Stanislav Gálik: Peníze z vás neudělají filantropa

Díky cestování se setkal s téměř čtyřicítkou vlivných lidí z celého světa, nahlédl do jejich životů a ze svých cest pak vydal knihu Jak jsem stopoval letadlo, kterou vydalo nakladatelství BizBooks.

Jednak jsem vždy měl a stále mám obrovskou úctu k řemeslné práci, tudíž mi ani nikdy nevadilo za ni dobře zaplatit. A pak jsem si také byl vědom, jaké úžasné věci dokážou čeští i slovenští krejčí a jak jsou za to velmi špatně hodnoceni.

Proto, když jsem zjistil, že je na trhu po tomto zboží poptávka a spočítal si, že pokud můj podnikatelský plán vyjde, bude to výdělečné, pustil jsem se do toho.

Ano, hledal jsem je dlouho. Samozřejmě to, co jsem od jejich práce vyžadoval, nedokázal každý. Lidé, kteří v té době dokázali ušít oblek za 100 000 korun, by se dali spočítat na jedné ruce. Ale to je to samé jako u kuchařů. Můžete mít v Česku sto tisíc dobrých kuchařů, ale pokud jim dáte do ruky lanýž, tak 99 tisíc z nich nebude vědět, co s ním.

A v ten okamžik bude zcela jedno, jak drahý lanýž je, protože jejich jídlo stejně nebude dobré. Jakmile ale kvalitní lanýž dostane špičkový kuchař, dokáže z něj vytvořit neuvěřitelný zážitek. Na stejné logice byla tehdy postavena i módní značka Galard.

Závazek. Tehdy jsem reálně cítil potřebu si to zasloužit. Viděl jsem vedle sebe spoustu jiných a stejně starých lidí, jako například Evu Samkovou, zlatou olympioničku, která si dle mého toto ocenění zasloužila mnohem víc, stejně jako další lidé.

Vždy jsem měl takový sen, jet stopem okolo světa. A když jsem se poté ocitl v situaci, kdy jsem nevěděl, co dál, tak jsem sednul k počítači a na internetu zadal do vyhledávače „Stopem okolo světa“. Zjistil jsem, že tento nápad už mělo mnoho lidí přede mnou. Většina z nich putovala jen s batohem na zádech, karimatkou …a já si uvědomil, že na to už nejsem. Že ke svému životu potřebuji alespoň pohodlnou postel.

A v ten okamžik se mi vybavil zážitek, který jsem měl v minulosti, kdy jsem letěl soukromým letadlem na nějakou akci, a to letadlo bylo poloprázdné. A tak jsem si řekl, co kdybych jel stopem jen s bohatými lidmi a vždy je na konci cesty poprosil, zda by mne spojili se svými přáteli, kteří jsou stejně bohatí, protože dělám výzkum o filantropii bohatých.

V ten okamžik jsem měl i důvod, proč by mě s někým dalším měli propojit. Vše jsem tedy prodiskutoval s několika bohatými přáteli a všichni se shodli na tom, že by to mohlo fungovat.

Ano, opravdu toužil. Každý máme na cestě nějaké lekce a na cestě životem potkáváme učitele, kteří nás mají naučit to, co je pro nás v životě důležité. A já jsem byl celý život doslova posedlý úspěchem a dělal vše proto, abych uspěl. A mám pocit, že mi vesmír dal richhike do cesty, abych pochopil, že to o úspěchu vůbec není.

Díky mé cestě jsem potkal spoustu úspěšných lidí a u každého z nich jsem dospěl k závěru, že to, co mi vidíme jako úspěch a u těchto lidí obdivujeme, je naprosto prázdné a pomíjivé.

Sám jsem tedy pochopil, že když se celý svůj život budu honit za úspěchem, tak si sice ve stáří budu moci říct, byl jsem úspěšný, ale co z toho?

Ano, i když mi vždy velmi záleželo na druhých, měl jsem rád i drahá auta, pěkné věci, dobré jídlo… Nicméně vždy jsem přemýšlel nad tím, jak si dopřát těchto výdobytků, ale zároveň u toho vytvářet nějakou pozitivní hodnotu nejen pro sebe, ale především pro společnost.

Proto když jsem budoval značku Galard, tak jsem byl nesmírně pyšný na to, kolik práce jsme všem krejčím dávali a dobře jim za to platili. A v podstatě rozvíjeli i  řemeslo a podporovali český obchod.

Když jsem tvořil Unifer, tak tam byly desítky, stovky studentů, kterým jsme pomáhali udělat velký krok k jejich seberealizaci a dospělosti. Ale máte pravdu, nikdy jsem nebyl žádný anděl, který by chtěl spasit svět a konal jen dobro.

