Eliška Křenková, svůdná superžena i mentorská učitelka

Roli Kláry, dcery starostky malé obce na česko-polské hranici s příznačným názvem Pustina, získala na základě castingu, který příliš v lásce nemá. „Vždycky při něm mívám trochu trapný pocit: čekáte s kolegyněmi, o kterých si třeba myslíte, že jsou dobré herečky, a uvědomujete si, že nemusíte být ta, kdo uspěje… Někdy dopředu vím, že úplně neodpovídám typu té role, jindy cítím, že by to mohlo dopadnout dobře a že by mě mrzelo, kdybych roli nedostala. Je ale těžké to odhadnout. Po castingu na Pustinu jsem si myslela, že typově vyhovuju, ale pochybovala jsem, zda se mi to, co jsem předvedla, povedlo.“

Klára se svou matkou (Zuzana Stivínová) a otcem (Jaroslav Dušek) prožívá po zmizení mladší čtrnáctileté sestry mučivé chvíle, kdy se ukazuje, že nikomu z jejích blízkých ani ze sousedů se nedá věřit. Že každý skrývá nějaké tajemství, které mohlo hrát při události, jež obrátila životy všech vzhůru nohama, nějakou roli.

„Zpočátku jsem si říkala, že zůstanu odosobněná, ale brzy mě to semlelo. Netýkalo se to jen nás herců, během tři čtvrtě roku ten příběh a atmosféra Pustiny pohltily i všechny ve štábu,“ říká Eliška. Nejvíc se jí prý dostaly pod kůži právě scény, kdy si Klára uvědomuje, že nikomu kolem už nemůže věřit. „To je pro mě téma i v reálném životě, komu můžu věřit a komu ne. Jsem spíš ten důvěřivý blboun a těžko nesu, když moji důvěru někdo zklame.“

Seriál z produkce HBO točili režiséři Ivan Zachariáš a Alice Nellis po celé republice tři čtvrtě roku. „Všechny ostatní projekty jsem odsunula, plně jsem se soustředila jen na Pustinu,“ říká herečka. „Byla to nádherná práce vedle vynikajících herců. Ke zkušeným kolegům vždycky přistupuji s ostychem, tady jsem se rychle sblížila se Zuzanou Stivínovou, ostych jsem spíš měla před Jardou Duškem. Každopádně mě Pustina hodně posunula. Osobně i profesně. Dospěla jsem a možná zvážněla.“

Poznámka, že v tomto seriálu neměla na rozdíl od jiných snímků žádnou milostnou scénu, ji trochu naštvala: „Pořád se dokola omílá, že jsem měla nahé milostné scény v Rodinném filmu a v Borgiových.“

O loňském Rodinném filmu mladého slovinského režiséra, absolventa FAMU Olmo Omerzua, který posbíral několik ocenění na mezinárodních festivalech, poznamenává, že ji o nutnosti nahé scény přesvědčil on: „Protestovala jsem zpočátku, ale jsem herečka, a když uznám, že se bez toho film neobejde, tak na to přistoupím. Myslím, že rozeznám, kdy to je nutné a kdy ne. U Rodinného filmu bylo jasné, že tam je potřeba, protože hodně ukáže o charakteru dívky, kterou jsem hrála. Říkala jsem tehdy, že mně vlastně hlavně vadí, jak se taková scéna bude probírat. Proto s tím má většina českých hereček problém.”

„Přitom v evropských filmech se nahota neřeší. Když se podíváte třeba na Život Adele s Léou Seydouxovou, která je jednou z nejvyhledávanějších hereček na světě, měla tam plno milostných nahých scén a nikdo nerozebírá, zda tam ukázala prsa, nebo ne, všichni se ale shodnou na tom, že to výborně zahrála.“

Eliška Křenková je jednou z několika českých herců a hereček, kteří hráli v mezinárodně obsazeném historickém seriálu Borgiové, kde se objevila ve dvou sériích. Ztělesnila skutečnou postavu: neapolskou princeznu Sanciu Squillace, kterou v rámci mocenských her provdali za mladičkého syna Rodriga Borgiu, pozdějšího papeže Alexandra VI. (hrál ho Adam Mišík). Mladý chlapec princeznu moc nebavil, víc ji zajímali jeho starší bratři. Papežský dvůr na konci 15. století zkrátka nebyl úplně vzor mravnosti, a tak se v tomto seriálu objeví jen málo hereček, které zůstaly oblečené.

„Byl to velký, složitý mezinárodní projekt, kde jsem těžko mohla chtít, aby přepsali scénář. Ta scéna se udělala velmi vkusně, ne jako u nás, kdy se při každé nahé scéně rovnou zaberou prsa. Borgiové pro mě byli obrovská zkušenost. Když budu jednat s nějakou zahraniční agenturou, bude jim úplně jedno, kolik jsem natočila českých filmů, ale bude je zajímat, že jsem hrála v Borgiových.“

Známým mezinárodním seriálem však její zahraniční filmografie zdaleka nekončí. Nedávno dokončila čínský film Velký detektiv, který se točil v Šanghaji a u nás. Do filmu nastoupila jako náhradnice za jakousi modelku, s níž však režisér nebyl spokojen a nařídil roli přeobsadit. Čínská produkce rychle v Praze uspořádala konkurz a volba padla na Elišku.

