Lucie Bílá: Jsem jako pitbul

Byl to velký rok. Vydala jsem u Supraphonu novou desku. Lidem se líbí, a překvapivě i kritikům. Měla jsem 128 koncertů, z toho tři ve sportovních halách, kde bylo 30 tisíc lidí. Dostala jsem od Akademie populární hudby titul zpěvačka 25letí, devatenáctého slavíka.

Díky dvěma zrušeným koncertům v O2 aréně jsem zjistila, že mám kolem sebe opravdové přátele, skvělý pracovní tým a neuvěřitelně laskavé a milující publikum. Potěšila mne i vlna negativních reakcí po koncertech Fifty Fifty i po slavících. Díky reakci oponentů totiž víte, že něco děláte dobře, a hlavně to, že nejste lidem jedno.

Nejsem už dítě, a tak věřím především v sebe. Dělám svou práci až umanutě. Jsem jako pitbul zakousnutá do potřeby být tu pro lidi, a přesto, že dostávám často přes čumák, stejně nepustím. Věřím v to, že když máte čistou myšlenku a děláte věci s láskou a s dobrým úmyslem, tak se vše bude dařit, jak má.

Věk mě netrápí. Víc mě trápí, že mi v roce 2016 odešla maminka. Teď už se nemám kam schovat a je řada na mně, abych za sukní schovávala ty druhé. Bilancování není můj koníček.

To, co jsem zažila - a především to špatné - beru jako dar. Díky tomu nejsem prázdný člověk, a hlavně mám o čem zpívat. Nikdy by mi nestačilo mít jen krásné šaty a dělat tralalá hopsasá. Potřebuju mít téma, mít co říct a o hlubokých věcech jen nezpívat, ale procítit je, prožít. Pak vám teprve posluchač uvěří. Někdy si říkám, že nežiju život jedné zpěvačky, ale celého pěveckého souboru.

Jeviště je jediné místo, kde se cítím v bezpečí, jediné místo, kde se mi hojí rány a kde jsem opravdu šťastná, a už proto jsem na něm téměř denně. Jednatřicet koncertů za měsíc není nic výjimečného. Lidi, diváci, posluchači, to jsou ti, pro které tu jsem, a tak jezdím celý rok po Česko Slovensku jak tryskomyš a dělám radost. Baví mě to a neumím to jinak.

Proč bych to dělala? Máme všude plno a je jedno, v jakém prostoru, s jakou skupinou nebo orchestrem. To, že už tolik let lidé obětují svůj čas, aby ho strávili se mnou, neberu a nikdy nebudu brát jako samozřejmost. Až nebudu mít co říct a přestanu lidi bavit, pak budu doma háčkovat.

Toť otázka… Cesta k vrcholu je krásná a dává sílu. Víte, kam jdete a co máte před sebou, ale když už máte to štěstí na špičce být, tak už to taková legrace není.

Prvního slavíka jsem dostala před 21 lety a za tu dobu se ze mě stal chlap. Zjistila jsem, že to nahoře příšerně fouká, že jste tam sama, že vás stále někdo tahá za nohy a někdo kope do zad. Otuží to, ale jestli si něčeho na sobě vážím, tak faktu, že jsem ještě nezešílela.

Mám všechny možné ceny, jsem v muzeu voskových figurín, jsem na známkách i medailích, mám státní vyznamenání a prosperující divadlo. Odpověděla bych větou fenomenálního jazzmana Laca Décziho: zastavili ho policisté, prohlédli si jeho doklady a podivili se nad tím, že tam nemá zapsané povolání. Co děláte, chtěli vědět. A on na to: NIC! Já jsem už všechno udělal!

