Barbara Lukešová: Sáhla jsem si na dno, teď vše beru s nadhledem

„Z ničeho a z nikoho se už nepodělám,“ říká s nadsázkou herečka, která je stálicí pražského divadla v Celetné a má za sebou řadu rolí ve filmech i seriálech. Naposled ji mohli diváci vidět v úspěšném životopisném seriálu Já, Mattoni, kde ztvárnila roli rakouské císařovny Sissi.

Bára přiznává, že si v životě sáhla na úplné dno. V sedmi letech přišla o tatínka, před čtyřmi lety o bratra a před dvěma roky jí zemřela maminka. Sama pak bojovala se zákeřnou rakovinou prsu.

„Tenkrát jsem si tak nějak všechno srovnala v hlavě. Mám teď pocit, že chápu, jak věci jsou, že už mne lidi neopijí rohlíkem. Dřív jsem hodně vzhlížela k režisérům, lékařům nebo učitelům. Každý mi přišel lepší než já. Pak jsem zjistila, že to tak není, že nemám důvod si to myslet,“ vysvětluje Bára, jež celý život bojovala s nízkým sebevědomím.

„Já jsem extrovertní introvert. V civilním životě jsem spíše uzavřená, pak mě baví proměny na jevišti nebo před kamerou, kde ze sebe všechno vyventiluji. To je ale mezi herci celkem běžné, že v soukromí jsou plaší a na jevišti se otevřou,“ podotýká Bára, která měla v dětství úplně jiné plány než se stát herečkou.

Její maminka Tatijana byla uznávanou novinářkou a tatínek Rudolf Lukeš filmový architekt a ilustrátor. Jeho dětská zvířecí leporela obdivovala sama anglická královna Alžběta. Nedávno rovněž vyšla v reedici nakladatelství Albatros.

Obrázky ale maloval i svým dětem. Bára má některé z nich dodnes schované. „Každý rok nám s bratrem kreslil narozeninová přání s naší karikaturou. Musel se naučit malovat levou rukou, protože po mrtvici ochrnul na pravou polovinu těla,“ vypráví s tím, že tatínek zemřel, když jí bylo sedm let.

Právě uměleckou dráhou svého otce se nechala Barbara původně inspirovat. Chtěla jít na výtvarnou školu, a poctivě se proto připravovala na přijímací zkoušky. Na poslední chvíli ale svoje plány změnila. Místo na výtvarnou školu podala přihlášku na pražskou konzervatoř, kde ji přijali.

„Vždycky jsem byla hodné dítě, ale tehdy jsem začala divočet a maminka to se mnou měla těžké,“ přiznává Bára, která neskrývá obdiv před ženou, která se musela po smrti manžela sama postarat o dvě děti.

„Nebyla vůbec přísná, ale naopak moc hodná, když jsem třeba domů přinesla ze školy pětku z matematiky, nevynadala mi, ale vzala mě na zmrzlinu, aby mi to nebylo líto. Ve stejném duchu se snažím vychovávat i své dva syny. Jediné takové negativum, které se na mne od maminky přeneslo, je přehnaná úzkost o mé děti. Ona se totiž o nás s bráchou hrozně bála, poznamenala ji totiž i válka, kdy jen jako zázrakem unikla transportu do koncentračního tábora,“ vzpomíná Bára, pro kterou byla maminka hlavně velkou rádkyní.

Snažila se své dceři neustále nalévat hektolitry sebevědomí, i když to bylo zbytečné. Bára její snahu pochopila až mnohem později. Jejímu lidskému přerodu, jak o něm sama mluví, předcházel boj s rakovinou prsu a smrt milovaného staršího bratra Alexandra.

„K rakovině jsem tehdy přistoupila pragmaticky. Vypadávání vlasů jsem třeba vůbec neřešila, partner mi oholil hlavu a bylo. Na lopatky mne ale tehdy položila nemoc mého bratra, kterému v té stejné době diagnostikovali nádor na mozku,“ říká Bára, které se i po letech při vyprávění objeví v očích slzy.

Ona svůj boj s rakovinou vyhrála, Alexandr to štěstí neměl.

Ačkoli se Barbara musela vypořádat s vážnou nemocí i se ztrátou svých blízkých, snažila se nepoddávat se tomu. Pomohli jí v tom jak její manžel a synové, přátelé, tak i víra. Když teď na Báru někdy spadne splín, odjede s partnerem a syny na chalupu do hor nebo se vydá na procházku do lesa. Občas zasedne i za klávesnici počítače a napíše nějaký scénář.

„Mám rozepsané čtyři, to si ale nechávám spíš na důchod,“ dodává s úsměvem Bára, která se brzy chystá vydat knihu o životě své maminky. Kromě toho natáčí pro Českou televizi komediální seriál Dabing street, v divadle zkouší nové hry a s Táňou Vilhelmovou připravuje společný projekt, o němž zatím nechce více prozrazovat.