Vica Kerekes: Pro přítele jsem zjevení

Čeští diváci ji znají hlavně z filmů Nestyda, Muži v naději, 7 dní hříchů či Křídla Vánoc. Koncem října měl navíc premiéru snímek Tenkrát v ráji, vyprávějící o skutečném osudu horolezce a antifašisty Josefa Smítky, v němž si Vica zahrála po boku vodního slalomáře Vavřince Hradilka.

Když jsem teď půl roku neměla práci, začala jsem s výukou. Učím se jezdit v rodném Fiľakovu, kam je to hodina čtyřicet minut z Budapešti, kde bydlím. Těžko bych se mohla svěřit do rukou cizího člověka ve velkoměstě, který má třeba stovky studentů. Příliš bych se nervovala. Přece jenom už mám pětatřicet a myslela jsem si, že budu v lecčems pomalejší, že mi to zkrátka půjde hůř, tak jsem se rozhodla zvládnout to v lepších podmínkách, v domácím prostředí.

Mám instruktorku, která je trpělivá, a hlavně znám trasu, na které trénujeme, což mě uklidňuje. Přesto po třinácti jízdách stále prožívám, když mám kolem sebe chodce, další auta, značky a na všechno musím dávat pozor. Nejdřív jsem z toho byla v šoku. Moje instruktorka je navíc dost přísná a v žertu mi připomíná, že nechce, aby se pak lidi pozastavovali nad tím, kdo mě naučil řídit. (smích)

Snažím se navštěvovat rodinu dost pravidelně, tak jednou do měsíce, nebo oni přijedou za mnou. Asi i díky tomu, že mám práci a rodinu v rovnováze, dokážu v životě fungovat. Vždycky jim říkám, že jsem přišla na domácí mléko. A k tomu třeba klobásku, kysané zelí a pálenku, která musí být taky domácí, od příbuzných nebo od sousedů, protože zdroj je důležitý. Od dětství mi zůstalo, že doma nejlíp spím, takže do Fiľakova jezdím načerpat sílu. Možná jsem moc jednoduchá, ale ke štěstí nepotřebuju příliš: dobré jídlo, příjemné prostředí a své blízké.

Dostala jsem ocenění, kterým asi chtěli dát najevo, že si váží, že jsem odtud, což mi přijde vtipné – vždyť naopak já bych měla děkovat městu, že jsem mohla chodit na všechny ty kroužky, které mi pomohly v kariéře. Dramatický, taneční, hudební, na gymnastiku… A taky do škol včetně gymnázia.

Kulturně je Fiľakovo velmi silné, takže vůbec nemáte pocit, že vám tu něco schází. Byla jsem i na srazu rodáků, kde promítli úryvky z mých filmů. Nechci být za každou cenu sentimentální, ale když si vzpomenu na Fiľakovo, jsem z toho úplně hotová. (má slzy v očích)

Nikdo se nad ní nepozastavuje, protože vědí, že je to přece práce. Přijde mi trochu trapné, že pro bulvár je to pořád senzace.

Nedělá politiku v pravém smyslu, protože na stranickost vůbec nehledí. Byl zvolen do zastupitelstva a starosta si ho pak k sobě vybral. Hodně věřím tomu, že pokud je člověk pracovitý a přesvědčený o významu toho, co dělá, tak mu do života vstoupí podobné výzvy.

Maminka ráda vzpomíná, že když bratra přivedla k zápisu do hudební školy, kde ho vybídli, aby něco zazpíval, ani neotevřel pusu, jak strašně byl uzavřený. Ukazuje se, že naši rodiče byli ve výchově nesmírně moudří. Nikdy nás do ničeho násilím nenutili a dali nám prostor a čas, abychom se našli. Jsem na bratra nesmírně hrdá.

Miluji ho, protože se často odreaguji tím, že změním prostředí. Dokážu tak ze sebe vypustit napětí a ulevit si, když jsem na někoho naštvaná. Pomáhají mi hory, ve kterých mi všechny problémy připadají malé, a podobně funguje i cestování. Navíc při jízdě vlakem nebo autobusem mám čas na sebe. Ráda se koukám ven z okna a zamýšlím se nad životem.

Když jsme dokončili Anděla Páně 2, byla jsem dost unavená. Narychlo jsem se rozhodla odjet odpočívat na Nový Zéland, jenže neumím jen tak zahálet, tak jsem si tam naplánovala kurz angličtiny. Osvojování cizí řeči je neustálá práce, zvlášť u nás herců, protože musíme mluvit tak, aby nikdo nepoznal, že nejsme rodilí mluvčí. Mně se to zatím daří jenom v maďarštině, ale do konce života snad na stejné úrovni zvládnu i nějaký další jazyk.

Do života! Ve škole jsem chodila na němčinu a cítím se trapně, že nemluvím anglicky, řečí, kterou dneska ovládá kdekdo. Bydlela jsem přímo v rodině, což pro mě bylo něco neskutečného. Mám pětatřicet, svoji domácnost, a najednou jsem vzala batoh a udělala ze sebe studentku. Řekla jsem si: Uvidíme, jakou mám trpělivost a jak se dokážu přizpůsobit. Ráda totiž experimentuju sama se sebou.