Hraní s čínskými herci pro ni byla zvláštní zkušenost: „Hrají úplně jinak než my. Na můj vkus hodně přehrávají, až se mi občas zdálo, že jsem se ocitla v nějaké parodii. Snažili se, abych přehrávala taky, ale nevím, do jaké míry se jim to povedlo. Mám ráda přirozené herectví, přehrávání se bráním zuby nehty.“

Hlavními hrdiny akčního snímku jsou dva detektivové, něco jako čínští Sherlock Holmes a dr. Watson. „Hraju vražedkyni, takovou kočičí ženu, která vládne neuvěřitelnými fyzickými dispozicemi,“ popisuje Eliška svou postavu. „Měla jsem kaskadérku a kaskadéra, protože moje postava se málokdy pohybovala jinak než skoky, salty a přemety. Taky jsem střílela z obřích zbraní, prostě superžena. Jeden z těch detektivů se do mě dokonce zakouká. Žádná milostná scéna se však nekonala.“

Nekonalo se ani nějaké sblížení s čínskými kolegy: „Byly to doma uctívané hvězdy, moc se s nikým nebavili. Má-li někdo čtyřicetimiliónový fanklub… Zpočátku se mi ani nepředstavili, pak když pochopili, že jsem taky herečka, mě začali trochu legračně balit. Zdá se mi, že se čínští muži před evropskými ženami stydí,“ poznamenává Eliška a dodává, že ji čínské způsoby úplně neuchvátily. „Je to jiná kultura, jiná mentalita. Třeba způsob, jak jedí… Udivilo mě taky, jak se tam chovají k ženám. Číňankou bych tedy být nechtěla.“

„Jsem úchyl na herecký minimalismus, takže divadlo moc nevyhledávám,“ zdůvodňuje svoji absenci na divadelních scénách. Jedinou výjimkou je pražský Rubín, kde alternuje ve hře Petra Kolečka Zakázané uvolnění, a muzikál Mauglí, inscenovaný režisérskou dvojicí Skutr, což jsou její ročníkoví vedoucí z DAMU Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský.

„Mám opačnou cestu než většina herců. Začala jsem hrát před kamerou, divadlo přišlo až potom,“ vysvětluje. „Nehrála jsem v žádném ochotnickém souboru, k hraní jsem se dostala přes tanec. Od šesti let jsem chodila do tanečního studia Emotion, ale fyzické dispozice k tomu, stát se tanečnicí, jsem neměla.“

Ředitelka tanečního studia Ivana Malá se znala s kameramanem Martinem Šáchou, který se na ni obrátil, že potřebují děvčata do filmu Rafťáci. Na casting poslala Elišku, která roli Venduly dostala.

„Bylo mi patnáct a najednou jsem se ocitla v dospěláckém světě. Točilo se hlavně v Českém Krumlově, dva měsíce jsme byli bez rodičů, cítila jsem se jako vystřelená na Mars. Jeden večírek za druhým… To jsem od té doby nezažila. Teď jsem mnohem zodpovědnější,“ ubezpečuje.

Na natáčení taky prožila svoji první lásku, když se zamilovala do jednoho člena štábu. Daleko důležitější je, že ji tento film nasměroval od tance k herectví a že kolegové z Rafťáků zůstali dodnes jejími nejbližšími kamarády. S Terezou Voříškovou a Jiřím Mádlem se nedávno opět setkala před kamerou při natáčení filmu Padesátka, režisérské prvotiny dalšího „rafťáka“ Vojty Kotka.

Mnozí diváci si ji pamatují ze seriálu Ulice, kde si před deseti lety přivydělávala při studiu na taneční konzervatoři: „Taky mě za to skoro vyhodili,“ poznamenává. Když musela s natáčením skončit, pracovala za barem a dodnes prý umí dobře točit pivo. „Chtěla jsem se osamostatnit, a tak jsem se v osmnácti odstěhovala od rodičů a začala si sama vydělávat.“ V hospodě pracovala až do doby, kdy dostala roli ve Vyprávěj. Noční návraty ji přes mladičký věk a subtilní konstituci nijak neděsily: „Dokážu být drsná, nedělá mi problém někoho odpálkovat.“

Seriál Vyprávěj považuje za jeden z „důležitých schodů, po kterých vyšla“. Před čtyřmi lety, ještě během studia na DAMU, v něm ztělesnila Lucii Francovou, lásku vypravěče a průvodce celého seriálu Honzy Dvořáka.

V současnosti se připravuje na natáčení nového filmu s režisérem Olmo Omerzuem. A připravuje nejen sebe: hlavní role ztělesní dva chlapci ve věku dvanáct a patnáct let, se kterými teď Eliška herecky pracuje. „Olmo je režisér, který před zahájením natáčení zkouší. Je to nezvyklé, ale jsem přesvědčená, že to je hrozně dobře. Aspoň mně to vyhovuje. Začalo to už v Rodinném filmu, kde jsem měla nejvíc scén s Danem Kadlecem. Bylo mu teprve patnáct, takže jsem ho zkoušela herecky připravovat a myslím, že to Danovi pomohlo. Teď mě režisér rovnou oslovil, abych ty dva kluky herecky připravila.“

O svých pedagogických schopnostech se ostatně mohla přesvědčit už před pár lety, kdy připravila jednu dívku na přijímačky na DAMU a ta už studuje ve třetím ročníku. „Paní učitelka jsem trochu i v normálním životě,“ přiznává. „Mám tendenci být mentorská a akurátní. Při práci stoprocentně. Dávám tomu maximum a čekám, že to budou dělat i všichni kolem,“ říká s přísným výrazem a dodává, že díky tomu asi působí nedostupně. „Vztahy nenavazuju lehce, prostě mi to trvá, než k sobě někoho pustím. Takže jsem teď sama.“

Což se prý brzy změní a do roku 2017 si přeje lásku. „Tu pravou!“ upřesňuje. A profesně? „Krásné role u dobrých režisérů a s dobrými kolegy!“