Já ale přece jenom něco krásného nového v hlavě mám. Ve vesničce, ve které bydlím a kde jsem se narodila, jsem zachránila před zánikem náš kulturní dům. Měly se z něho stát sklady a kanceláře, a my bychom tak ztratili jedinou možnost, kde se scházet a pořádat akce pro děti i pro sebe. Ztratili bychom srdce a duši našich Otvovic. Tak jsem to těm podnikavcům vyfoukla a vrátila dům svým sousedům a přátelům, kterým patří. Máme za sebou první koncert a s naší partou kamarádek už plánujeme, co dál. Je to něco, co mi teď dělá opravdu největší radost.

Nejsem jen holka z plakátu, jsem úplně normální člověk s trochu viditelnějším povoláním. Někdy špatně spím, někdy brečím, někdy se bojím a někdy mým tělem zamává bacil. Jsem zvyklá jít na jeviště se zlomeným srdcem, zdravím i s pocuchanými nervy a věřte mi, že i kdybych měla do O2 arény jít po čtyřech, ale s hlasem, udělám to.

Nemohla jsem ani mluvit a popravdě, i kdybych se pokusila zpívat, ublížila bych svým nejlepším kamarádkám, hlasivkám. Mám je, díky svým začátkům s Arakainem (metalová skupina, s níž zpívala v polovině 80. let - pozn. red.) ze železa a nikdy mě nezradily. Teď jsem jim mohla definitivně ublížit a ten risk jsem si nemohla dovolit. Bojovala jsem do poslední chvíle, ale nešlo to.

V každém případě mám zas o jednu velmi traumatizující zkušenost navíc a už vím, že se prostě musím smířit s tím, že zatímco jiní při nemoci berou nemocenskou, já za své nemoci tvrdě platím.

Potřebuju jen malý koutek, kde budu sama. Potřebuju vodu, ticho a svůj kufřík s dalším koníčkem a tím je korálkování. Když motám něco rukama, utiší se hlava a v ní ta čtyřproudá dálnice. Ale to bych nebyla já, kdybych svému koníčku nedala větší rozměr. Za výtěžek z růženců a andělíčků, které jsem udělala, jsme s přáteli kněžími opravili v jednom kostele 500 let staré malby na zdi a v dalším krásný oltář.

Výtěžek z Andělů (ceny udílené Akademií populární hudby - pozn. red.) zase putoval na bezbariérové vozidlo do Alzheimer Home Zátiší, což je domov s pečovatelskou péčí pro pacienty trpící Alzheimerovou nemocí a demencí v pražských Kunraticích.

Bez toho, abyste měla vizi a strategii, daleko nedojdete. Talent sám o sobě je moc málo, snad kombinace mnoha talentů. Jeden z nich je umění obklopit se správnými lidmi a přesvědčit je, aby šli stejným směrem. Nesmíte se vzdát, i kdyby se kolem dříví štípalo. Mám skvělý tým a už dvacet let jednoho velmi schopného manažera. Věci konzultuji, ale jen pro urovnání vlastních myšlenek. Pokud bych spoléhala pouze na své okolí, a ne na vlastní úsudek, měla bych na polici místo jednatřiceti slavíků (zlatých i absolutních - pozn. red.) jen plyšové medvědy.

Lucie Bílá se narodila před 32 lety a byla pěkné číslo. Lehce zmatená, ale v mnohém se od té dnešní neliší. Obě jsou posedlé touhou pomáhat druhým, obě milují hudbu, Arakain a smích, obě věří v lásku i dobré konce. Jediné, co se změnilo, je, že tenkrát byli mou motivací muži. Teď je to potřeba být platná a nosit dobré zprávy.

Srdce na dlani je krásná věc, ale lehce se do něj strefuje. Myslím, že mnohým moje povaha dělá dobře, ale mnohé irituje. Příkladem je slovo lidičky. Víte, že jsem ho neřekla dobrých dvacet let?

Bohužel žijeme v době, kdy si lidé slušné chování vysvětlují jako slabost a hloupost. Jsem tu už tak dlouho a jsem součástí tolika velkých věcí i změn, že je logické, když mám lidi rozdělené na dva tábory. Naopak si toho moc vážím.

Mám kamarádky z dětství a k nim u nás ve vesnici přibývají další. Jsme takové „Šárky“. Každá je z jiného oboru a každá té druhé jistí záda. Jsem za naši holčičí partu moc vděčná. Jezdí za mnou na všechny koncerty, slaví úspěchy, prožívají pády. Teď máme společný zájem a tím je kulturní dům.

Prožila jsem tři velké lásky, tři zásadní vztahy a naopak si myslím, že dopadly dobře. Z mých partnerů se stali přátelé, a i když tomu někdo nemusí věřit, můžu kdykoli zavolat a moje lásky se za mě budou bít.

Nikdy nepřestávám věřit v lásku a mám pocit, že čím jsem starší, tím jí mám v srdci víc.

To razítko na čele se jménem Lucie Bílá neustáli ani dospělí muži, jak těžké to pak musí být pro 21letého kluka… To, že jsem já pod drobnohledem a pod neustálým tlakem, je má volba, ale jeho svět to není.

Můj syn se narodil jako světoobčan. Moje kořeny jsou hluboko v naší zemi, ale ty jeho jsou všude: má americké občanství a tím, že vystudoval britskou školu, i angličtinu jako druhý rodný jazyk. Jsem moc ráda, protože si uvědomuji, že to nemá kvůli mně vůbec lehké. Je už dospělý mladý muž, a tak touží po svém životě. Zamiloval si Francii a většinu času teď tráví tam. Nebudu se zlobit, když se rozhodne žít nastálo jinde, pro mne je nejdůležitější, aby byl šťastný a aby byl sám sebou.

Každý obor a každý svět má své světlo a tmu. Podle mě to mezi námi není tak zlé. To jen některá média vytvářejí konfliktní situace, protože to přece nic nestojí - maličko si něco dotvořit a dovymyslet. Já mám mezi kolegy pár přátel, které kdykoli ráda vidím. Myslím ale, že Vašek mluvil o něčem jiném.

Je důležité naučit se pravidla na hřišti, jinak si nezahrajete. Já měla obrovské štěstí, že jsem potkala Petra Kratochvíla (podnikatel a producent, otec jediného syna Filipa - pozn. red.). Je to jeden z největších lidí, jaké jsem kdy poznala. Je moudrý, veliký a má nadhled. Poznali jsme se, když jsem byla ještě mládě a rychle jsem se učila. Mnohem větší škola ale přišla, když jsem zůstala sama. Nejlíp se naučíte plavat, když vás někdo do vody hodí, a za tenhle pád do vody jsem osudu asi nejvděčnější.

Víte, nikdy jsem nehodnotila své kolegy a zvláště ne ty, které vůbec neznám. Nejsem tu od toho. Byla jsem pozvaná na slavnostní večer a ani ve snu by mě nenapadlo někomu říkat, že tam nepatří. Žijeme v právním státě, a pokud právo dovolí, aby někdo tvořil, co tvoří, a aby se i podle sebe oblékal, tak mně nepřísluší ho soudit.

Myslím, že v lidech roste strach. Já ale věřím v dobré konce. Žijeme v nádherné zemi, kterou bych nevyměnila za žádnou na světě. Je naše a neměli bychom se o ni jen tak s někým dělit.

Kdyby mi někdo zazvonil u dveří a já cítila, že tím ohrozím svého syna, svou rodinu, nepustím ho domů a nikdo mě k tomu nedonutí. Moc bych si přála, aby byly naše hranice zamčené na sto západů. Česko je náš domov, naše hnízdo, naše zázemí. Nesmíme ho ztratit. Já jsem zachránila malý kulturáček a mrzí mě, že jsem tak malá, že tady nemůžu udělat víc.

Přála bych nám víc zábavných pořadů, víc humoru, víc laskavých zpráv. Přála bych nám v budoucnu dobrou volbu prezidenta i to, abychom za ním pět let stáli - nejen proto, že je to naše volba, ale především, že to je úřad, který bychom měli respektovat a ctít.

To teď není vůbec důležité.