Byli to Angličani, rodiče s odrostlými dětmi, kterým jsem zpočátku vůbec nerozuměla a jenom hádala, co by je asi mohlo zajímat. A to jídlo! Každý den měli maso. Mám ho taky ráda, ale ne každý den. Nejdřív jsem myslela, že to nevydržím, protože jsem zvyklá na svobodný život. Když mi dali kolem osmé večer najíst a já se pak zeptala, jestli si můžu jít zaběhat, strašně se tomu divili.

Máte pravdu. Málokdy byli na place kaskadéři, takže jsem se musela sama dostat na vrchol skály. Vyrostla jsem sice ve Vysokých Tatrách, kde máme chalupu, takže turistiku mám v krvi, ale v životě jsem lezla jedině uvnitř na umělé stěně, což je úplně něco jiného. Ve skalách máte zabezpečení, jenže nikdy si nemůžete být stoprocentně jistá, že bude fungovat.

Byla jsem trochu nespokojená, že jsme neměli dost času na přípravu. Obávala jsem se, že moje pohyby nebudou věrohodné, když mi dali jenom den na to, abych se naučila lézt do výšky padesáti metrů. Myslela jsem, že se z toho po… Celý život mám pod sebou zem, ale najednou jsem se podívala dolů a tam nic, jenom mlha. Nikdy předtím jsem se tak nebála. Vavřinec byl ale úžasný. Myslím, že ani jeden herec by to takhle nezvládl, jedině pokud by opravdu hodně trénoval. Zírala jsem i na to, jak je dobrý herecky.

Neměl zajeté postupy a všechno pro něho bylo nové, takže to opravdu prožíval. Vávra mě probudil a inspiroval, protože jsem nikdy přesně nevěděla, co řekne nebo udělá.

Nejsem fanatička, která by každý den cvičila, to ke štěstí nepotřebuju, ale doma dělám Pět Tibeťanů, a když mám čas, jdu si zaběhat.

Nenutí a ani mě nestresuje, že on každý den trénuje. Říká mi, že nechápe, jak můžu takhle vypadat, nesportovat a přitom se cpát slaninou a klobásami. Jsem pro něho zjevení. Líbí se mi, že on si dělá svoje a já taky. Kdyby mi někdo řekl Hm, asi bys potřebovala se sebou něco udělat, byl by z mé strany konec.

Tak to někde uvnitř cítím, přestože si už dovedu představit žít v Praze, odkud jsem na začátku utíkala, abych si trochu vydechla od profesního života. Už tu mám úžasné kamarády a lidi, které mám neskutečně ráda, takže nikdy neříkej nikdy.

Pořád rozebírám život kolem sebe a kladu si otázky, ale jsem vděčná za každou zajímavou práci.

Pokud jsem to zaslechla, tak ze srandy od kolegů. Vždycky je to přece volba tvůrců, kteří mě osloví. Něco jiného by bylo, kdybych přišla za režisérem a řekla: Chci roli, kterou má ona. Myslím, že nikomu místo neberu, vždyť každý může jít dneska do světa.

Uf, to je velmi těžká otázka… Určitě máme pomáhat lidem, kteří to opravdu potřebují, a proto si myslím, že je důležité zjistit, kteří to jsou, hranice kontrolovat. Ale rozhodně bych nestavěla plot, který vnímám jako něco agresivního, zvlášť když víme, že Maďaři taky odcházeli hledat bezpečí do jiných zemí.

Víte, co mě zaráží možná víc než plot a co považuji za nebezpečné? Když od lidí, kteří to tu řídí, slyšíte, že je všechno špatně. Pak se bojíme, protože nevíme, co na nás čeká, protože neznáme ty, kteří přicházejí. Bojíme se neznáma, nevíme, co od nich čekat. Každý den přemýšlím o tom, jestli bychom uměli žít dohromady s jinou kulturou, a čím dál víc se přikláním k tomu, že obě strany se musí vzájemně otevřít, jinak to nebude fungovat.

Hodně si povídáme, filozofujeme, debatujeme o životě, co si kdo myslí nebo si přečetl, a své názory konfrontujeme, což je pro nás důležité. Všimli jsme si totiž, že lidé jsou dneska v rozpacích, když ten druhý má jiný postoj, přitom je úžasné podívat se na svět jiným pohledem. Jsem horkokrevná, takže při vyjasňování pozic kolikrát zvýším hlas, ale vím, že výměnami názorů čerpáme jeden od druhého.

Jak vidíte, nejsem těhotná, jak před pár měsíci proběhlo v bulváru, ale blíží se to. A co se týká toho řízení, možná jsem jen víc pocítila, že už nechci být ta, která prosí ostatní a obtěžuje. Chci o hodně víc pomoc dávat než ji dostávat.