Česká loutka dobývá svět

Nejsem úplně špičkový loutkoherec, ale zkušenost mě už dost naučila,“ říká Petr Skácel, když mě vede do dílny plné dřevěných polotovarů, na kterých budou ještě pracovat řezbáři, aby je dotvořili do výsledné podoby.

Pod hlavičkou jeho firmy Czech Marionettes se vyrábí, distribuují a přeprodávají české loutky. Petr je původním povoláním grafik a kolem tradičního řemesla se začal pohybovat v podstatě díky náhodě.

„Kolem roku 2000 si mě najali dva Američané, abych jim udělal webové stránky. V té době obchodovali s českými loutkami, pokoušeli se s nimi prorazit na zahraničním trhu, ale nakonec se rozhodli podnikání opustit. Já jsem po nich firmu převzal a měl jsem ji nejdřív jen jako vedlejší projekt, ten ale zabíral víc a víc času.“ Petr Skácel se nenaučil marionety (loutky ovládané shora tenkými provázky - pozn. red.) vyrábět, ale spolupracuje s nejlepšími mistry u nás.

Podnikání jeho společnosti se z převážné většiny nezaměřuje na náš trh, ale na vývoz. Devadesát pět procent produkce putuje do světa. „Jedním z klientů byla třeba káhirská herecká hvězda Ashraf Abdel Baky. Pro své divadlo Theater Misr si od nás objednal sadu realistických marionet.“ Ty měly vypadat jako populární ansámbl divadla, jehož představení pravidelně vysílá i egyptská televize.

Herec delší dobu přemýšlel nad tím, jak by jeho divadelní sál mohl sloužit i dopoledne. Přilákat chtěl malé diváky. A problém vyřešil, až když se doslechl o našem tradičním řemeslu. Poprvé české loutky viděl v reklamě na tamního mobilního operátora. „Ashraf se pokoušel zjistit, kde byly dřevěné postavy vyrobeny. Někdo z produkce reklamy si vzpomněl, že pocházely z České republiky, to bylo ale všechno.“

Divadelní hvězda si tedy koupila letenku a přicestovala do Prahy. „Ubytoval se v hotelu Four Seasons a na recepci se prostě zeptal, kdo je u nás nejlepší na loutky. Upřímně myslím, že recepční prostě jen zadal pár klíčových slov do internetového vyhledávače a my jsme vypadli jako první.“

Egyptský herec zašel do obchodu na pražském Starém Městě a s radostí zjistil, že skutečně našel společnost, která marionety pro reklamní spot vytvořila. Jednání netrvalo dlouho a čeští umělci začali připravovat nelehkou zakázku.

Podle zadání měly mít postavy metr na výšku. „Pokud by byly v této velikosti ze dřeva, velmi těžko by se ovládaly, proto jsme zvolili jako hlavní materiál plast.“ Na napodobeninách herců z káhirského divadla začala pracovat 3D tiskárna. Figuríny se pak dopracovávaly ručně. „Obrušovali jsme je a vyvažovali.“ Petr Skácel nakonec odjel s hotovými výrobky do Egypta, kde on a jeho tým učili zaměstnance Theater Misr, jak správně tahat za provázky a jak s marionetou pracovat.

Káhira je ovšem jen jednou z destinací, kde se loutky z České republiky usídlily. „Klíčovým klientem jsou pro nás nejen divadla, ale také reklamní produkční domy a jeden takový nám zadal práci na reklamě v Indii,“ vzpomíná Skácel.

„Hlavní postavou projektu byla místní pětasedmdesátiletá hvězda Amitabh Bachchan. Indové ho vnímají jako my Svěráka s Belmondem dohromady,“ vzpomíná s trochou nadsázky Skácel, který výrobky své firmy během natáčení v Bombaji i vodil.

České postavičky na provázcích se nehodí jen do showbyznysu, ale i do psychoterapie. „Jedním z našich pravidelných klientů je dětský psycholog ze Spojených států,“ vysvětluje jednatel firmy Skácel. „Pro dětského pacienta by mělo být snazší komunikovat, pokud za sebe nechá mluvit loutku. Přenese svoji dušičku do neživé postavy. Díky tomu lépe vyjadřuje své pocity a dokáže mluvit třeba i o traumatických událostech.“

Ani kvůli zájmu z ciziny se nedají špičkové loutky vyrábět jak na běžícím pásu a těch nejlepších mistrů opravdu není mnoho. „Myslím, že jich u nás bude něco okolo patnácti, maximálně dvaceti, my spolupracujeme s dvanácti z nich,“ objasňuje Skácel.

„Řezbářů je samozřejmě mnohem víc, ale ti už nedosahují té nejvyšší úrovně, nemají takovou technickou zručnost a zkušenost. Loutka musí být v podstatě stejně vyvážená jako lidské tělo. Je třeba, aby se končetiny pohybovaly dynamicky.“ A k tomu už je zapotřebí velkých znalostí i šikovnosti. „Pokud figurku postavíte, její kolena musí pracovat stejně jako ta naše,“ doplňuje Skácel.

Nabídka českého trhu je samozřejmě mnohem bohatší a cenově rozmanitější, kromě mistrovských kousků za desetitisíce se dají pořídit i mnohem levnější figurky. „Třeba takováhle dřevěná hračka pro děti,“ ukazuje Petr Skácel na střapatou panenku na provázcích. „Můžete ovládat ruce, trochu s ní poskakovat a to je v podstatě asi všechno.“ Cena výrobku se vejde do tisíce korun.

Samozřejmě mi to nedá a zeptám se na malá divadélka, která bývala běžnou součástí dětských pokojíčků. „Pokud chcete něco opravdu pěkného, musíte počítat s tím, že dneska jedna frézovaná dřevěná loutka stojí kolem pěti set korun. Kompletní sada s kulisami by přišla minimálně na osm tisíc, což je na hračku opravdu drahé.“

Samozřejmě se dají pořídit i levnější varianty například z papíru nebo i sádrové. Otázkou zůstává, jestli ti nejmenší po takové hračce touží. „Fakt je, že moje děti si s loutkami dost hrají, ale je to asi díky tomu, že jim partnerka striktně zakazuje tablety a počítače,“ zamyslí se otec dvou dětí.

Oproti tomu dospělí mají často velmi konkrétní požadavky. Vyhledávají zakázkovou výrobu, například pošlou své fotografie a řezbář pracuje podle nich. „Chtějí si pořídit dražší věc, která slouží jako dekorace nebo umělecký předmět někde v interiéru,“ doplňuje Skácel.