stejskal zmiňuje případ mláděte přivezeného do rezervace z Jihoafrické republiky, které smrtelně uštkla jedovatá mamba. Než si vybudují potřebnou imunitu, může být pro navrátilce rizikem i spavá nemoc přenášená mouchou tse-tse.

Hned tři zoologické zahrady v České republice se od roku 2015 podílejí na návratu jeřábů mandžuských a daurských do jejich domoviny na Dálném východě. Ptáků v přírodě citelně ubývá zejména kvůli vysoušení mokřadů, v nichž žijí, a zásahům člověka, který je ruší a někdy i loví. Během dvou let absolvovalo náročnou cestu letadlem a vlakem do Amurské oblasti na hranici Ruska a Číny dohromady osm vajíček z Brna, Olomouce a Chomutova.

„Více než dvoudenní transport do Chinganské přírodní rezervace, která je deset tisíc kilometrů daleko, by byl pro kuřátka nesmírně stresující. Navíc by se jim během cesty nedal zajistit pravidelný přísun potravy, což by je mohlo ohrozit na životě,“ vysvětluje, proč je lepší ptáky převážet ještě před vylíhnutím, Petr Suvorov, organizátor projektu v ČR a kurátor chovu ptáků brněnské zoo.

Protože vejce musí být ve stálé teplotě a vlhkosti, které by se v zavazadlovém prostoru letadla daly jen těžko udržet, měl při první cestě s sebou na palubě primitivní inkubátor zahřívaný termoláhvemi. Každou čtvrthodinu ho musel kontrolovat, takže dva dny prakticky nespal. Podruhé už odjel se sofistikovanější schránkou vyrobenou z polystyrenu a vybavenou termostatem, výhřevnou destičkou, větrákem a baterií.

Za několik dnů od příjezdu do rezervace se z oplozených vajíček líhnou kuřátka, o která se starají tamní ochranáři. V zařízení připomínajícím mateřskou školu je připravují na návrat do volné přírody třeba tím, že je ve společnosti o rok starších ptáků vodí do míst, kde si budou muset za čas sami hledat potravu – hmyz a části rostlin –, a ukazují jim, jak na to.

„V mokřadech probíhá proces skupinového učení, v němž lze využít toho, že všechna mláďata jsou zvědavá a chtějí si leccos vyzkoušet,“ podotýká Petr Suvorov a zdůrazňuje, že pracovníci, kteří jeřábům pomáhají s adaptací, mají s vracením ptáků do divočiny už dvacet let zkušeností. O úspěšnosti projektu zaštítěného Euroasijskou asociací zoologických zahrad a akvárií koneckonců vypovídají poznatky z pozorování dospělých jeřábů.

„Ptáci byli opakovaně spatřeni i na zimovištích a někteří vypuštění jedinci už mají mláďata s divokými jeřáby, kteří si díky nim lépe zvykají na přítomnost člověka a méně často opouštějí hnízdo s vejci, jsou-li člověkem vyrušeni,“ zmiňuje brněnský kurátor chovu ptáků další přínos návratu jeřábů ze zoo do původní vlasti.

Ještě v roce 2011 pražská zoologická zahrada používala ve svém logu hlavu koně Převalského, na jehož záchraně a návratu do volné přírody se už více než padesát let podílí. Jde o poslední druh divokého koně, který byl na přelomu 60. a 70. let 20. století vyhuben.

První mezinárodní transport do Číny proběhl v roce 1988, další pak směřovaly do Mongolska. V letech 2011 a 2016 uskutečnila Zoo Praha samostatné převozy. Celkem do volné přírody vrátila třiadvacet zvířat.

Velký zájem o návrat kriticky ohroženého osla somálského do Etiopie a Eritrey, odkud pochází, má Zoo Liberec. Dva vykastrované hřebce už koneckonců v roce 2009 dodala do soukromé rezervace v Džibutsku, kde zvířata slouží ke vzdělávacím účelům. Vypuštění tohoto houževnatého lichokopytníka do volné přírody si však nepřejí ochranáři. „Argumentují mimo jiné tím, že v místě zůstávají zbytky původní populace, která by se neměla geneticky křížit se zvířaty ze zajetí,“ vysvětluje hlavní liberecký zoolog Luboš Melichar.

Do mezinárodního projektu usilujícího o návrat orlosupa bradatého do jižní Evropy, zejména do Alp a na Pyrenejský poloostrov, jsou úspěšně zapojeny ostravská a liberecká zoologická zahrada. „Nápad vrátit orlosupy do Alp, kde byli na přelomu 19. a 20. století člověkem zcela vyhubeni, vznikl už ve třicátých letech. Lidé o tomto velkém mrchožroutovi mnoho nevěděli, a tak si o něm vybájili různé mýty. Věřili, že loví ovce, a dokonce odnáší malé děti. Proto orlosupy pronásledovali a zabíjeli. Tito dravci hynuli i v důsledku požírání otrávených návnad pro vlky,“ říká Šárka Nováková, mluvčí Zoo Ostrava.

Jenže trvalo ještě dlouhé desítky let, než byl v roce 1978 projekt zahájen. Dosud bylo do přírody vypuštěno více než dvě stě mláďat. Teď jim však život komplikuje jiný problém. Pošlý dobytek, který by orlosupům sloužil jako potrava, se dneska nenechává ležet na pastvinách, a když už, může mršina pro ptáka znamenat víc škody než užitku.

„Pokud bylo uhynulé zvíře krátce před smrtí léčeno přípravkem zvaným Diclofenac, orlosupi se otráví a do několika dnů hynou v krutých bolestech,“ upozorňuje ostravská mluvčí a dodává: „Snažíme se, aby evropská legislativa tento přípravek zakázala, protože existují i netoxické alternativy. Je smutné, když úsilí tolika lidí přijde vniveč.“

Mláďata určená k vypuštění se rodičům v zoologické zahradě odebírají těsně předtím, než by sama vylétla. Do připravených hnízd ve vypouštěcích lokalitách se vkládají dvě mláďata, aby se bez rodičů necítila osaměle. Než opustí hnízdo, fixují si krajinu jako svůj nový domov. Po vylétnutí jsou několik měsíců přikrmována člověkem, pak už si potravu hledají sama.

„Orlosupi jsou potravní specialisté – v jejich jídelníčku převládají kosti. Velké kusy, které nespolknou najednou, vynášejí do výšky a pouštějí na skály, aby se roztříštily. Mladí ptáci si musejí tuto dovednost postupně osvojit cestou pokusů a omylů,“ vysvětluje Šárka Nováková. Ostravských orlosupů bylo do přírody od roku 2009 vypuštěno celkem třináct. Před tím jim odbarvují některá ocasní pera a letky, aby aspoň po dobu jednoho roku, než se jim peří vymění, byli rozeznatelní od ostatních, a dali se tak monitorovat.