Byli to asi dva lidé, kteří mi nejvíc otevřeli oči. Jednak Rajesh Setty a jeho lekce vděčnosti: „Vděčnost je největší a nejrychlejší krok k prožití štěstí. Když chceš být spokojený, když chceš být šťastný, nepotřebuješ nic jiného, než být vděčný za to, co máš. Což může být cokoli, třeba i to, že dýcháš, vidíš, má tě někdo rád, za to, že ty máš rád někoho.“ A to je celé.

Od té doby nebylo dne, kdy bych se toho nedržel. Přesně toto mi pomohlo vyrovnat se se všemi mými neúspěchy v životě, s rozpadem manželství, i neúspěchy v podnikání. Byla to pro mne terapie vděčností.

„Ano, můžeš se utápět v tom, že něco není tak, jak chceš, ale na druhé straně buď šťastný za všechno ostatní.“

Největší pokoj do života mi pak přineslo úplně poslední setkání s jogínkou, která mi vysvětlila, že temnota je nevyhnutelná, že světlo neexistuje bez tmy.

Osobně jsem byl opravdu posedlý dokonalostí, každý den jsem chtěl udělat vše dokonale. A až tehdy jsem pochopil, že to nejde, a tím mi spadnul obrovský kámen ze srdce. Jednoduše nic nemusí být dokonalé, ale to ještě neznamená, že je to špatně.

Ne, ještě ne. Plánuji ji dokončit až koncem příštího roku. Naštěstí doktorandské studium je dlouhodobé, protože dělat kvalitativní analýzu není nic jednoduchého. Nicméně doufám, že se mi jednou podaří kromě této práce napsat i knihu o psychologii bohatých. Protože jsem si i na základě mé cesty uvědomil, že peníze člověka skutečně šťastným neučiní.

Existuje mnoho výzkumů, které tvrdí, že pokud zítra vyhrajete 5 miliónů, tak váš život nebude lepší, ani nebudete šťastnější. Budete mít možná jiný byt a lepší auto, ale vaše vnitřní prožívání se jednoduše nezmění, pokud to nebudete chtít změnit vy sám.

Že peníze z vás neudělají filantropa (lidumila). Buď filantropii v sobě máte, nebo nemáte. A i když budete úspěšnější a bohatší, tak budete stále tím samým filantropem. Maximálně budete mít větší moc.

Pokud ve vašem okolí slyšíte někoho říkat, že teď sice nemá a tudíž nemůže pomáhat, ale kdyby měl tolik peněz jako druhý, tak by určitě pomohl … tak je to nesmysl. Člověk, který má v sobě filantropii a altruismus, pomáhá, ať má či nemá.

Upřímně, já už začínám být trošku alergický na slovo úspěch. Dokonce bych si občas přál říkat, netužte po úspěchu, protože vás neučiní šťastným. Je to past.

Pokud se úspěch rovná dosáhnutí cíle, tak je to vytrvalost. To je to, co spojovalo všechny ty bohaté lidi, co jsem potkal. Nikdo z nich neuspěl náhodou.

Ano, vzdělání je extrémně důležité. Nemusí být institualizovaného charakteru a zdokumentováno papírem, ale je velmi důležité. Já vzhlížím k Elonu Muskovi (americký podnikatel, spoluvlastnil platební službu PayPal, vede automobilku Tesla Motors), který není tam, kde je, protože by měl deset vysokých škol, ale je velmi moudrý, protože hodně čte, přemýšlí …

Na kvalitu poznání. Naučit se kriticky myslet a tedy pracovat s informací. Každý by měl hledat své vlastní odpovědi a nepřebírat je bezhlavě od druhých. Svět je plný lidí, kteří vám chtějí dát do hlavy spoustu nesmyslů, ale také těch, kteří pro vás chtějí dobro. A člověk se musí sám naučit rozlišovat, který z nich je kdo.

Osobně jsem byl posedlý úspěchem a snažil se naslouchat vždy všem úspěšným, protože jsem si myslel, že v tom naleznu svůj vlastní smysl života. Ale reálně jsem musel sám sobě přiznat, že si musím také otevřít druhé dveře poznání a podívat se na vše z jiného úhlu. Zda je to skutečně to, co v životě potřebuji, a co mě učiní šťastným.

Moc bych si tedy přál, aby mladí nehledali nějaké univerzální návody na úspěch, ale učili se sami o věcech přemýšlet a ne bezhlavě přijímat výroky ostatních.

Pro mne je největší úspěch, že mám kolem sebe desítky extrémně blízkých lidí, kteří mi důvěřují a mají mne rádi. Vím, že kdybych se teď dostal do problémů, mohu jim zavolat a vím, že mi pomohou, stejně jako kdykoli já jim. Tohle pro mě znamená nejvíc.

Schopnosti bezpodmínečné lásky. Vím, zní to jako klišé, ale tak nějak si jsem vědom, že všechno ostatní mi je na nic. Upřímně by mi nevadilo získat Nobelovu cenu za mír, ekonomii či literaturu … mohl bych si pak říct Stando, dobrá práce, udělal si něco, co se lidem líbí.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: